Jedna z nejčastějších a také nejoblíbenějších kritik náboženství si bere na mušku pokrytectví, tedy chování v rozporu s proklamovanou vírou jednotlivce. Ne, že by se pokrytectví týkalo pouze náboženských lidí, ale jde tam nejlépe vidět. To proto, že náboženství je zpravidla plné skvělých ideálů, ale žijí ho „normální“ lidé, kteří vždy mohou jednoduše tvrdit, že mají víru (v Boha, božstvo, bohy – podle libosti), a že jsou s ním (s nimi) v pohodě díky své víře (nebo svým rituálům). Že zkrátka své hříchy vyznali, oběť přinesli, modlitbu pronesli, a mohou svobodně pokračovat dál bez pocitu viny nebo výčitek. Na Desateru v jeho původní podobě přinesené Mojžíšem, i v jeho pozdější reinterpretaci Ježíšem se mi líbí, že tento postoj neobstojí. Koneckonců, byl to Ježíš, který tvrdě náboženské pokrytectví kritizoval a vycházel přitom ze základního rozdělení Desatera, které se týká jak postoje a vztahu k Bohu, tak také postoje a vztahu k lidem. Struktura Desatera tvrdí: Cti Všemohoucího a měj péči o svého bližního, a Ježíšovo základní přikázání zní: Miluj Boha a miluj bližního. Morálka podle Boha zahrnovala vždy oba úhly pohledu: Jaký postoj máme k Bohu a jaký postoj máme k lidem?
Co je ale u Ježíše nové, je jeho důraz na horizontální morálku jako jasný ukazatel vertikální víry. Co tím myslím? Podle Ježíše nestačí udržovat pokoj s Bohem tím, že Bohu věříme, že ho ctíme, a že mu sloužíme. A dokonce nestačí tyto věci dodržovat, abychom si od Boha získali požehnání, přízeň a prosperitu v našem životě. Aby naše víra měla skutečný smysl, nestačí se ptát, zda jsme v pořádku s Bohem, kterého nevidíme. Otázka musí znít, zda jsme v pořádku s lidmi okolo sebe, které vidíme. Později to jasně napsal apoštol Jan (1 J 4:20): Když někdo nemiluje bratra, kterého vidí, nemůže přece milovat Boha, kterého nevidí.
To dělá ze studie Desatera tak zajímavý předmět. Už jsme si řekli, že se zkoumáme otázku se silnou gravitací: Proč se snažit být dobrým? Jinými slovy, co je naše motivace pro volbu toho a ne onohosměru? První část Desatera zahrnuje vztah člověka k Bohu, druhá se týká vztahu k lidem. Bez první části nedává druhá racionální smysl. Aby dobro mohlo být považováno za univerzálně platné a objektivně přijímané bez ohledu na to, kdo to tvrdí, musí existovat nějaký základní princip, nebo musí existovat Bůh, jehož existence je základním morálním principem. Jinak bude morálka spočívat pouze v tvrzení, že se nám něco líbí a něco nelíbí. Že bude vyžadována pouze tehdy, když to tak budeme cítit. Jak jsme si ovšem již řekli, mnozí to tak necítí. Jenže, nutnost základního absolutního principu je pro skepticky založené lidi nepříjemná. Je to vnitřní napětí, které řešíme tím, že hledáme nějaké vlastní etické principy a hodnoty. Například, hodně lidí tvrdí, že žije podle hesla „žij a nech žít“. Hodně lidí tím chce říct, dělej si co chceš, já si taky budeme dělat, co chceme, a všichni budeme šťastni. Problém je, že v praxi mě nechtějí nechat žít, pokud s nimi v něčem nesouhlasím! Žít důsledně žít podle morálního relativismu není lehké. A tak se dodává, že základem je, aby byli všichni šťastni. Kdo ovšem určil, že základní lidská hodnota, potřeba a směrnice je štěstí? V různých kulturách nebylo „štěstí“ vždy nejvyšší metou. V některých to byla „čest“ nebo „moc“ nebo dokonce „moudrost“.
A tak stále platí, že se snažíme najít své vlastní pravidla. CNN před časem dokonce uspořádala soutěž o 10 tisíc dolarů s názvem „Deset Nepřikázání“. Vítězná varianta zahrnovala tyto „nepřikázání“: (1) Buď otevřené mysli a ochotný měnit názory, když se tvá víra setká s novými důkazy. (2) Hledej, co nejpravděpodobněji pravdivé, nevěř tomu, co si přeješ, aby byla pravda. (3) Vědecká metoda je nejdůvěryhodnějším způsobem, jak porozumět přirozenému světu. (4) Každý člověk má právo rozhodovat o svém tělu. (5) Bůh není nutně dobrou osobou a nežije nutně plnohodnotný život. (6) Měj na paměti, že tvé skutky mají následky a uvědom si, že potřebuješ za ně vzít zodpovědnost. (7) Jednej s druhými jak chceš, aby druzí jednali s tebou, a jak můžeš očekávat, že chtějí, aby s nimi bylo jednáno. Přemýšlej o jejich perspektivě. (8) Máme zodpovědnost mít na paměti ostatní, především budoucí generace. (9) Neexistuje jediný správný způsob, jak žít. (10) Zanechej svět lepším místem, než jak jsi ho našel.
Je trochu divné nazvat to „nepřikázání“, když to zní stejně příkazově jako biblické Desatero. Ale taková je doba odporu proti všem pravidlům. První dvě „nepřikázání“ jsou o následování důkazů – asi schovaná kritika náboženství. Proto ono třetí o vědeckém poznání. Doufejme, že autor měl na mysli jak světu funguje, protože věda nám nic neříká o tom, co přirozený svět znamená, nebo jak máme v něm žít, či proč v něm žít má vůbec nějakou cenu. Zajímavější je, jak některé „nepřikázání“ odrážejí etiku Bible. „Máme zodpovědnost za druhé“ je shrnutí čtyřech přikázání z Desatera. „Jednej s druhými jak chceš, aby druzí jednali s tebou“ je skoro doslovný přepis slov Ježíše. Poslední dvě navíc dohromady neladí: neexistuje-li správný způsob života, proč se starat o to, zda svět po mě je lepším místem? Nevedou mě „nepřikázání“, jak správně žít?
Jak vidíte, Desatero má ikonický status a promítá se do obecné morálky a zákonů Západu, a také se odráží i v ateistickém komplimentu projeveném snahou ho přepsat. Druhá část zdůrazňuje několik základních postojů jako je úcta, věrnost, láska a přejícnost. Přečteme si ji a pak se na jednotlivá přikázání podíváme podrobněji. Exodus 20:12-17: Cti svého otce i matku, ať jsi dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Nezabíjej. Necizolož. Nekraď. Nelži o svém bližním. Nezáviď svému bližnímu jeho dům. Nezáviď svému bližnímu jeho manželku, jeho otroka, jeho děvečku, jeho býka ani osla – nezáviď svému bližnímu vůbec nic.“
Páté přikázání ustanovuje úctu jako trvalý základ rodinného vztahu.
Přikázání ctít rodiče zní velmi jednoznačně, a jeho dopad na kulturu Západu je obrovský. Nezapomeňte, že tyto přikázání nebyly dány primárně dětem (i když v davu taky byly), ale dospělým bývalým otrokům, jejichž rodiny byly poznamenány krutým faraonovým příkazem zabíjet co nejvíce narozených chlapců. Zatímco u dětí všichni očekáváme poslušnost, vztah dospělých lidí a jejich rodičů má být plný úcty. Na FamilyFestu vždy opakujeme, že křesťanské manželství začíná oddělením od rodičů a vytvořením primární aliance. Páté přikázání s tím není v rozporu, naopak. Jen když se oddělíme, abychom přilnuli v manželství, jsme schopni změnit vztah z prosté poslušnosti na úctu, což je forma vztahu, která je nosná po zbytek našeho života. Úcta se projeví praktickou pomocí. Proto toto přikázání Ježíš i jeho apoštolové opakují a potvrzují, a Ježíš navíc kritizuje obvyklou praxi jeho doby, kdy se lidé snažili vyhnout péči o své staré rodiče poukazem na to, že jejich majetek patří Bohu. Ježíš je kritizuje za pokrytectví, kde svou vychytralostí popírají to, co je Bohu svaté. Apoštol Pavel Ježíšova slova rozvíjí slovy, že (1. Timoteovi 5:8): Kdo se nestará o své blízké, a zvláště o vlastní rodinu, zapřel víru a je horší než nevěřící.
Šesté přikázání obrací pozornost na vnitřní tendenci zbavit se těch, kteří mi vadí.
Přikázání zakazující vraždu zní zcela jednoduše – máme tendenci ho rychle přejít proto, že se nechystáme nikoho zabít. Alespoň většina z nás. Jenže, ne tak rychle. Už jsme si řekli, že Ježíš Desatero reinterpretuje novým způsobem, často ho obrací do vnitřní polohy, řeší tak naše motivy k činům. U modloslužby útočí na lásku k penězům. V tomto přikázání útočí na vnitřní nenávist. V kázání na hoře říká (Matouš 5:21-24): Slýchali jste, že předkům bylo řečeno: ‚Nezabíjej,‘ a kdokoli by někoho zabil, bude vydán soudu. Já vám však říkám, že každý, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu. Kdokoli by svému bratru řekl: ‚Tupče!‘ bude vydán veleradě, a kdokoli by mu řekl: ‚Blázne!‘ bude vydán pekelnému ohni. Proto když bys přinášel na oltář svůj dar a tam si vzpomněl, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar tam před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem. Teprve potom přijď obětovat svůj dar. Ježíš používá hyperbolu – kvůli nadávkám nikdo k nejvyššímu soudu vydán jistě nebyl. Na co ovšem útočí, je znevažování jiné lidské bytosti. Nadávka „Tupče“ (orig. Raka) je aramejská nadávka zdůrazňující něčí bezcennost. Proto máš všeho nechat, především uctívání Boha, a jít to rychle dát do pořádku. Ježíš totiž zastává horizontální morálku jako ukazatel vertikální víry.
Sedmé přikázání upevňuje manželský život.
Páté přikázání se týkalo našeho vztahu k rodičům, sedmé se týká vztahu k vlastnímu manželovi nebo manželce. Ideální rodinou je manžel věrný své ženě a dětem, který ctí své rodiče. Podle dat je manželství (navzdory oblíbeným karikaturám) méně náchylné na nevěru než vztahy na hromádce či jiné formy soužití. V židovsko-křesťanské tradici je sex znamení a pečetí sebe-vydání jednoho člověka druhému, které je tak důležité, že když člověk sex nebere vážně, neuvědomuje si, že se (podle Pavla) může stát jedním tělem i s prostitutkou. Sex byl stvořen primárně pro potěšení. Bůh dal Adamovi Evu, aby řešil jeho samotu, ne aby tvořili děti. Tenhle mandát přišel mnohem později. Sex je mnohem více než jen fyzická oblast. Je to Bohem vymyšlený způsob, jak komunikovat lásku, vzájemné oddání a konečné vyjádření zranitelnosti a důvěry. Proto je také nevěra tak zničující. Nejenže jsme porušili přísahu, nevěra vždy zahrne podvod, neupřímnost, neloajalitu. Nakonec všichni prohrají. Ježíš však posouvá toto přikázání znovu více dovnitř srdce. Matouš 5:27-28: Slýchali jste, že bylo řečeno: ‚Necizolož.‘ Já vám však říkám, že každý, kdo by se chtivě podíval na ženu, už s ní zcizoložil ve svém srdci. Co tím myslí? Nemluví o prvním pohledu, kdy oceníme něčí krásu. Je to onen druhý, třetí, čtvrtý pohled s představami svádění, mentálního svlékání a vědomého fantazírování o sexuálním vztahu. Takový pohled ničí manželskou věrnost a nakonec dělá ze sexu jen laciný produkt.
Osmé a deváté přikázání jsou uplatněním lásky před sobectvím.
Přikázání nekrást a nelhat (jinak také nepomlouvat a nepodávat křivá svědectví) vytváří pevný základ společnosti – pro nás téměř utopistické. Přikázání nás nejen ochrání od hříchu, ale také od mnoha bolestí hlavy a nechtěných následků. Tyto dvě nejsou výjimkou. V celé Bibli vidíme důraz na pomoc chudým – a na spojení mezi krádeží a ignorováním chudoby. Součástí vztahu s Bohem je hluboká vnitřní proměna hodnot. Apoštol Pavel ukazuje, jak vypadá takový proměněný život (Efezským 4:28-29): Zloděj ať přestane krást a začne pracovat. Ať se slušně živí vlastníma rukama, aby se měl oč podělit s tím, kdo má nouzi. Z vašich úst ať nevychází nic zlého; vaše slova ať jsou dobrá, posilující tam, kde je potřeba, a užitečná těm, kdo je uslyší.
Desáté přikázání nás vrací na počátek k Bohu, který vysvobozuje z otroctví a zaopatřuje nás.
Proto nemusíme žít v závisti, což jak vidíte není jen typicky česká vlastnost. Je to lidská vlastnost. Když porušíme první přikázání, nakonec skončíme u životě plného závisti, což je nejen sociální, ale i duchovní problém. Závist nás uvádí zpět do otroctví, kde nebudu nikdy spokojený. Možná proto nás Pavel nabádá, abychom se radovali s radujícími. Bůh má pro nás totiž něco mnohem lepšího: život ve svobodě. Proto si můžeme přát a proto se společně můžeme radovat!
To je nakonec hlavním poselstvím Desatera: Plnohodnotný život nelze mít bez Boha, a nelze mít život s Bohem, pokud nectíme jeho obraz: lidi.
Zdroj: Blog Lukáše Targosze
Foto: Flickr:Marcelino Rapayla Jr.
[adrotate banner=“28″]
