V době, kdy píšu tento článek, církev v Evropě nezažívá zdaleka tak silné pronásledování jako církev jinde ve světě. Například, Evropě nejbližší zemí pronásledující křesťany je Egypt (podle žebříčku 50 zemí s největším pronásledováním křesťanů).

Ačkoli se křesťané běžně nepovzbuzují k vyhledávání pronásledování, čteme v 2Tm 3,12, že pronásledování je výsledkem našeho zbožného života v Ježíši Kristu. Všimněme si, že to se týká všech, bez výjimky!

My křesťané často rádi přemýšlíme o Božích zaslíbeních, ale obvykle na některá zapomínáme, jako např. Mk 10,28–30. Ježíš zde mluví o tom, jak těžké je pro bohatého dostat se do Božího království, a Petr protestuje: „Hle, my jsme opustili všechno a následujeme tě.“ Ježíš říkal: „Amen, pravím vám, není nikdo, kdo opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole kvůli mně a kvůli evangeliu, aby nyní v tomto období nedostal stokrát více domů, bratrů a sester, matek a dětí a polí s pronásledováními a v přicházejícím věku život věčný.“ Co to je za zaslíbení?

Večer před ukřižováním Ježíš také slíbil svým učedníkům: „Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat.“

Vidím, že pronásledování „máme jisté“. Neměli bychom tedy být překvapeni nebo zaskočeni, když to přijde. Proto je náš postoj vůči pronásledování velmi důležitý. Ježíš v Kázání na hoře řekl: „Blahoslavení ti, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království Nebes. Když vás budou tupit a pronásledovat a mluvit proti vám lživě všecko zlé kvůli mně, jste blahoslavení. Radujte se a jásejte, neboť hojná je vaše odplata v nebesích; vždyť takto pronásledovali proroky, kteří byli před vámi.“ (Mt 5,10–12) Pavel tuto myšlenku rozvedl ve 2K 12,10: „Proto mám zálibu v slabostech, v zlém zacházení, v tísních, v pronásledováních a úzkostech pro Krista. Neboť když jsem slabý, tehdy jsem mocný.“ Ve Sk 4,29–30 čteme, že odpovědí apoštolů na výhrůžky židovských vůdců byla modlitba za odvahu mluvit Boží slovo a ve Sk 5,40–42 se dokonce radovali poté, co byli zbičováni.

Richard Wurmbrand ve své knize Mučen pro Krista píše o zkušenostech z rumunského komunistického vězení: „Bylo přísně zakázáno kázat evangelium dalším vězňům. Věděli jsme, že kdokoli bude přistižen, jak káže, bude tvrdě bit. Mnozí z nás se rozhodli zaplatit tu cenu kvůli privilegiu kázat. Přijali jsme podmínky (komunistů). Byl to obchod; kázali jsme a oni nás bili. My jsme radostně kázali. Oni nás radostně bili, takže jsme všichni byli radostní.“

Ježíš nás znovu v Kázání na hoře povzbuzuje, abychom se modlili za ty, kdo nás pronásledují. A Pavel v listu Římanům 12,14 nás nabádá, abychom svolávali dobro na ty, kteří nás pronásledují, dobro a ne zlo.

Závěrem: Existuje několik různých postojů vůči pronásledování, ale všechny jsou pozitivní – radost, veselí, vytrvalost, srdce horlivé k žehnání, modlitba za odvahu, za Boží uzdravovací moc atd. A i když my sami pronásledování nezažíváme, můžeme být aspoň aktivní v přímluvách za ty, kteří kdekoli na světě nesou pronásledování na svých bedrech (Žd 13).

A konečně, je nadmíru nutné si uvědomit, že křesťané nejsou nikdy povzbuzováni k tomu, aby sami byli pronásledovateli. Měli bychom si dávat pozor na své postoje a činy vůči např. muslimům, homosexuálům, propotratovým aktivistům atd. Naše víra nám nikdy nedává právo pronásledovat jiné, ať už věří v cokoli.