Mýtus 1: Nemáme svobodnou vůli.
Westminsterské vyznání víry, prominentní konfesijní stanovisko reformované teologie v anglicky hovořícím světě, obsahuje celou kapitolu zvanou „O svobodné vůli.“ Zde je první sekce této kapitoly v plném znění:
9.1 Bůh obdařil lidskou vůli přirozenou svobodou, která není nucena a ani jakoukoliv nezbytnou přirozenou potřebou předurčena ke konání dobra nebo zla.
Kapitola o Boží prozřetelnosti rovněž říká, že když Bůh ustanoví, co se stane, „není ani původcem hříchu, ani se nedopouští násilí na vůli svého stvoření, ani tím neruší svobodu či možnost druhotné příčiny, ale spíše je ustanovuje“ (3.1).
Tento mýtus vznikl na základě historického vývoje jazyka. Dnes slovní spojení „svobodná vůle“ odkazuje na morální odpovědnost. To znamená, že lidé nejsou pouhými loutkami vnějších faktorů, mezi něž patří dědičnost nebo prostředí. Ale v šestnáctém století, na samém počátku reformace, došlo k jedné z klíčových debat ohledně „svobodné vůle“ ve zcela odlišném smyslu. Tehdy vyvstala otázka, zda je vůle přirozeně zotročena hříchem a zda je v zajetí Satana. Věřit ve „svobodnou vůli“ znamenalo věřit skutečnosti, že lidské bytosti nejsou narozeny jako otroci Satana. Popírání „svobodné vůle“ znamenalo věřit v opak. Kalvín dokonce nazval vůli zotročenou Satanem „dobrovolným otroctvím“.
Mýtus 2: Jsme zachráněni proti své vůli.
Stejně jako Boží prozřetelná moc nade všemi událostmi obecně nepopírá, dle Kalvína, svobodnou vůli lidských bytostí, ono konkrétní dílo Ducha svatého v srdcích věřících nepopírá jejich svobodnou vůli. Sekce 10.1 Westminsterského vyznání, jež popisuje dílo Ducha svatého při obrácení hříšníka, zdůrazňuje, že když je Duch „přitahuje k Ježíši Kristu, přesto přicházejí ze svého nanejvýš svobodného rozhodnutí.“ Role Ducha svatého je odstranit moc hříchu vložit do srdce novou moc víry a důvěry, což má nevyhnutelně za následek spásnou víru – avšak vše se děje bez narušení svobody vůle.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Ve skutečnosti práce Ducha svatého rozšiřuje naši svobodu. Přirozený lidský život je ovládán ignorancí, bezmocností, frustrací, nutkání, sebestředností, solipsismem, zklamáním a odevzdaností. Kristův život, k němuž nás Duch svatý zrodí, produkuje hojnější poznání, moc, sebeovládání, sebeobětavost, potěšení, spokojenost a radost. V určitém slova smyslu jsme svobodnější než kdy předtím – svobodní v rámci svého života. Ale v jiném slova smyslu, kdo by nesouhlasil, že svoboda žít jako otrok je menší svobodou než žít jako synové Nejvyššího? (Žalm 82:6)
Mýtus 3: Jsme zcela zkažení.
Jistě, slavných „pět bodů kalvinismu“, alespoň ve své nejvíc zjednodušené podobě a ve své zavádějící formě z dvacátého století, začíná tvrzením, že lidské bytosti jsou ve svém přirozeném stavu „úplně zkažené.“ Ale stejně jako slovní spojení „svobodná vůle“ znamenala něco zcela odlišného v debatě v šestnáctém století, znamenala i fráze „úplná zkaženost“ něco jiného než ve všední konverzaci.
Když lidé slyší tvrzení, že mimo znovuzrození Duchem svatým jsme „úplně zkažení“, přirozeně si to vyloží tak, že v žádném ohledu v nás není cokoliv dobrého. Kromě toho, že jej nepotvrzuje skutečnost, je snadné tento pohled vyvrátit Písmem. Pavel prohlašuje, že „pohané, kteří nemají Zákon, přirozeným způsobem činí to, co Zákon požaduje“ (Římanům 2:14). Jsme varováni, abychom nikoho nezavraždili, protože lidé jsou stvořeni k obratu Božímu (Genesis 9:6).
Kalvín napsal ve svých Institucích:
V každém věku žili lidé, kteří, vedeni vlastní přirozeností, usilovali během svého života o ctnost. Nemohu proti nim cokoliv říci, i kdyby v jejich mravním chování bylo nalezeno mnoho chyb. Svou upřímnou horlivostí poskytují důkaz o alespoň nějaké čistotě ve své přirozenosti… Zdá se, že tyto příklady nás varují před považováním lidské přirozenosti za plně zkaženou, poněvadž někteří lidé skrze její popud nejen, že vynikali ve svých pozoruhodných skutcích, ale řídili své životy tím nejctnostnějším způsobem. Tím se ukazuje, že i přes zkaženost lidské přirozenosti zde figuruje Boží milost, ne taková milost, která ji [přirozenost] očišťuje, ale která ji vnitřně potlačuje.
Celá řada dalších příkladů z Institucí a dalších Kalvínových spisů tento pohled potvrzují. I Westminsterské vyznání, pečlivě zpracované, toto stanovisko přesně vyjádřilo v sekci 16.7:
Skutky vykonané neznovuzrozenými lidmi, přestože se může jednat o věci, které Bůh přikazuje, a které jsou užitečné jak jim, tak druhým, nemohou se líbit Bohu, ani učinit člověka hodného k přijetí Boží milosti, protože nevycházejí ze srdce očištěného vírou, nejsou vykonány správným způsobem podle Písma ani se správným záměrem, tedy ke slávě Boží. Přesto je však jejich zanedbávání hříšnější a Bohu protivné.
Mýtus 4: Bůh nemiluje ztracené.
V každém z předchozích bodů jsme se zabývali tím, čemu lidé věří o kalvinismu, přestože to kalvinismus ve skutečnosti popírá. Otázka, zda Bůh miluje ztracené, je však odlišná. Z kalvinismu nevyplývá to či ono konkrétní stanovisko v rámci této problematiky. Sám Kalvín ji neadresoval, poněvadž za jeho života taková otázka ještě nevyvstala. Až pozdější generace kalvinistů, rozjímající o kalvinistickém učení, si začala klást otázku, zda Bůh miluje ty, které nevybral ke spáse. Zeptejte se stovky kalvinistů, zda Bůh miluje ztracené a obdržíte sto různých odpovědí.
Tento problém byl řešen v průběhu sepisování Westminsterského vyznání víry. Nakonec se jeho autoři rozhodli do něj nezahrnovat žádnou konkrétní pozici na tuto problematiku. Ale volili jazyk, který alespoň inklinuje k pohledu, že Bůh miluje ztracené (například líčí darování morálního zákona lidstvu jako nezasloužené požehnání). A některá další historická kalvinistická vyznání, jako Dortský kánon, výslovně podporuje pohled, podle kterého Bůh ztracené miluje, další kalvinistická vyznání pak výslovně nepodporují opačný pohled.
Mýtus 5: Kalvinismus se primárně zabývá otázkou Boží svrchovanosti a předurčení.
Samozřejmě neexistuje absolutní, nevyvratitelný důkaz toho, co je či není „hlavním zájmem“ teologické tradice. Je to věc názoru. Nicméně se domnívám, že tento problém je jednoduše vyřešen, jestliže podstoupíte vážné studium kalvinismu.
Kalvinismus hlásá konkrétní pohled – zvlášť „vysoký“ pohled – na Boží svrchovanost a předurčení. Ale tento pohled nebyl unikátním a charakteristickým přínosem kalvinismu, ani Kalvín a jeho následovníci (až do současnosti) se nedomnívali, že byl tím nejdůležitějším. „Vysoký“ pohled na svrchovanost a předurčení byl plně rozpracován Augustinem na počátku pátého století. Pozdější generace augustiniánů vyvinuly a debatovaly o různých aplikacích této doktríny v dalších oblastech teologie. Těmi nejvýznačnějšími v této záležitosti tedy nebyli Martin Luther s Kalvínem.
Co skutečně charakterizuje Kalvína jako teologa a kalvinismus jako teologickou tradici, je její jedinečně „vysoké“ mínění o práci Ducha svatého. Ve všech oblastech teologie, v nichž Kalvín nejvýznačněji přispěl, například doktrínou o Písmu nebo učením o církvi a svátostech, vidíme, jak vyvýšení díla Ducha svatého řídila jeho rozbory. I když se podíváme pouze na jeho porozumění samotnému spasení, to, co dělá kalvinismus skutečně kalvinistickým, není především doktrína o práci Boha Otce ve vyvolení, ale doktrína práce Ducha ve znovuzrození. Takový byl i závěr B. B. Warfielda v eseji „Teolog Jan Kalvín.“ A tento důraz na dílo Ducha se odráží i ve Westminsterském vyznáním a v dalších kalvinistických vyznáních a dokumentech.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Překlad: Tomáš Zálešák Autor: Greg Morse Zdroj: Crossway.org Foto: Wikipedia, Ján Kalvín