Biskupové, kněží, pracovníci Caritas: ti všichni zůstávají v ukrajinském městě, které je neustále bombardováno, aby pomáhali lidem, kteří musí čelit zimě bez zajištění. Biskup Vasyl: „Přežít v těchto podmínkách je velmi obtížné, mnoho obyvatel odešlo a ti, kteří zůstali, přežívají jen díky humanitární pomoci.“
Každý čtvrtek se před řeckokatolickou katedrálou svatého Mikuláše v Charkově tvoří od časných ranních hodin dlouhá fronta lidí. Místní Caritas zde rozdává humanitární pomoc mladým lidem, dospělým, dětem a starým lidem, kteří navzdory neustálému bombardování zůstali ve svém rodném městě. Jsou mezi nimi i ti, kteří na začátku války odešli do západních oblastí Ukrajiny nebo do zahraničí, ale po zatlačení ruské armády zpět na východ se vrátili.
Malé společenství
Na nádvoří katedrály, která se stále rekonstruuje, se mezi lidmi prochází charkovský exarcha ukrajinské řeckokatolické církve biskup Vasyl Tuchapec. Lidé ho zastavují, aby mu poděkovali za pomoc a popřáli mu k narozeninám: biskup právě oslavil 55. narozeniny. I on zůstal v Charkově od začátku války, přestože to není jeho rodné město. Pochází z opačné strany země, ze Lvovské oblasti, ale zůstal se svým společenstvím, i když poměrně malým: asi 20 farností roztroušených po území tří oblastí – Charkovské, Symyské a Poltavské – s 25 kněžími, třemi ženskými řeholními společenstvími (celkem osm řeholnic) a jedním mužským (tři kněží a jeden řádový bratr).
Společně v těžkých časech
„Na začátku války,“ říká exarcha, „byly některé naše farnosti, například ve Vilče a Izjumu, obsazeny Rusy a my jsme odtud museli evakuovat naše kněze. Nyní jsou tato místa osvobozena a my se snažíme poskytnout humanitární i duchovní podporu těm, kteří zůstali. V ostatních farnostech zůstali všichni kněží se svými komunitami i v těžkých chvílích, jako například v Sumách, které byly obklíčeny ruským vojskem, ale kde farář zůstal s lidmi a po určitou dobu se staral i o latinské katolíky, když jejich farář nebyl přítomen.“
Humanitární krize
Biskup Vasyl vysvětluje, že armáda vyklidila téměř celé území Charkovské oblasti, ale humanitární situace zůstává kritická: většina továren a podniků stojí, obchody jsou zavřené. Přežití v těchto podmínkách je velmi obtížné, a proto mnoho obyvatel odešlo a ti, kteří zůstali, přežívají jen díky humanitární pomoci. V poslední době se do hlavního města stěhuje hodně lidí z území dříve okupovaných Rusy, protože tato místa jsou téměř úplně zničená a ve městě doufají, že najdou nějakou pomoc, aby přežili zimu. „I oni potřebují teplé oblečení, přikrývky, jídlo atd.,“ říká biskup. „Je tu také mnoho rodin s dětmi. Mnoho lidí žádá o léky. A my se snažíme všechny tyto věci najít, což není snadné, protože v poslední době dostáváme velmi málo humanitární pomoci. Proto prosím všechny, kdo mohou pomoci, aby nám poslali potraviny, dětskou výživu, zimní oblečení a přikrývky a léky.“ Charkovský exarcha říká, že nedávno jim zástupci diecéze Como z Itálie přivezli pomoc, kterou vybrali ve svých farnostech, a také ji osobně pomohli rozdělit lidem.
Začínáme znovu předávat víru
Charkovský řeckokatolický exarchát je poměrně mladý. V roce 2014 po rozdělení doněcko-charkivského exarchátu vznikly dva samostatné exarcháty: jeden v Doněcku a druhý v Charkově. Biskup Tuchapets říká, že církevní stavby jsou stále ve vývoji, samotná stavba katedrály svatého Mikuláše není zcela dokončena. Válka tyto projekty zastavila, ale nezastavila touhu mladého exarchy a všech duchovních nabízet každodenní konkrétní pomoc a duchovní podporu.
Východ Ukrajiny lze svým způsobem považovat za území prvotní evangelizace. „Tolik let ateistické propagandy zanechalo hluboké stopy,“ vysvětluje exarcha, „řetěz předávání víry z generace na generaci byl přerušen, a proto je tolik lidí vzdáleno od církve, od Boha, a dosud nenašli svou cestu víry nebo ji přijímají až nyní.“
Hluboký zážitek mladého kněze
V mnoha vesnicích Charkovské oblasti není ani kostel, často je pouze jeden v hlavním městě okresu, který sdružuje asi 50 obcí. S jistým údivem o tom mluví o. Andrij Nasinnyk, ředitel Caritas Charkovského exarchátu, protože na západě Ukrajiny, odkud pochází, má každá vesnice svůj vlastní kostel, nebo dokonce více. Před šesti lety, po ukončení semináře, pocítil mladý kněz povolání sloužit „tam, kde je nedostatek kněží“. Život mu dal dar vidět, jak cenná je jeho přítomnost právě tam. „Když navštěvujeme malé vesnice, které byly nedávno osvobozeny,“ říká, „stává se, že vstoupím do domů lidí, kteří nikdy předtím s knězem nemluvili. A když se tam dostanu, potkám například starší osobu a dozvím se, že jsem to já, Boží služebník, kdo je prvním knězem, kterého v životě potkala. Působí to na mě dojmem, že je to pro mě pocta… Tyto chvíle prohlubují mou víru a dávají mi přesvědčení, že moje kněžská služba má důležitý výsledek: že nepřicházím jen do kostela, kde na mě lidé čekají, ale jdu k někomu, kdo setkání se mnou nečekal. A když se nám podaří navázat vztah a mluvit o různých věcech a také o duchovních tématech, mění to mé vnímání kněžství: uvědomuji si, že se mohu nejen starat o farnost, ale mohu svou službu vidět v širší perspektivě.“
Zůstávat s lidmi
Na otázku, zda někdy uvažoval o odchodu z Charkova, otec Andrij odpovídá: „Ne, protože při pohledu do očí lidí, kterým pomáháme, chápu, jak je pro ně tato pomoc důležitá. Musíme lidem poskytnout to nejzákladnější, aby byli schopni myslet na něco vyššího, krásnějšího. A tady v Charkově se každý den objevují nové výzvy, také proto, že se blíží zima.“
Caritas řeckokatolického exarchátu se svými 55 pracovníky a mnoha dobrovolníky se snaží nabídnout základní pomoc a podat lidem pomocnou ruku při přípravě na zimu: pomáhají vyměnit rozbitá okna (zatím je změřili v 500 domech), do vesnic, kde lidé používají kamna na dřevo, vozí dřevo, obyvatelům měst kupují místo nich elektrická kamna. Hlavní činností zůstává distribuce balíčků s potravinami, léky, hygienickými potřebami; sociální pracovníci přinášejí pomoc zdravotně postiženým a starším lidem. Součástí týmu Caritas jsou také psychologové, kteří pracují s dětmi i dospělými, a právníci, kteří často pomáhají těm, kteří ztratili své doklady.
Poprvé v kostele
Pro mnohé obyvatele Charkova došlo k prvnímu kontaktu s církví právě během těchto osmi měsíců války. „Mnozí se přibližují k víře,“ říká ředitel Caritas, „protože když člověk vnímá, že jeho život už nezávisí na něm samotném, začne přemýšlet o tom, na koho se může obrátit o podporu. Mnoho lidí se obrací k Bohu poprvé, přicházejí do kostela, protože hledají útočiště. Přicházejí k nám tedy nejen proto, že jim nabízíme pomoc, ale protože zde hledají něco bezpečného, trvalého, věčného, co ve světě nemohou najít.“
„I lidé, kteří jsou od církve vzdáleni,“ dodává biskup Tuchapets, „si velmi váží toho, že s nimi kněží, biskupové a řeholníci zůstávají. „Jednou,“ vzpomíná, „jsem byl s několika kněžími před domem, kde bydlíme, a potkali jsme tři mladé muže, kteří bydlí v našem bloku. Řekli nám dvě věci: „Modlete se, aby to všechno co nejdříve skončilo“ a „děkujeme, že jste s námi zůstali“. Církev stojí při lidech v této těžké válečné době, snaží se jim pomoci, jak může, a to je svědectví naší živé křesťanské víry“.
Autor: Vatikánský rozhlas Datum: 29. října 2022 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační