Velmi často dostáváme od posluchačů tuto otázku: Pokud je mé pokání upřímné, proč se dopouštím stále stejného hříchu? Náš posluchač Doug ji formuloval následovně: „Milý pastore Johne, děkuji za podcast. Vaše biblické odpovědi mi pomohly pokaždé, když jsem se potřeboval vypořádat s různými životními okolnostmi. Moje otázka se týká pokání. Znamená opravdové pokání to, že Boha neprosíme za odpuštění stejného hříchu opakovaně? Mnohokrát jsem musel prosit o odpuštění za nejrůznější hříchy. Ale jak můžu vědět, že jsem činil opravdové pokání, když se dopouštím stejného hříchu znovu a znovu? Tato otázka mě trápí natolik, že někdy upadám do deprese, když na ni pomyslím.“
Dougova otázka je jedna z nejčastějších otázek, kterou kladou upřímní a opravdoví křesťané ve světle novozákonních nároků na svatost, spojených s varováními:
Víra bez proměněného života je mrtvá. (Jakubův 2:17)
SOUVISEJÍCÍ – John Piper / Co dnes dělají andělé?
Bez posvěcení neuvidíme Pána. (Hebrejům 12:14)
„Jestliže mne milujete,“ řekl Ježíš, „zachovejte má přikázání.“ (Jan 14:15)
Mnoho lidí řekne Ježíši v poslední den „Pane, Pane“, ale on jim odpoví: „Nikdy jsem vás neznal, protože jste nečinili, co jsem vám řekl.“ (viz Matouš 7:22–23)
Jak bychom mohli žít v hříchu, když jsme mu zemřeli? (Římanům 6:2)
Toto je naléhavá a častá otázka, kterou kladou opravdoví a upřímní křesťané.
Každodenní boj s hříchem
Rád bych začal tím, že poupravím znění otázky způsobem, který podle mého názoru lépe odráží novozákonní jazyk. Doug ve své otázce používá spojení „činit pokání“. Říká: „Znamená opravdové pokání to, že Boha neprosíme za odpuštění stejného hříchu opakovaně? Jak můžu vědět, že jsem činil opravdové pokání, když se dopouštím stejného hříchu znovu a znovu?“ Navrhuji, abychom spojení „činit pokání“ nepoužívali v souvislosti s každodenními hříchy křesťanů. Možná to lidi překvapí, ale dovolte mi to vysvětlit.
Vycházím z předpokladu, že křesťané hřeší každý den, protože Ježíš k prosbě „Náš denní chléb dej nám dnes“ přidal také „A odpusť nám naše viny“ (Matouš 6:11–12). Považuji za samozřejmost, že by nic takového neřekl, kdybychom každý den nepotřebovali odpuštění našich hříchů a vin před Bohem. Pochopitelně mám na mysli velmi radikální, novozákonní definici hříchu: jakákoli myšlenka, jakýkoli postoj, jakékoli slovo, jakýkoli výraz ve tváři, jakékoli gesto, jakýkoli čin, které nevyplývají z lásky ke Kristu.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Hřích nepředstavují jen velké zlé činy jako vražda, krádež nebo cizoložství, případně běžnější hříchy jako neupřímnost, vulgarismy nebo netrpělivost. Hřích je stav srdce, kdy se odvracíme od Boha, protože před ním upřednostňujeme jiné věci. Odhaluje naše preference tím, jak přemýšlíme, jaké máme postoje a jak se chováme. Hřích tu zkrátka bude s námi – a to nám láme srdce. Hřích nás bude provázet tak dlouho, dokud naše nitro nebude zcela proměněno v Kristově přítomnosti.
Znovu říkám, že Nový zákon nás nikde nevybízí k tomu, abychom obrat „činit pokání“ používali ve smyslu, že každý den uznáváme a vyznáváme hříchy Bohu, rmoutíme se nad nimi, nenávidíme je a znovu se vydáváme na cestu světla. Slovo pokání v Novém zákoně užívá spíše pro zásadní změnu smýšlení, k níž dochází na začátku našeho křesťanského života, případně pokud se vydáme na zhoubnou cestu a jsme voláni k tomu, abychom z ní sešli. Tak tomu bylo v případě sborů z prvních kapitol Zjevení, které byly volány k pokání, protože se řítily do záhuby. Pokud by neučinily pokání a neodvrátily se od stávajícího způsobu života, měly jim být odňaty svícny.
SOUVISEJÍCÍ – John Piper / Proč je žena nazývána „slabší nádobou“?
Ale Nový zákon nepoužívá slovo pokání pro denní návyk, kdy se vypořádáváme se svým vnitřním, opakujícím se hříchem. Spíše bych použil slovo vyznávání, které je uvedeno v 1. listu Janově 1:9: „Jestliže své hříchy vyznáváme, on je věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a očistil nás od každé nepravosti.“
Dva druhy vyznávání
A co hříchy, kterých se dopustíme více než jednou nebo dokonce tak často, že ohrožují naši jistotu spasení v Kristu? Řekl bych to asi takto: existují dva druhy vyznávání a dva druhy hříchu, a proto sami sebe zkoumejte, jak jednáte.
První druh vyznávání na jednu stranu znamená vyjádřit vinu a zármutek nad hříchem, ale člověk v podstatě předpokládá, že se tohoto hříchu dopustí znovu, možná ještě ve stejný týden.
Podívám se na nahotu ve filmu nebo na nějaké internetové stránce.
Opět to přeženu s alkoholem, možná tento víkend.
Zítra v práci se zase budu smát vtipům, které snižují druhé lidi.
Zase nic neřeknu svému kolegovi ohledně jeho nepoctivosti.
Až se manželka na mě znovu takhle podívá, odpovím ji neuctivým způsobem.
Jinými slovy, tento druh vyznání je velmi povrchní. Hluboce zakořeněné hříchy jsou schovávány pod pláštík fatalismu. Cítíte se kvůli nim špatně, ale pokládáte je za nevyhnutelné. To je jeden druh vyznávání.
Tím druhým je vyznávání, kde stejně jako u prvního druhu vyjadřujete svou vinu a zármutek nad hříchem, ale nenávist vůči němu je tak silná, že máte v plánu s ním bojovat hned dnes večer, tento týden. Vaším cílem je přemoct ho z moci Ducha svatého. Všemi možnými způsoby usilujete, abyste tento hřích usmrtili. Chcete ho odzbrojit. To je skutečný plán, a ne pouhé pokrytectví.
Dva druhy hříchu
Existují dva druhy hříchu. První z nich je hřích, který udeří náhle. Není předem promyšlený ani naplánovaný, a když přijde, člověk s ním takřka nebojuje. Než si uvědomíte, co děláte, už jste se ho dopustili. Z vlastní zkušenosti bych to vztáhl na hříšný hněv, který mě popadne, a téměř okamžitě poznám, že jsem to přehnal – takový hněv není svatý ani spravedlivý. Můžou to být spontánní nelaskavá slova, která vypustím z úst, a jen co je vyslovím, stydím se za ně. Nebo to můžou být sexuální představy, které se vážou k dávné zkušenosti, nebo k reklamě, kterou jste viděli, když jste sledovali zprávy.
SOUVISEJÍCÍ – John Piper / Proč si Ježíš vybral Jidáše za svého učedníka?
Neomlouvám tyto věci – jsou hříchem. Vypovídají o našem srdci. Nazývám je hřích, přestože jsou více či méně spontánní a nepromyšlené.
Ale pak je tady jiný druh hříchu, který je plánovaný. Někde stojíte nebo sedíte a uvažujete, jestli ho spácháte, nebo ne – jestli se podíváte na pornografii, nebo ne, jestli zůstanete a budete poslouchat oplzlé vtipy, nebo ne, jestli ve svém zaměstnání poukážete na něčí nespravedlivé jednání, nebo ne, jestli všechno přiznáte k dani, nebo ne. Uvažujete deset vteřin, deset minut nebo deset hodin a pak zhřešíte.
Cesta do záhuby
Věřím, že křesťan se může dopustit obou druhů hříchu a stejně tak může po určitou dobu vyznávat hříchy oběma způsoby. Jsem však přesvědčen, že vyznávání, které ukazuje na fatalistické smýšlení, beznaděj a vyrovnanost s hříchem, stejně jako plánovaný hřích, jsou nebezpečnější pro duši. Oba druhy hříchů jsou nebezpečné. Ale vyznávání hraničící s pokrytectvím a hřích hraničící s plánovanou nepravostí jsou nebezpečnější.
Pavel v listu Římanům 7:19 vyznává: „Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci.“ Volá: „Já nešťastný člověk!“ (Římanům 7:24). Poté utíká ke Kristu, aby ho očistil. Přestože bych si to sám přál, nemyslím, že můžeme určit, kolika hříchů se můžeme dopustit nebo jak často můžeme hřešit, aby nám to prošlo. Nemyslím si, že jsme schopni odpovědět na otázku: Jak moc musím hřešit, aby se ukázalo, že nejsem křesťan?
Místo toho bych řekl následující: do té míry, do jaké se z vašeho vyznávání stala odevzdaná smířenost s hříchem a do té míry, do jaké se dopouštíte plánovaného hříchu, do té míry byste se měli obávat, že jste na cestě vedoucí do záhuby. Věřím, že tohle můžeme říct.
Věrný k odpuštění
Novozákonní kniha, která zřejmě nejvíce varuje křesťany před hříchem, je paradoxně také knihou, která nejjasněji varuje před křesťanským perfekcionismem. Dovolte mi zakončit touto paradoxní pasáží z 1. Janova 1:8–10. Poslouchejte, jak Bible o tomto paradoxu mluví.
Řekneme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a pravda v nás není.
To je varování před perfekcionismem. Pak pokračuje:
Jestliže své hříchy vyznáváme…
Věřím, že v tomto případě jde o opravdové vyznání.
… on je věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a očistil nás od každé nepravosti.
Pak se vrací ke svému varování:
Řekneme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něj lháře a jeho slovo v nás není.
Tento podcast vznikl ve spolupráci s Desiring God.
Zdroj: blog.didasko.cz Datum: 18. června 2022 Foto: CC Search – John Piper
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.