Pavel Hošek: Evangelium podle Jaroslava Foglara (recenze)

Kdo nezná Jaroslava Foglara! A ponouká mě s nadsázkou dodat – kdo by neznal Pavla Hoška! Religionistu, vysokoškolského učitele, profesora a autora pěkné řádky dalších lákavých knižních titulů… U Pavla Hoška, podobně jako třeba u Jana Sokola, mě plní nadšením schopnost mluvit a psát o dost nejednoduchých záležitostech jednoduše. Uchopitelně. A působivě. To je cenné obdarování.

 

Jaroslav Foglar jednoduchou osobností asi nebyl. Dívat se na něho okem teologa snadné asi nebude. A je až překvapivé, co z toho lze vytěžit. Jak je vůbec možné, že tento muž očaroval svým psaním, ale i praktickým působením takové zástupy mladých lidí? Co to je za nevšední dar? Že může být dnes Pavlem Hoškem, a právem, srovnáván s takovými velikány pohádkového světa, jako jsou J. R. R. Tolkien či C. S. Lewis?! Že zde bude konfrontován s Mirceou Eliadem, rumunským religionistou světového formátu? Kdyby to byl tušil… Mohl je znát? Kdo z nás by se nadál, že Eliadeho podstatu mýtu, „narativní Pravzor“, „exemplární model zvoucí k nepochybujícímu přijetí a napodobení“ tomuto autoru „klukovských“ příběhů Pavel Hošek vtiskne? Jaká překvapivá a věrohodná odhalení nám předestře?

Co tedy čtením získáme?
V rozčlenění do osmi kapitol je jasný systém, jasná linie; zmíní-li se autor o něčem, co hned neobjasní, ujistí nás, kde se k tomu vrátí, a to se také stane. To vytěžené někam spěje, a to kladným směrem, navzdory tomu, že se právě ta poslední kapitola nazývá „Nevyhnutelné troskotání“. Poctivý závěr, který zůstává milostivý.

Pavel Hošek, duší skaut, i když skautem už být nestihl, lovec bobříků, který měl přirozeně i krabičku poslední záchrany, takzvanou kápézetku, je k Jaroslavu Foglarovi přejný stejně jako tisíce dalších čtenářů a obdivovatelů. Vidí ale na rozdíl od většiny i jistá úskalí, která právě souvisí s otázkou náboženství, s tím otazníkem nad evangeliem. A tomu se v knížce věnuje.

Není pak divu, že kapitola rozebírající Foglarovu působnost jakožto ekvivalent náboženství je nejdelší a jediná je ještě striktně rozdělena do podkapitol: Svaté obřady, Svaté nauky… Svaté prožitky, Svatá přikázání (!) Bodejť by po takové věci Foglarem odkojený evangelík dychtivě nesáhl!

To, co z Foglarových knih čiší a co je pro zřejmě ani dnes nekončící zástupy čtenářů tím neodolatelným vábidlem, má zároveň své limity. Jako mladí jsme o nich většinou nevěděli, později možná vědět nechtěli? Pavel Hošek o nich ví a rozhodně je nezamlčuje. Jaroslav Foglar, po skautsku Jestřáb, vychovával; tvaroval po svém chlapecké duše obrovský kus svého dost dlouhého života. A jakýmsi hodně očividným refrénem tohoto tvarování je sen, zosobněný pro příklad třeba v osobě věhlasného Mirka Dušína; jenomže sny, jak známo, se neplní. Foglarem opěvovaní mrštní, opálení, a přitom i mravní hoši by ve skutečnosti zestárli; jako sám Foglar. „Zůstat v ráji věčného chlapectví prostě nejde.“

Tenhle sen, potažmo i Foglarova úporná snaha chlapcem zůstat (o níž nás Hošek z věrohodných pramenů zpravuje) je bohužel omyl. Omyl, který v Hoškově podání „ekvivalentem náboženství“ skutečně je. A funkčním. Religionista Hošek tyto řekněme odvrácené strany Foglarova hnutí výborně analyzuje. Ví, že ekvivalent do ráje nevede. Skautská duše Pavla Hoška přitom ovšem zasažena je. V dobrém slova smyslu. Foglarovu světu náš pan profesor rozumí a k Foglarovu nesplnitelnému úsilí nemůže být lhostejný. To je znát a je to tak správně.

A tak na konci knihy dospějeme k tomu již zmíněnému troskotání. Tento rub, který s věkem čněl pořád víc, k Foglarovu vskutku neuvěřitelnému, pro spoustu znalců, kritiků, literárních odborníků nevyluštitelnému čtenářskému úspěchu zkrátka patří.

Kdybych měla přidat něco kritického? Autor knížky pro to, co bych já snad nazvala Foglarova působnost, používá pojem „foglaring“. Nevymyslel jej sám a jeho smysl pod čarou objasňuje. Mně se ale do foglarovského světa nehodí, stejně jako další, dnes inflační termín, takzvané „volnočasové aktivity“. Tahle novodobá čeština je nehezká a sem za mák nepasuje. Rychlé šípy jdoucí na výpravu do Stínadel „konají volnočasovou aktivitu“? Co by tomu sám Jaroslav Foglar asi řekl?

Mám ovšem spoustu důvodů končit dobrou zprávou. Na konci téhle poutavé knihy je ještě pár dodatků a jsou také k naší potěše. Čtyři krátké a opět velmi čtivé přílohy, které teze Pavla Hoška dokládají – výňatky z Foglarova románu, z nichž jeden je dokonce jistým Foglarovým vyznáním, je tu i úryvek z jeho dopisu.

Co ale mě zasáhlo obzvlášť, to je Hoškovo „post scriptum“ a pak jeho „poděkování“. Sentimentu jsou prosta; za city hraničící s dojetím se ale určitě nemusíme stydět. Jsou tady na místě.
A zpráva na závěr? V roce 1987 Pavel Hošek založil se svými milými spolužáky klub Rychlých šípů.

Jana Plíšková

HOŠEK, Pavel. Evangelium podle Jaroslava Foglara.
Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2017, 204 s.

Zdroj: Český bratr, evangelický časopis, foto: Pavel Hošek – křest knihy/Youtube

 

Categories: Kultura

Leave A Reply

Your email address will not be published.