V zemi, kde mnozí „nesou viditelné i neviditelné stopy ran způsobených násilím, je pokušením reagovat hněvem a pomstou, což ale není Ježíšova cesta“, kázal papež František při ranní mši svaté, která (ve tři hodiny v noci našeho času) zahájila třetí den apoštolské cesty do Myanmaru a Bangladéše. Šedesátihektarovou plochu sportovního areálu Kayaikkasan Ground ve středu bývalého hlavního města Rangúnu již několik dní předtím zaplňovalo myanmarské malé katolické stádce. Nutno říci, že účast předčila již beztak optimistické předpovědi organizátorů a namísto původně očekávaného stotisícového zástupu nakonec papež na otevřeném papamobilu projížděl vítajícími řadami sto padesáti tisíc poutníků, podle odhadu státních úřadů.
Byli mezi nimi také katolíci z jiných zemí asijského jihovýchodu – Kambodže, Vietnamu, Thajska a Filipín. Jak potvrdil mluvčí Myanmarské biskupské konference, o. Mariano Soe Naing, jeden sektor byl vyhrazen buddhistickým a muslimským představitelům. Ačkoli o vstup požádali mnozí řadoví věřící těchto náboženství, nebyl jim z organizačních důvodů povolen, aby nenarušovali průběh bohoslužby, dodal.
Papežské pódium ve stylu asijského chrámu s umně propracovanou zlacenou dekorací sloupů a stříšek neslo v průčelí Ježíšův monogram IHS zarámovaný v typických orientálních znacích a obdobné vyšité květinové motivy zdobily také papežův zelený ornát. Latinsky, barmsky a anglicky slouženou liturgii doprovázel zpěv v místních jazycích a latině, přímluvy zazněly v jazycích šesti hlavních myanmarských etnik (kromě Barmánců). Homilii pronášel papež František italsky s následným tlumočením do angličtiny. Římský biskup myanmarským katolíkům předložil zásadní program – kříž jako duchovní GPSku.
„Ježíš nás neučí moudrosti dlouhými promluvami nebo ohromujícími projevy politické či pozemské moci, nýbrž odevzdáním svého života na kříži. Někdy můžeme uvíznout v léčkách spoléhání na svoji moudrost. Je však pravdou, že přitom snadno můžeme ztratit směr. V takové chvíli je nezbytné připomenout si, že máme bezpečnou buzolu, kterou je Ukřižovaný Pán.“
Z kříže plyne uzdravení, pokračoval František, a zdroj veškeré léčby je nutno hledat v Kristových ranách – tedy v eucharistii, ve které „nejenom rozpoznáváme dar Jeho Těla a Krve, ale učíme se také v Jeho ranách nacházet odpočinutí a očištění ze všech svých hříchů a zbloudění, vysvětloval. Poté naznačil jedinou možnou křesťanskou cestu pro zemi, kterou hluboce poznamenala etnická nenávist. Nikoli hněv a pomsta, nýbrž radikálně odlišná volba odpuštění a soucitu.
„Pán nám říká, že se stejně jako On můžeme také setkat s odmítnutím a překážkami. On nám však přesto dává moudrost, které nebude moci nikdo odolat (srov. Lk 21,15). Mluví zde o Duchu svatém, skrze něhož je do našich srdcí vlita Boží láska (srov. Řím5,5). Darem Ducha nás každého Ježíš uschopňuje, abychom byli znamením Jeho moudrosti, která přemáhá moudrost tohoto světa.“
Reklama
Papež ocenil myanmarskou církev, která „i s velmi omezenými prostředky hlásá evangelium jiným kmenovým menšinám bez donucování či vnucování, nýbrž vždycky nabídkou a přijetím“. A zdůraznil, že „praktickou pomoc a solidaritu chudým a trpícím je nutné poskytovat nehledě na náboženské vyznání či etnickou příslušnost“ jejích adresátů. V závěru homilie vyzval myanmarské katolíky, aby se nadále s ostatními dělili o „drahocennou moudrost, které se jim dostalo, o Boží lásku, která prýští z Ježíšova srdce“.
„Ježíš chce tuto moudrost rozdávat v hojnosti. Jeho poselství odpuštění a milosrdenství používá logiku, kterou nebudou chtít pochopit všichni a která narazí na překážky. Nicméně Jeho láska zjevená na kříži je v posledku nezastavitelná. Je jakousi „duchovní GPS“, která nás neomylně přivádí k niternému životu Boha a k srdci našich bližních.“
Před závěrečným požehnáním první ze dvou katolických bohoslužeb v Myanmaru papeže Františka pozdravil rangúnský arcibiskup, kard. Charles Bo, aby shrnul vděčné pocity místních katolíků:
„Jako učedníci z hory Tábor se vracíme domů s mimořádnou duchovní energií a hrdostí, že jsme katolíci, povolaní k životu evangelia. Tento den se vtiskl do každého zde přítomného srdce. (…) Stal se zázrak a my všichni se vrátíme domů, jako by nás tento Boží zázrak zasáhl. Děkujeme, Svatý otče, toto malé stádce se za vás nadále bude modlit.““
Řekl první myanmarský kardinál, kterého papež František jmenoval při konzistoři před dvěma lety.
Odpolední program zahájil papež František v buddhistickém centru při Pagodě světového míru (Kaba Aye Paya), jednoho z nejvýznamnějších buddhistických chrámů jihovýchodní Asie. Důvod k jeho výstavbě v 50. letech minulého století zavdal 6. budddhistický koncil, který probíhal v Rangúnu v letech 1954-1956. Třicet šest metrů vysokou pagodu s pozlacenou střechou ústupkovitého typu vynáší šest pilířů jako připomínka počtu buddhistických sněmů. Velká zasedací síň byla vystavěna v podzemní grotě, protože také první koncil tohoto náboženství probíhal podle tradice v jeskyni u indického města Rádžag tři měsíce po Buddhově smrti, tedy kolem roku 543 před Kristem.
Papež František se v tomto monumentálním komplexu setkal s nejvyššími představiteli théravádského buddhismu, který je v Myanmaru státním náboženstvím. Jeho Nejvyšší rada „Sangha“ (v pálí a sanskrtu znamená společenství) sdružuje 47 buddhistických mnichů jmenovaných ministerstvem pro náboženské záležitosti na pětileté funkční období. Úkolem tohoto ústředního buddhistického výboru je dohlížet na dodržování souboru náboženských pravidel pro život mnichů zvaných „vinaja“. Patří mezi ně například zákazy jíst po poledni, používat peníze nebo se líčit, ale také příkaz přísného dodržování celibátu.
Františka přivítal ministr pro náboženské záležitosti a kulturu Thura U Aung Ko, který doprovodil papežskou delegaci do Velkého sálu budovy, kde byli členové Nejvyšší rady již shromážděni. František pozdravil jejího předsedu Bhaddanta Kumarabhivamsu. Místa v sálu, jemuž vévodí Buddhova socha ozvláštněná světélkující neonovou svatozáří, byla uspořádána po podélné ose, takže vatikánská delegace zasedla naproti členům rady.
Reklama
První se ujal slova prezident Sanghy. Ve svém projevu, rozčleněném do dvaceti tezí, nejprve představil náboženskou situaci Myanmaru, kde 87% z jeho 51 milionové populace vyznává buddhismus a obec mnichů a noviců přesahuje půl milionu. Vyjádřil dále přesvědčení, že všechna náboženská vyznání mohou směřovat k míru a prosperitě. Odsoudil rovněž terorismus a extrémismus vystupující ve jménu náboženských vyznání a ujistil papeže také o svém přesvědčení, že tyto jevy mají původ ve špatné intepretaci původního učení.
Potom se ujal slova papež. V italsky pronesené řeči zdůraznil, že setkání je příležitostí potvrdit společnou angažovanost buddhistů a katolíků za mír, lidskou důstojnost a spravedlnost pro každého:
„Nejenom v Myanmaru, ale na celém světě potřebují lidé toto společné svědectví náboženských představitelů. Mluvíme-li totiž jedním hlasem a potvrzujeme neměnnou hodnotu spravedlnosti, pokoje a základní důstojnosti každé lidské bytosti, nabízíme slova naděje. Pomáháme buddhistům, katolíkům a všem lidem zasazovat se o větší harmonii ve svých komunitách.
V každém věku zakouší lidstvo nespravedlnosti, konflikty a nerovnosti. V naší době se tyto těžkosti jeví obzvláště závažnými. Ačkoli společnost dosáhla velkého technologického pokroku, a lidé si ve světě stále více uvědomují svoje společné lidství a svůj společný úděl, přetrvávají rány způsobené konflikty, chudobou a útiskem a vytvářejí nové rozdíly. Na tyto problémy nesmíme nikdy rezignovat. Na základě příslušných duchovních tradic totiž víme, že existuje cesta vpřed, existuje cesta vedoucí k zahojení, vzájemnému porozumění a úctě. Cesta založená na soucitu a lásce.“
Papež projevil úctu všem myanmarským vyznavačům buddhismu. Poukázal na to, že skrze Buddhovo učení a svědectví mnoha mnichů a mnišek byli formováni ve shodě s hodnotami trpělivosti, tolerance a úcty k životu i životnímu prostředí. Za velkou výzvu naší doby označil napomáhání lidem k otevřenosti transcendenci a druhému člověku, která překonává veškeré formy nedorozumění, netolerance, předsudků a nenávisti. Jako cestu k tomu ocitoval Svatý otec Budddhovo učení, které vybízí překonávat špatné dobrotou, lakomce štědrostí a lháře pravdou (srov. Dhammapada, XVII, 223). Podobné učení vyjadřuje modlitba připisovaná sv. Františkovi z Assisi: “Učiň mne, Pane, nástrojem svého pokoje: kde je nenávist, ať přináším lásku, kde je urážka, ať přináším odpuštění…”- dodal papež
„Kéž tato Moudrost nadále inspiruje každé úsilí o trpělivost a porozumění, aby byly zahojeny rány z konfliktů, které během let rozdělily národy různých kultur, etnik a náboženských přesvědčení. Tyto snahy nejsou nikdy pouhou výsadou náboženských představitelů, ani nejsou výlučně ve státní kompetenci. Má je sdílet spíše celá společnost, a všichni, kdo se v komunitě vyskytují, se mají přičinit o překonání konfliktu a nespravedlnosti. Nicméně občanští a náboženští představitelé mají odpovědnost zajistit, aby byl slyšen každý hlas a výzvy i potřeby dané chvíle mohly být pochopeny a konfrontovány nestranně a ve vzájemné solidaritě.“
Papež ocenil úsilí, které v tomto směru odvádí Mírová konference Panglong. Zdůraznil rovněž připravenost katolické církve k mezináboženské spolupráci a připomněl letošní dubnové setkání s představiteli různých náboženství na téma míru zorganizované myanmarskými katolickými biskupy. V závěru Svatý otec vyjádřil jménem svých katolických bratří a sester připravenost rozsévat v této zemi spolu s buddhisty zrno pokoje, uzdravení, soucitu a naděje.
Zdroj: Radio Vaticana Foto: screenshot youtube.com/Chanel 90seconds
