Moje cesta k Bohu: Břetislav Šipek

Jihomoravská vesnička, Horké léto, sedím a popíjím malinovku. V dálce je slyšet táhlá, ponurá hudba. Zvuk dechovky se přibližuje a okolo mně prochází pohřební průvod. „Lídé umírají – proč vlastně žijí?” – otázka, kterou se neptá každý desetiletý kluk. Mě ale nedávala klid. Proč a jak žít? Vždyť jednou umřu!

Sedím na horské chalupě a moje spolužačka se modlí krátkou modlitbu: „Pane Ježíši, prosím Tě, přijď do mého života a buď mým Spasitelem a Pánem.”

Takhle jednoduše! Jen se pomodlí a už je křesťankou? Měl jsem jiné představy – zasvěcení, hluboké studium pravd a zjevení a pak možná dojde k osvícení. A ona řekla jen tu jedinou, krátkou větu a bylo to. Nějak moc se všichni radují. Divné…

Přemýšlím nad tím a ptám se spolužáků. Pár z nich se hlásí ke Kristu a mě to trochu irituje. Připadají mi naivní. „Růžové brýle!” – říkal jsem si pro sebe a hleděl jsem na ně z patra. Studoval jsem filosofii, četl Dostojevského a Fromma a měl jsem za to, že jsem blízko. Brzy na to musím přijít.

Katolický kněz nás po návštěvě v kostele zve na faru. Proč ne? Aspoň si ho trochu vyzkouším. Dáváme čaj a povídání o Ježíši se nějak zvrtne – cítím, jako by něco viselo ve vzduchu. Co se to děje? Přitahuje mě to.

Mám chuť přijít tomu na kloub. Čtu si Bibli, ale nic mi to neříká. Zajdu na mši – vůbec netuším o čem to je. Zajdu do evangelické modlitebny a je to na mě příliš složité. Připadám si jako bych stál a zvenku se díval do skleníku. Vím, že je tam jiné klima, rostou krásné rostliny a ven se line tropická vůně, ale netuším, jak se dostat dovnitř.

Kamarádi mě zavedou za Alanem. Bavíme se o Bibli a o Ježíši. Alan vypráví o tom, co Ježíš udělal na kříži. Zemřel za mě, za moje hříchy – že prý ho mám pozvat do svého srdce. Váhám, ale po pár dnech si říkám, tak jo – tím níc nezkazím. Že můj život není v pořádku to vím a Ježíš mi připadá blízko. Modlím se.

Pane Ježíši, prosím Tě vstup do mého srdce a buď mým Spasitelem a Pánem!” Nic zvláštního se neděje, nebe se neotvírá a nikde žádný anděl. Čtu si Bibli a neuměle se modlím. Evangelijním příběhům moc nerozumím, španělská vesnice. Po pár dnech mám ale intenzivní pocit, že se něco děje. Jsem klidnější, o hodně – jako by to ze mě svítila nějaká radostná síla. Ptám se přátel a oni říkají – to je nový život – Boží pokoj a radost. Zajímavé. Asi to není hlavně o intelektu – protože v Bibli nacházím zatím víc otázek než odpovědí.

Jsem křesťán. Každému o tom povídám. Pár lidí na mě divně kouká, rodiče o mě mají obavy. Přeci jen je stále vláda jedné strany, křesťanství se nenosí a určitě není vstupenkou k dobré kariéře.

Musíš vstoupit do Svazu mládeže, dělá to přeci každý! Když nepůjdeš k volbám nedostaneš se na vysokou školu…” Podobná varování jsem slyšel od „kamarádů” a příbuzných. Do svazu jsem nevstoupil a k volbám nešel. A na vysokou jsem se dostal. Nebyl jsem velký hrdina, spíš mě bavilo trochu provokovat. A o Ježíši jsem mluvil dál. Několik mých kamarádů se modlilo k Ježíši a dodnes ho následují.

Je mi přes padesát, jsem za půlkou života, mám dvě dospělé děti a dva vnuky. Kde bych byl bez Ježíše? Vidím rozvedené přátele a vím, že jsme obstáli z Boží milostí. Kolikrát jsme byli nahoře a kolikrát dole? Snažíme se pomoci kamarádce, která se dostala do ošklivých finančních problémů. Také jsme měli pár „tutovek” – nabídek, kterým bylo těžko odolat. Biblická moudrost mě ale zastavila – nezaručuj se za cizáka, dobře spočítej náklady… Býval bych se dostal do pěkných problémů. Moje děti mají skvělé vzdělání a super práci. Dobře jsi je vychoval? Až moc dobře vidím, kolik jsme udělali kopanců! Boží milost a modlitba.

Stále mě baví mluvit o Ježíši. V církvi i u piva. Nějak si nemohu dát pokoj. A stále mě to moc baví a těší! Dokonce pracuji v organizaci, která přivádi ke Kristu miliony lidí každý rok – hlavně v Africe, v Evropě jsou to stovky a tisíce, ale to se má změnit – k lepšímu, a už brzy. Bůh je dobrý!

Autor: Břetislav Šipek
Foto: Facebook

Categories: Lifestyle,Svědectvi

Leave A Reply

Your email address will not be published.