Minule jsem začal otázkou, zda jste někdy do slova na H šlápli. Barvitě jsem se vám snažil popsat, jak to vypadá a taky, jak to smrdí. Jeden z našich mimohradeckých posluchačů na podcastech přijel o víkendu na konferenci GLS do Hradce, a jakmile vylezl z auta, rovnou do toho šlápl! Vše, co jsem minulý týden popisoval, se tak stalo naprostou realitou. Není to totiž vůbec taková výjimka, jak bychom si mysleli. Víte, v této sérii mluvíme o hříchu, jeho zotročující moci, a o vysvobození, které Bůh skrze Ježíše pro nás získal – jen proto, že nás miluje jako ten nejlepší otec by mohl milovat své děti, které se ušpinily a padly do závislosti. Hřích není jen zločin, který se stává zřídkakdy. Je to minutí se cíle, je to život na horní hranici různých pravidel. A hřích se na nás snadno přichytí, jak koneckonců napsal autor(ka) Židům 12:1: Když jsme tedy obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme i my každou přítěž i hřích, který nás tak snadno svazuje, a vytrvale pokračujme v běhu, ležícím před námi. Hřích nás tak snadno svazuje. Brání nám v běhu k cíli. Zabraňuje nám v opravdovém progresu. Slovo na cestu to překládá jako …hřích, ve kterém můžeme snadno uvíznout… To je děje každému z nás. Jen si všimněte, komu je dopis Židům adresován. Je napsán lidem, kteří svůj život Bohu vydali – jsou sice očištěni, ale stále žijí ve světě ovládaném pudy, kde se na ně lehce něco přichytí.
Co nás vyléčí? Odmítnutí či popření hříchu? To je možná varianta, kterou tolik lidí zkouší. Říkají: „Vlastně o nic nejde a vůbec, proč se zabývat hříchem? Každý ať si dělá, co uzná za vhodné.“ Jenže, podíváme-li se na svět okolo nás, také to podle toho vypadá. Ve světě, kde si každý dělá, co uzná za vhodné, vládnou žádosti těla, očí a pýcha života. Pomůže nám program svépomoci „self-help“? Nedávno jsem četl, co si o svépomoci myslí psycholog Henry Cloud, který celý systém self-help označil za skutečný protimluv. Tragédie hříchu, podle něj, spočívá v tom, že si nikdy nedokážeme sami pomoci – vždy potřebujeme pomoc zvenčí. Není tedy divu, že se mnozí lidé obracejí k různým projevům neorganizované spirituality nebo dokonce k organizovanému náboženství. Jenže, náboženství se s hříchem neumí vypořádat. Umí ho jen přikrýt. Každé náboženství vyžaduje poslušnost mnoha pravidel, a zároveň je v každém náboženství zakódované selhání: u přikázání je často napsáno „Tohle bys měl udělat, a pokud to neuděláš, zažiješ tohle.“ Nekraď, jinak ti useknou ruku. Neodmlouvej rodičům, jinak se nedožiješ dlouhého věku. Necizolož, nebo budeš ukamenovaný. Zkrátka, náboženství počítá s tím, že nezvládneme tyto pravidla dodržovat a tak zakódovala rovnou následky. Náboženství popisuje náš problém a navrhuje řešení: měli bychom, neměli bychom, ale udělali jsme to, a teď máme problém. Mám problém sám se sebou, s Bohem a s příslušníky svého náboženství. To je univerzální poselství všech náboženství. K tomu ovšem Boha ani nepotřebujeme. Vždyť jsme zklamali dokonce i sami sebe. Všichni jsme zklamali své vlastní očekávání a standardy. Vina a hanba jsou skutečné. Hodně z našeho životního hledání je motivováno vinou. Minulost ovšem nedokážeme změnit, uvízli jsme.
To je přesně ten důvod, proč potřebujeme Krista, a nemůžeme se spokojit jen s náboženstvím a pokusy zalíbit se Bohu. Možná pomůže malý příklad. Apoštol Pavel byl velmi nábožný člověk, který ovšem opustil náboženství svých rodičů, kterým byl tradiční judaismus a stal se následovníkem Krista. Tento Pavel později napsal církvi v Římě, která byla tvořena především bývalými pohany, kteří neměli poznání Boha skrze judaismus jako dříve Pavel. (Římanům 8:1) A proto již není žádné odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši. Hned velká dobrá zpráva na začátek! V Kristu tě Bůh již neodsuzuje. Možná cítíš vinu za věci ve své minulosti. Ve své nejčistší podobě je vina Bohem daný dar jako emoce, která nám ukazuje, s námi není vše v pořádku. Pokud je ovšem vina nevyznaná a neodpuštěná, pak se z ní stává krutá sestřenice jménem Hanba. Mezi vinou a hanbou je rozdíl. Vinu cítíme za to, co děláme. Hanbu cítíme za to, co jsme. Hanba říká, že protože mám mezery, jsem neakceptovatelný, ale milost říká, že i když mám mezery, jsem převzácný, protože v Kristu není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v něm!Pak Pavel pokračuje (Římanům 8:2) Zákon Ducha života v Kristu Ježíši tě totiž osvobodil od zákona hříchu a smrti. Hřích a smrt spolu úzce souvisí. Na jiném místě v tomtéž dopise Pavel tvrdí, že mzdou hříchu je smrt. Když zhřešíš, něco zemře. Když zhřešíš ve svém manželství, vztah zemře. Když zhřešíš ve svém podnikání, něco zemře. Vztahy, věci, atd. manželství, národy, rodiny. To vše může zemřít. Zákon hříchu přináší smrt.
Tento zákon byl ale překonán jiným zákonem. Dám vám praktický příklad, jak jeden zákon může překonat druhý zákon. Když letíš letadlem, zmizí gravitace? Ne, zákon gravitace je stále stejný, ale jiný zákon překonává gravitační zákon. Zákon, který překonává zákon smrti, je zákon Ducha. Co je zákon Ducha? Zákon Ducha je odpuštění a milost. Někdo z vás zabil vztah skrze hřích, cítili jsme se špatně, snažili jsme se to napravit, ale nic nedokáže uzdravit vztah tím, že jsme dobří. Jediný způsob je dostat od ublíženého povolení, jestliže se rozhodne tě nechat vztah napravit. Zákon Ducha říká, že Bůh se rozhodil pozvat tebe a mně zpátky do vztahu, ne založené na našem slibu to dodržet, ale na svém odpuštění a milosti. Jeho zákon překonává zákon smrti. Bůh ti říká: Náboženství tě dostalo přesně na místo, kde jsem tě chtěl mít: kde potřebuješ spasitele, a přesně to jsem udělal. Poslal jsem Spasitele.
Římanům 8:3 Co bylo pro Zákon kvůli slabosti těla nemožné, to vykonal Bůh: Poslal svého vlastního Syna, aby se vypořádal s hříchem v těle, jaké má hříšný člověk. Na tomto těle odsoudil hřích. Co bylo pro zákon, pro náboženství, pro systémy, pro přikázání, pro naši dobrou a upřímnou snahu nemožné, to vykonal Bůh. Jak? Poslal nové pravidla? Ne, poslal svého Syna. Dilema každého náboženství je to, co udělám s mou minulostí. Boží odpověď je dar svého Syna. Ježíš nás tedy od hříchu zachraňuje. To je dobrá zpráva.
Dává nám také strategii, jak nad hříchem vítězit – pokud ovšem chceme. A to je první problém s naší léčbou. Dokážeme se vyléčit, pokud chceme. Jenže my ne vždy chceme. Lidská přirozenost obvykle volí (byť jen zdánlivé) bezpečí před opravdovou svobodou. Archetypem je odchod Izraele z Egypta. Byli šťastni, že jsou svobodní. Jakmile ovšem přišly první potíže, hned začali váhat a lavírovat. Nakonec to vypadá, že by dali přednost otroctví, které znají před svobodou, která je riskantní. U nás to známe z politiky. Je to ovšem obecná lidská vlastnost všude a kdykoliv. Proto Pavel nabádá první křesťany, aby se nenechali znovu spoutat – čímkoliv (Galatským 5:1+13): V této svobodě, do níž nás Kristus vysvobodil, pevně stůjte; nenechte se znovu zapřáhnout do otrockého jha. …Byli jste povoláni ke svobodě. Tu svobodu ovšem nemějte za záminku pro svou tělesnost, ale raději si navzájem v lásce pomáhejte. Proč to říká? Protože některé hříchy jsou příjemné natolik, jsou pro nás únikem tak dobrým, jsou zábavou tak moc, že se z nich dostat zkrátka nechceme. Raději žijeme v tělesnosti, což nakonec skončí tak, že si na sebe znovu naložíme otrocké jho.
Pokud ovšem chceme být svobodní, Pavel slibuje v Římanům 6:6 toto: Víme přece, že naše staré já bylo ukřižováno s ním, aby hříšné tělo pozbylo moci, abychom již dále nesloužili hříchu. Staré já, to jsem já bez Krista. Tento starý Lukáš je ukřižován s Kristem, už nežije, je pohřbený ve vodním křtu. Moje identita je nové stvoření. To vše ale proto, aby hříšné tělo (soubor návyků a zlozvyků ze starého života) bylo oslabeno a já nebyl otrokem hříchu, který musí dělat to, co si hřích přeje. Právě přijetím jeho daru života jsme se obrazně pověsili na kříž s ním a zemřeli jsme sami sobě a všem pudům, které řídí svět. Co je tedy součástí vítězné strategie za předpokladu, že chceme být na prvním místě svobodní? Pokud jsi již dal svůj život Kristu, zemřel jsi s ním, jak může být tělesnost zbavena moci, abychom už dále nesloužili hříchu?
Prvním krokem je život v plnosti Ducha svatého. V dopise církvi v Galácii napsal apoštol Pavel 5:16: Žijte Duchem, a nepodlehnete tělesným sklonům. Je to jedno z Pavlových velkých témat. Stejnou věc píše na několika dalších místech, včetně oné pasáže církvi v Římě. Uvádí tam (Římanům 8:13): Žijete-li podle těla, zemřete; umrtvujete-li skutky těla Duchem, budete žít. Co to znamená, žít Duchem? Dovolíme, aby se jeho práce v nás mohla rozvinout. Jeho působení v nás zahrnuje nápravu našeho vnitřního života a práci na našem charakteru, což se projeví v našem charakteru, v našich hodnotách, a nakonec i v naších vztazích. To proto pak Duch v nás působí své ovoce, kam patří láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost a zdrženlivost. Díky tomu se aktivně přibližujeme k Bohu, vzpíráme ďáblu a poddáváme se Bohu.
Druhým krokem je život ve společenství. Lidé, kterými se cílevědomě obklopuješ, a kterým dovoluješ, aby v diskusi formovali tvé názory, ovlivní jak moc budeš úspěšný v zápase s hříchem. Někteří ti pomohou vyhrát, jiní tě uvrhnout do ještě větší závislosti a otroctví. Život ve světle přináší život ve společenství, a ten nás vede k čistotě od hříchu. Jan to napsal ve svém dopise (1 Jan 1:7): Žijeme-li však ve světle, jako je on ve světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.
Třetí krok je vyznávání hříchů – uznání, že jsme minuli cíl a chceme se v tom napravit. Jan hned pokračuje a píše (1 J 1:8-9): Říkáme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda. Když ale své hříchy vyznáváme, Bůh je věrný a spravedlivý – odpustí nám naše hříchy a očistí nás od každé nepravosti. Když vyznáváme své hříchy Bohu (a někdy také i lidem), děláme významný krok k životě ve svobodě. Je to životní styl: Uznáváme, že jsme hříšní a pak s tím přicházíme k Bohu, který je věrný a spravedlivý. Hříchy nám odpustí, ne ovšem kvůli tomu, že musíme přesvědčit, ale proto, že Ježíš získal svobodu, do které musíme a můžeme vstoupit. Jen slovo varování: Pokud nežijeme ve společenství a pokud se nesnažíme přiblížit k Bohu a žít v jeho Duchu, pak jen vyznávání je málo pro život ve vítězství a pro úplnou léčbu od hříchu, který se tak snadno na nás přichytí.
Bůh tě má rád a chce pro tebe úplnou svobodu, díky které budeš svobodný milovat, riskovat, spojit se a měnit svět k lepšímu. Je těžké to dělat, když všechno, co v životě zvládneme, je jen ze sebe škrábat slovo na H, do kterého jsme šlápli jen proto, že jsme nedávali pozor. To je hlavní důvod, proč si musíme dát pozor na slovo na H.
Zdroj: Blog Lukáše Targosze
Foto: Pixabay
