Lukáš Targosz v sérii manželství: Ochota umřít

 

Když se španělský dobyvatel Fernando Cortez v roce 1519 vylodil ve městě Veracruz na území dnešního Mexika, vydal rozkaz ke spálení lodí, aby tak znemožnil svým lidem cestu zpět do Evropy a šli dobýt bohatou aztéckou říši. Cortez pochopitelně nemohl dopředu tušit, jak jeho výprava dopadne, ale přesto riskoval a dal všechny svoje lodě spálit. Lidem, které vedl, nezbývalo nic jiného, než cesta vpřed. Rčení o spálených lodích se brzy rozšířilo, ve střední Evropě se pak změnilo na spálené mosty, neboť tu nemáme moře ani loďstvo. Výrok „SPÁLIT ZA SEBOU MOSTY“, tedy znamená neponechat možnost návratu, nebo přetrhat dřívější svazky. Když to Cortez udělal, dal tím najevo, že jediné dvě alternativy pro své vojsko bylo zvítězit nebo zemřít. Ústup nebo útěk nebyl volbou, protože to bylo nemožné. Fantazie nad tím, co by bylo, kdyby neměla živnou půdu. Tohle, přátelé, je přesně ten postoj, který všichni potřebujeme, pokud chceme zažít manželský restart. Dovolte mi to prosím vysvětlit.

V minulých týdnech jsem psal o dvou důležitých principech, na kterých stojí a padá skvělé manželství. Prvním byl princip primární aliance, abychom totiž mohli ke svému manželovi/manželce opravdově přilnout, musíme se nejprve oddělit od jiných aliancí, ať už to byla naše původní rodina, vlastní děti, přátelé, práce nebo koníčky. Druhým principem bylo vzájemné poddání, které vytváří společný rytmus dvou nezávislých a rovnocenných partnerů. Vzájemné poddání zahrnuje dvě „nebeské“ hodnoty: bezpodmínečnou lásku a bezpodmínečnou úctu. Dnes se s vámi podívám ochotu zemřít. Když jsem poprvé řekl svým spolupracovníkům, že se chystám na FamilyFestu mluvit o ochotě umřít, setkal jsem se se zvednutým obočím a udiveným pohledem. Téma manželství je přece pozitivní téma, mluvit o rodině je príma. Jak s tím ladí téma smrti? Kupodivu, souvisí s tím velmi dobře. Ochota umřít je totiž nezbytným předpokladem pro to, abychom mohli doopravdy žít – a ne pouze přežívat.

Co tím myslím? Každý z nás, kdo vstupuje do manželství, tak činí s určitými očekáváními v různých oblastech: Máme očekávání ohledně společného času, vzájemného chování, sexuálního života, komunikačních schopností, životních cílů, rodinného života, a tak dále. Na očekáváních samotných není nic špatného, díky ním se těšíme na společný život. Problémem však je, že mnoho z nich zůstane, abych tak řekl, za očekáváním. Zkrátka, očekáváni mají svou světlou stránku (motivují a dávají naději), ale také svou temnou stránku (přinášejí zklamání a dokážou ze vztahu vytvořit kontrakt místo lásky). Otázkou mimo jiné je: Kdo vytváří mé očekávání? Jak jsme totiž ke svým očekáváním vůbec dospěli? Částečná odpověď se skrývá v historii naší rodiny, jejich problémů, radostí a starostí. Jsme samozřejmě ovlivněni také kulturou země, kde jsme vyrostli. Jsme formováni četbou a sledováním filmů. Ano, tyto filmy a seriály dokážou vytvořit očekávání na vysněnou partnerku nebo vysněného partnera, a pak podlé této vysněné a zcela imaginární postavy poměřujeme a hodnotíme svého opravdového partnera. Není divu, že selhává. Vysněná žena je vždy mladší, čerstvější a víc sexy, než skutečnost. Vysněný muž je vždy pozornější, chytřejší a svalnatější než chlapík vedle vás. Snažíme se manžela nebo manželku přinutit stát se podobnými svým vysněným partnerům.

Co se stane, když se nemění? Sklouzáváme tak ke dvěma věcem: buď to vzdáme a přestaneme se snažit se druhému zalíbit úplně – už nás nebaví nebýt nikdy dostatečnými, a tak začneme pasivní koexistenci. Nebo se staneme věčnými kverulanty – už nás nebaví poslouchat neustálou uštěpačnou kritiku, a tak začneme sarkasticky kritizovat toho druhého zase zpátky. Navíc se stane ještě horší věc. Očekávání mění povahu vztahu od lásky ke kontraktu – výsledkem nakonec je, že to, co pro sebe děláme, bereme jako samozřejmost. Začne to plíživě. Do vztahu vstupujeme se sny. Po chvíli se sny změní na očekávání, a očekávání změní láskyplný vztah na vztah dlužníků, kteří si vyčítají, když není po jejich. Začneme ignorovat, co pro nás ten druhý udělá, a všímáme si pouze toho, co pro nás druhý neudělal. Neděkujeme si za samozřejmosti, ale nadáváme si, když není něco v pořádku (navařeno, uklizeno, opraveno). Očekávání jsou problémem, protože „já“ jsem v jejich středu: Já očekávám, že ona udělá tohle; já očekávám, že on řekne tamto. V manželství jsou dva tyhle „já“, a každý má své, často protichůdné, očekávání.

Když nám náš manželský partner naše očekávání nechce nebo nemůže splnit, zažíváme zklamání a volíme jednu z těchto ústupových cest: (1) Vzdáme to. To je nejčastější reakce. Říkáme si, že to nevyšlo, ale třeba to vyjde v příštím vztahu. Tohle manželství se nepovedlo, ale určitě mi příští manžel, příští manželka, mé sny naplní. (2) Vyhrajeme. Druhá taktika se snaží druhého porazit, chceme druhého přesvědčit, aby se naše touhy staly jeho nebo jejími touhami. Silnější vyhrává, slabší žije život tiché frustrace. (3) Ustoupíme. Snažíme se stát tím druhým tím, že chceme přejmout jeho nebo její sny. Jenže já dokážu být velmi dobře já, ale nedokážu být Ditou. Nemusím se povzbuzovat, abych byl sám sebou, to je přirozené. (4) Kompromis. Čtvrtá taktika spočívá v ustanovení pravidel: když já pro tebe udělám tohle, ty pro mě uděláš toto. Když já ti uklidím byt, ty mi budeš sexuálně k dispozici. Letos pojedeme k našim, příští rok zase k vašim. Na střídačku, na férovku. Kompromis počítá skóre a zabíjí intimitu. Jedeme na dluh. Dlužníci jsou nevděční. Nechceme si sloužit. Vidíme něco, co je třeba udělat, ale nic s tím neuděláme, protože očekáváme, že to udělá náš manželský partner. Vděčnost a službu nahradila kritika a sobeckost.

Zní to některým povědomě? To je proto, že potřebujeme úplný restart ve svém manželství. Potřebujeme doslova spálit mosty a být ochotni umřít. Láska totiž vede vždy k tomuto závěru – vede k oběti a ke smrti vlastního já. Opravdová láska dokáže najít soulad v těžkých časech konfliktních zájmů. Ty z nás, kteří se považujeme za Kristovy následovníky, nebo alespoň oceňujeme radu Bible, zaujme Ježíšův příkaz, který svým následovníkům řekl (Jan 13:34): Dávám vám nové přikázání, abyste se navzájem milovali, jako já miluji vás. Láska v Ježíšově podobě ale nikdy nebyla jen o slovech. Byla to láska velmi praktická, byla to láska jako sloveso. Láska je vždy sloveso. Ježíšova láska ho přivedla k dobrovolné oběti – Ježíš nebyl oběť politických machinací nebo justiční omyl. Jako dobrý pastýř, který je za své ovce ochoten položit život, aby je uchránil před dravci, Ježíš položil sám od sebe dobrovolně svůj život za lidi. To je jeho standard lásky. Ježíš miloval tak, že byl ochoten se vzdát svého postavení a práv. V listu Filipským píše Pavel (Filipským 2:5-8): Smýšlejte tak, jak smýšlel Kristus Ježíš: Ačkoli sdílel Boží podstatu, na své rovnosti s ním netrval. Místo toho se vzdal sám sebe: přijal podstatu služebníka, vzal na sebe lidskou podobu. Ocitl se v těle jako člověk, ponížil se a byl poslušný, a to až k smrti – k smrti na kříži! Láska v Ježíšově podání se projevila poddáním, ponížením, pokorou – a nakonec také ochotou umřít za druhé. To je základní rozdíl mezi láskou a vztahem postaveným na dojednaném kontraktu: Láska se obětuje, kontrakt jen vyžaduje. Pokud s někým uzavřeme kontrakt, chceme dosáhnout situace, ve které druhá strana plní, co slíbila – vyžadujeme naplnění smlouvy. Opravdová láska jde ovšem mnohem dál než je vyžadování plnění. Opravdová láska se obětuje. Přesně to měl Ježíš na mysli, když svým následovníkům říká, aby milovali, jako miloval on.

Ježíš tak demonstroval na sobě své učení, protože předtím tvrdil, že (Jan 12:24-25): Pokud zrno pšenice nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Pokud však zemře, přinese hojnou úrodu. Kdo lpí na svém životě, ten jej ztratí. Kdo na svém životě v tomto světě nelpí, uchrání jej k věčnému životu. Říká tady, že člověk, který lpí na svém životě – a my bychom ve světle FamilyFestu mohli říct – člověk, který lpí na svých očekáváních, ten ztratí svůj život – nebude nikdy naplněný, nikdy spokojený – zůstane nakonec sám. Pokud ovšem umře sám sobě, přinese nakonec hojnou úrodu. Otázkou pak tedy je: Jsem ochotný umřít sám sobě? Možná máš ohledně tohoto pár dotazů nebo námitek. Třeba si myslíš, že jsi už sám sobě umřel. Kontrolní otázka: Jaké znaky má mrtvý člověk? Už moc nevyžaduje, že? Určitě tě ale napadne otázka: Nezneužije to ta druhá strana? Možná zneužije. Co když ale zemřou oba sami sobě? Co by dokázal Bůh udělat s manželstvím, kde oba umírají sami sobě a rozhodují se pro lásku, která se obětuje až ke smrti? Jak by vypadalo manželství, kde by byli manželé ochotni umírat sami sobě? Určitě by se učili dobrozvyk poděkování a pomoci. Určitě by se učili naslouchat druhému. Láska si volí důvěru, ne podezřívavost. Láska se obětuje. A taková oběť dokáže divy.

 

Zdroj: Blog Lukáše Targosze
Foto: Creative Common Search

 

 

Categories: Nezaradené

Leave A Reply

Your email address will not be published.