Zamýšlíme se společně, co říct, když nás někdo zaskočí otázkami o naší víře. Ty otázky jsou skvělé, máme díky nim příležitost sdílet svůj příběh a cestu víry. Problémem však je, že málokdy k tomu přímo v tom okamžiku máme dost prostoru. Většinou je otázka položena doslova „mezi dveřmi“, jen mimoděk a na odpověď nemáme ani dost času, ani necítíme dostatek zájmu. Většina příležitosti k rozhovoru jsou v povaze rychlého údivu, komentáře nebo popíchnutí. Naše odpověď v takovém případě je důležitá – může vzbudit větší zájem. Proto jsme si řekli, že Ježíšův blízký přítel Petr nám radí, abychom byli vždy vlídně a s úctou připraveni poskytnout odpověď na otázku, proč jsme se my osobně rozhodli následovat Krista (1Pt 3,14-17).
Čteme-li důvody osobní naděje Petra a také dalšího apoštola, Pavla, je jasné, že v obou případech jejich rozhodnutí nespočívalo ve skvělém a promyšleném systému věroučných pravidel. Ano, křesťanství je dnes má, ale ty se vyvíjely po staletí. Na začátku církve první křesťané se rozhodovali následovat Krista z jiného důvodu: Kvůli historickému faktu Ježíšova vzkříšení. Ta první generace Ježíšových následovníků říkala: „My jsme ho viděli na vlastní oči umírat na kříži, všechno bylo ztraceno. Neměli jsme žádnou naději. Vlastně jsme se rozutekli jako ovce bez pastýře. Ale pak jsme se s mužem, kterého jsme viděli umírat, znovu setkali. Ne ve snu, halucinaci nebo v nějakých alegorických představách. Viděli jsme ho v různých počtech na různých místech, jedli jsme s ním, dotýkali jsme se ho – viděli jsme ho v těle. Bylo to lidské tělo, ale přitom jiné. Dokázal mizet a dokázal procházet zdí. Každopádně, nerozumíme všemu, ale pro nás je evidentní, že to co naší otcové věřili o Bohu, se najednou radikálně projevilo jinak než jsme čekali. Je pro nás evidentní, že Ježíš je ten Mesiáš, kterého jsme čekali. Zároveň je to Bůh, který přišel jako Král. A který odpustil naše hříchy.“
Proto jsme si říkali, že odpověď na otázku „Proč věříš?“ může znít jako: Věřím, že Ježíš zemřel za moje hříchy a vstal z mrtvých – proto s ním mohu mít vztah. Ať jsou detaily našeho příběhu různé, tohle je nakonec základem každého našeho svědectví. Problémem je, že otázka víry v Boha je zatížena mnoha představami a dokonce mnoha předsudky. Lidé někdy rychle odmítají Boha, ve skutečnosti ale odmítají jeho karikaturu. Některé představy o Bohu, jsou slibem bohů, kteří nikdy neexistovali. Když lidem představíme karikaturu Boha, jejich přirozenou reakcí bude Boha odmítnout. Když se však někdo setká s Kristem a jeho představením Boha, reakce bude jiná. Vzbudí zájem. Zapálí srdce. Nasadí do hlavy brouka. Ježíšův obraz Boha způsobuje zájem podobně jako v našem příběhu minulý týden, kdy král Agrippa poté, co slyšel Pavlův příběh řekl: „Téměř jsi mě přesvědčil, abych se stal křesťanem.“ Když někomu představíme obraz Boha tak, jak ho ukazuje Ježíš, vzbudí to dostatečný zájem, abychom se stali skorokřesťany. Proto je tak důležité, abychom se ujistili, co je obsahem odpovědi na naději, kterou v Bohu máme.
[adrotate banner=“20″]
Poslední krok k opravdovému následování Boha ale stejně zůstává na našem posluchači. Nikoho nemůžeme přesvědčit až k víře. Naším příběhem, postaveném na faktu, že Ježíš vstal z mrtvých a dnes žije a můžeme mít s ním vztah, můžeme lidi přesvědčit až ke skorokřesťanství. Poslední krok je ovšem na nich. Na křižovatce se ale musí rozhodnout sami. Křesťanem se nemůžeš stát přeneseně, za někoho, a ani z donucení. Opravdová víra v Ježíše spočívá na našem vlastním rozhodnutí na černobílé křižovatce víry. Co myslím tímto termínem? Víte, sdílení naděje zahrnuje tři části: První částí je sdílení našeho příběhu o naději, kterou máme v Bohu. Druhou částí je práce Ducha svatého, který slova našeho svědectví dostane z naší hlavy do našeho srdce. Ježíš o Duchu svatém prohlásil, že stejně jako je naším úkolem vydávat svědectví o Kristu, stejnou práci dělá i Duch svatý – jen působí vnitřně, skrytě, vzbuzuje emocionální zájem, dovoluje nám, abychom cítili teplo Boží blízkostí. To je ten nevysvětlitelný pocit, který jsme cítili, když se nám otevřely oči, abychom rozuměli. Třetí částí je rozhodnutí toho, který svědectví o Kristu slyší. Ježíš je gentleman, a jak píše další Ježíšův blízký přítel Jan (Zjevení 3:20): Hle, stojím u dveří a tluču. Kdokoli uslyší můj hlas a otevře mi dveře, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. Do dveří se ovšem nelomí násilím. Pokud ti někdo představil Ježíše nátlakově, je mi to moc líto! Je to na míle vzdálené tomu, co Ježíš a jeho první následovníci dělali. Ježíš respektuje tvé rozhodnutí. Ježíš dokonce nemá problém ani s tvými pochybami a nejistotami.
Když jeho další přítel Tomáš o jeho vzkříšení pochyboval, protože jej ještě nepotkal, řekl (Jan 20:25): „Dokud neuvidím stopu hřebů v jeho rukou, dokud prstem nesáhnu tam, kde byly hřeby, dokud nevložím ruku do jeho boku, nikdy neuvěřím.“ Jak pochopitelná reakce, když vám všichni vyprávějí, jak viděli Ježíše, ale vy ne. Pak ovšem Jan vypráví dál (20:26-27): O týden později byli jeho učedníci znovu uvnitř a Tomáš s nimi. Dveře byly zavřené, ale Ježíš přišel a postavil se doprostřed se slovy: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož sem prst. Podívej se na mé ruce. Natáhni ruku a vlož mi ji do boku. Přestaň být nevěřící a začni věřit.“ Ježíš se dává Tomášovi poznat tam, kde Tomáš je. Ten je najednou zcela přesvědčen a začíná Ježíše uctívat (28-29): „Můj Pán a můj Bůh!“ zvolal Tomáš. „Uvěřil jsi, protože jsi mě viděl,“ řekl mu Ježíš. „Blaze těm, kteří neviděli, a uvěřili.“ Všimněte si, že Ježíš Tomáše nijak nekázní nebo nekritizuje za zjevný nedostatek jeho víry. Dává se ovšem poznat těm, kteří ho poznat chtějí. A chválí ty, kteří věří, i když neviděli fyzickýma očima. Protože je ovšem Bůh gentleman, reaguje také na tvé odmítnutí pozvání. Řekněme, že cítíš jemné klepání na dveře svého srdce, ale rozhodneš se říct ne. Co se stane? Bůh tě nezavrhne, ale stáhne se. Bude rád, když se znovu dostaneš na křižovatku rozhodnutí, ale do té doby tě nechá být.
Viděl jsem to ve stovkách případů: Někdo slyšel svědectví o naději v Ježíši, jeho srdce se zapálilo a projevil zájem. Když však přišel na křižovatku rozhodnutí, dostal strach. Najednou se objevily obavy, že co když není připravený, nebo co když po něm bude Bůh chtít něco, co mu není blízké, nebo mu sebere všechno potěšení. Co pak? Připomíná lidi, kteří slyšeli apoštola Pavla v Aténách (Skutky17:32+34): Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se začali posmívat, ale jiní řekli: „Poslechneme si to od tebe někdy jindy.“ …Někteří se ale k němu připojili a uvěřili. Toto je přesná reakce na poselství naděje: U některých poselství o muži, který zemřel a vstal z mrtvých a proto s ním mohu mít vztah, vzbudí posměch. Jiní uvěří. Ale třetí skupina se nedokáže rozhodnout. „Poslechneme si to ještě někdy jindy.“ Dává to smysl, musíme se na to vyspat. Problémem však je, že ze slova jindy se velmi často stane nikdy. Není to odmítnutí samotného poselství, není to výsměch. Je to jen pozdržení rozhodnutí. Jak jsem mnohokrát viděl v této situaci: Toto nerozhodnutí člověka „vyhodí“ na opačný orbit. Ze zájmu se stane nezájem, ale s vnitřní střepinou v srdci, která se někdy ozve. A pak po letech se tento člověk ocitne znovu na křižovatce rozhodnutí. Agonie rozhodnutí bude stejná, ale rozhodnutí bude ještě těžší. Znovu se bude moci rozhodnout: Vysměju se? Uvěřím? Nebo rozhodnutí odložím?
[adrotate banner=“22″]
Proč vlastně lidé odkládají své rozhodnutí ohledně víry? Obvykle tak činí ze tří důvodů:
Špatné příklady. Většina z nás potkala úzkoprsé pesimisty, kteří ve jménu Boha nebo církve obviňují všechny za všechno. Určitě taky znáte křesťany, kteří mají plnou pusu duchovních zážitků, ale mají rozvrácený osobní život, mají v nepořádku svou rodinu, finance, vztahy a všechno ostatní. Obvyklou reakcí nutně je: „Jestli být křesťanem znamená tohle, pak jim nikdy být nechci.“ Úplně rozumím. Bez svědectví života je naše ústní svědectví velmi omezené. Lidé chtějí vidět, že žijeme to, co kážeme. Zcela s tím souhlasím.
Špatné vyučování. Mnozí si Boha představují jako staříka na obláčku, nebo krutého samovládce, což jim rovněž na víře nepřidá. Stejně jako v minulém případě, i zde můžeme vyjádřit své porozumění. Ovšem, jedinou zbraní na pokřivený obraz o Bohu je poskytnou obraz správný a nahradit špatné vyučování učením správným. Proto je tolik důležité nepředstavovat karikaturu Boha, ale ukázat na obraz, který opravdu Ježíš ukazoval svým příkladem.
Přirozený strach. V normálním lidském životě před opravdu vážným rozhodnutím cítíme přirozený strach z risku, který způsobuje podvědomé oddálení rozhodnutí (mohou to být situace jako svatba, koupě domu, a také víra v Boha). Bojíme se, že když Ježíši řekneme ano, ztratíme víc než dokážeme získat. Tito lidé ovšem Boží charakter podceňují. Jak píše Žalmista (Ž 34:9): Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý. Strach z volby je ovšem realita.
Když nám někdo řekne, že nedokáže věřit, nesmíme brát jeho rozhodování na lehkou váhu. Možná má intelektuální nebo emocionální problém s Bohem. Pochybuje o hodnověrnosti křesťanství. Možná si jen není jistý, čemu vlastně má věřit, když je tolik různých světonázorů a věroučných systémů. Nespěchejme. Pro hledajícího člověka je velmi frustrující, když nějaký křesťan na jeho otázky odpovídá: „Prostě věř!“ a bere je na lehkou váhu. Naopak, Bible nás povzbuzuje k dialogu, jak jsme o tom mluvili v prvním díle série. Buďme připraveni komunikovat. To bude samozřejmě chtít, abychom sami studovali a hledali odpovědi.
Také je můžeme povzbudit k modlitbě hledajících, podobně jako se vyjádřil Tomáš: „Je-li Ježíš živý, chci, aby se mi dal poznat.“ . Můžeme se také ptát: „Je na tvé duchovní cestě nějaká konkrétní otázka nebo starost, která ti brání se rozhodnout?“ Nakonec, na křižovatce rozhodnutí musí každý udělat rozhodnutí sám za sebe. Naší rolí je podělit se o své svědectví, modlit se, aby Duch svatý naše slova inspiroval, a být k ruce svým přátelům jako doprovod k jejich rozhodování – vlídně, s úctou a respektem, plni povzbuzování k odvážnému kroku, kterým rozhodnutí následovat Ježíše je.
Zdroj: Blog Lukáše Targosze
Foto: Flickr
