Lukáš Targosz: Očima víry

Příběh Velikonoc je příběhem o smrti a vzkříšení Ježíše. Tento víkend byl klíčovou události Ježíšova života, a tak není divu, že evangelia (zpráva o Kristu psaná Ježíšovými prvními následovníky) se obšírně věnují Ježíšově ukřižování a událostem, které následovaly. Událostí Velikonočního víkendu nás staví před důležitou otázku a nutí nás k volbě, za koho považujeme Ježíše, a co to pro nás znamená.

Až dosud jsme mohli věřit, že Ježíš je především dobrý člověk – to si o něm jeho vrstevníci také mysleli. Mohli jsme předpokládat, že je moudrým učitelem, který říká nové učení novým způsobem. Mohli jsme si dokonce myslet, že je to prorok nebo posel Boží – i za toho ho jeho následovníci považovali. Někteří však věřili, že Ježíš je dlouho očekávaný židovský Mesiáš – někdo, kdo vysvobodí svůj lid z otroctví. Podobně jako Mojžíš vysvobodil Izrael z otroctví Egypta (to pak slavili jako původní Velikonoce), očekávali, že Mesiáš udělá znamení a divy, pomocí kterých vysvobodí znovu tentýž lid, tentokrát však od římské okupace.

Lukáš TargoszNepředpokládali však, že Mesiáš zemře. Ve skutečnosti, smrt Mesiáše by dokázala jen to, že to nebyl Mesiáš. Nebylo by to koneckonců poprvé. Už se objevili lidé, kteří si činili nárok na to, že jsou posly Božími, kteří mají vysvobodit svůj lid. Většinou skončili stejně. Na popravišti. Nikdo také nečekal, že Mesiáš se prohlásí za Boha. Židé nečekali příchod Boha, čekali postavu podobnou Mojžíšovi nebo Eliášovi. Pokud by Mesiáš tvrdil, že je Bůh, považovali by ho přinejlepším za blázna, přinejhorším za rouhajícího se ztělesněného ďábla. Nebylo divu, že přesně to o sobě slyšel Ježíš. Prohlašoval se totiž za Božího Syna, který je zcela sjednocený s nebeským Otcem (tedy Bohem). Jan zachycuje jeden z mnoha konfliktů, které Ježíš měl se svými oponenty (10:30-33): „Já a Otec jsme jedno.“ Židé vzali kamení, aby ho ukamenovali. Ježíš jim řekl: „Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od Otce. Za který z nich mě chcete kamenovat?“ „Nechceme tě kamenovat za dobrý skutek, ale za rouhání,“ odpověděli mu Židé. „Jsi člověk, a děláš ze sebe Boha!“

Ježíšovi oponenti a posluchači měli jasno v tom, co Ježíš říká, a za koho se považuje. Věděli, že o sobě mluví jinak, než by o sobě měl mluvit Mesiáš, na kterého čekali. To by měl být důvod, proč ho odmítnout. A navíc, Ježíš krátce po tom skutečně umírá na kříži. Nejenže Mesiáš neměl umřít, smrt na kříži byla nejbrutálnější a nejhnusnější smrt do té míry, že prokletý je každý, kdo visí na dřevě. Představa, že vyvolený Boží Mesiáš zemře a to navíc tak prokletou smrtí, by mělo stačit na to, aby každý věrný Žid, který jen trochu respektuje Boha a jeho psaný Zákon, odmítl takového člověka jako dalšího z mnoha falešných Mesiášů. A přesto se stalo něco zvláštního. Krátce po událostech Velikonočního víkendu se objevila skupina – ne malá, ale stovek lidí – kteří tvrdili, že se s tímto ukřižovaným setkali, protože byl znovu naživu. Co bylo ale ještě více fascinující, byl fakt, že tito zbožní Židé, vychováni ve víře odmítající jakékoliv rouhání prakticky ze dne na den neváhali opustit víru svých otců a začali ho uctívat jako Boha, i za cenu, že by za to sami měli zemřít. Co se stalo? V čem byl Ježíš jiný, než další Mesiášové, kteří zemřeli násilnou smrtí? Jak to, že jej začali uctívat jako Boha? Co vedlo zbožného radikálního monoteistického Žida Saula, aby napsal, že v Kristu je tělesně přítomná veškerá plnost Božství? Tohle je radikální prohlášení. Pavel tvrdí, že Ježíš je Bůh v těle! Co vedlo apoštola Jana napsat, že to Slovo, které bylo Bohem, přišlo mezi nás?

Samozřejmě, Ježíš byl fascinující: Učil s autoritou odvážné věci, jako je třeba láska k nepřátelům. Žil zcela bez hříchu, takže ho nikdo nedokázal usvědčit ze špatného činu, slova ani postoje. Tvrdil o sobě, že je roven Bohu, prohlašoval, že on a Bůh jsou jedno; kdo viděl ho, viděl Boha; tvrdil, že nemá hřích a zato má autoritu hříchy u jiných odpouštět; přijímal uctívání směřující na jeho osobu; měnil význam jejich Písma, když se stavěl do centra příběhu Bible; tvrdil, že bude soudit svět. Nicméně, to, co tyto věrné židovské monoteisty nakonec přesvědčilo, bylo jeho vzkříšení z mrtvých. A tak, zatímco ukřižování Ježíše je historicky dokazatelný fakt, jeho vzkříšení je záležitost víry – a tedy i pochybností. Neznamená to, že není historické, ale znamená to, že pochybnosti o vzkříšení budou definujícím prvkem lidí ve vztahu k Ježíši: Díky vzkříšení Ježíš nemůže být jen skvělým a morálním učitelem, nemůže být jen prorokem a mučedníkem, který položil život za pravdu. Pokud vstal z mrtvých, pak je zázračný, božský, a jedinečný. Pokud Ježíš vstal z mrtvých, pak s ním můžeme mít i my vztah. Proto je křesťanem ten, kdo uvěřil v Ježíšovo vzkříšení a uznal Ježíše jako svého Pána. Slovy Pavla (Římanům 10:9): Vyznáš-li svými ústy Pána Ježíše a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš zachráněn. Můžeš ale věřit, i když jsi u toho nebyl?

Jednou se mě jeden přítel, hledající směr na cestě víry, zeptal: „Je-li víra ve vzkříšení nezbytným předpokladem vztahu s Ježíšem, neměl se Ježíš zjevit více lidem? Nebo to udělat nějak víc spektakulární? Aby bylo jasné, že je to opravdu on?“ To je dobrá otázka. Při své službě jednou Ježíš dostal podobnou otázku, aby dokázal, že je tím Mesiášem. Chtěli po něm znamení. Jako dělal zázračná znamení Mojžíš. Ježíš jim odpovídá (Matouš 12:39-40): Zlé a cizoložné pokolení vyžaduje znamení, ale žádné znamení nedostane – kromě znamení proroka Jonáše. Jako byl Jonáš tři dny a tři noci v břiše velryby, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země. To je zajímavé srovnání. Jonáš byl starověký prorok, kterého Bůh poslal do Ninive, hříšného a zlého města, aby jim vyřídil poselství o Božím trestu.

Jonáš však ze strachu odmítl a raději utekl lodí na druhou stranu. Jeho příběh je proslulý, protože na svém útěku se jeho loď dostane do šílené bouře, námořníci si myslí, že je bohové chtějí ztrestat, ale Jonáš ví, že je to kvůli němu. Nechá se tedy hodit do vody, bouře se utiší, a Jonáše spolkne velká ryba. V útrobách ryby přichází Jonáš k sobě, prosí Boha za odpuštění, ve vyvržen na pobřeží a skutečně odchází do Ninive, aby jim vyřídil Boží poselství. K jeho údivu však tito lidé zareagují mnohem lépe, než on sám, a kají se ze svých hříchů. Bůh jim odpouští a žádný trest je nestihne. Přesně na to se odkazuje Ježíš, když po něm chtějí znamení, aby dokázal, kdo je. Co tím Ježíš vlastně myslí?

Toto znamení spočívá v tom, že se zevnějšku vlastně vůbec nic nestalo. Ninivští se dali na pokání a Bůh odvrátil svůj hněv. Přítomný skeptik by mohl namítnout, že Jonáš je blázen a fanatik, a že k žádnému Božímu zásahu ani nemohlo dojít, třeba proto, že Bůh neexistuje. Jak tvrdí Pavel Hošek, Jonášovo znamení je znamením pro ty, kteří mají oči k vidění, kdo dokážou číst mezi řádky. Z vnějšího pohledu nedojde k žádnému okázalému projevu Boží moci, takže skeptik bude moci zachovat svou skepsi, zatímco očím víry se otevírá úplně jiný prostor. Také při sledování finále Ježíšova příběhu na Velký Pátek mnozí odešli s tím, že byl prostě popraven a tím to hasne. Jen oči víry se vydržely dívat až do neděle. Něco podobného se dá říct o víře v Boha v současném světě, který skeptikům poskytuje dostatek materiálu pro tvrzení, že žádný Bůh neexistuje, a jen sporné a dvojznačné stopy svědčí o tom, že pravdou je opak. Ježíš se odkazuje na tři dny Jonáše ve velké rybě – i on bude tři dny v srdci země. Zdánlivě se nic neděje, ale vzkříšení mění všechno. I dnes mnozí z nás přistupují k Bohu s podobným postojem: Udělej nějaké znamení, abych ti dokázal věřit.

Bůh tě povzbuzuje, aby ses podíval na Ježíše očima víry, a díky tomu se ti otevřel úplně jiný prostorPokud Ježíš vstal z mrtvých, můžeš se modlit s důvěrou, že tě slyší, protože je naživu. Můžeš pak očekávat jeho jednání ve svém životě. Můžeš zažit jeho spasení, uzdravení i pokoj ve své duši. Jeho prolitá krev má moc odpouštět naše hříchy. Jeho zmučené tělo nese na sobě naše nemoci. Skrze něj máme přístup k Bohu, pokud pozvedneme své oči víry.

 

Zdroj: Blog Lukáše Targosze
Foto: Pexels

Categories: Komentáře

Leave A Reply

Your email address will not be published.