Lukáš Targosz: Bílá vlajka

 

Milost je sice neúžasnější Ježíšova myšlenka, ale káže se o ní dost špatně. Nedává to smysl, alespoň na první pohled. Vždyť je to hezké a pozitivní téma! Jenže, milost je z principu skandální. Milost totiž podvrací zažité vzorce, které skoro vždy fungují. Milost dává naději tam, kde si hřích zasluhuje trest. Milost vidí krásu ve špatnosti. Milost je myšlenka, která zcela změnila svět karmy, kde máš to, co si zasloužíš. To zní pěkně, ale milost vytváří tenzi tím, jak naráží na náš smysl pro spravedlnost a férovost. Hříšník si zaslouží trest. Zločinec si zaslouží odsouzení. Ano. Stoprocentně souhlasím. Tak to má být. Jenže spravedlivý svět nám milost podvrací a nám je to místy dost nepříjemné, zvláště, když bychom si přáli, aby Bůh jednal (u jiných lidí) spravedlivě. Jeden autor kdysi napsal: Dokud se nezačnou zbožní lidé při kázání o milosti ošívat, nekážeme poselství milosti dostatečně. To se mi moc líbí. Protože poselství milosti vždy budilo napětí a vytvářelo tlak na svět, jak jsme na něj zvyklí.

Z teologického hlediska je milost přitažlivé téma: jsme rádi, že se dá aplikovat na nás, protože si uvědomujeme, že kdybychom měli dostat to, co si zasloužíme, odešli bychom přinejlepším s prázdnou, nebo spíše by nám bylo pořádně naloženo. Jenže, v praktickém životě většinou věříme spíš v karmu než milost. Samozřejmě, o karmě nemluvíme, jsme přece křesťané a karma je princip východních náboženství. Raději tomu říkáme spravedlnost nebo zodpovědnost. Prostě, když si máme v praktickém životě církve vybrat, tíhneme spíše k zákonictví než k milosti. Raději ustanovíme seznam pravidel a vyžadujeme jejich naplňování pod rouškou volání ke svatosti.

Všimli jste si, že tyhle seznamy se průběžně mění v každé generaci? Všimli jste si, že skoro vždy je tvoří lidé, kteří zrovna v těchto věcech problémy nemají? Všimli jste si, že v další generaci pak titíž lidé, kteří tvoří nová pravidla, porušují pravidla předchozí generace, které odmítají jako zákonictví, a přitom vytvářejí zase novou formu stejného zákonictví? Svatost je samozřejmě důležitý princip Bible, ale proč ve sporu mezi svatostí a milostí téměř vždy vyhraje svatost, často přetransformována do pouhých pravidel a snahy se oddělit od hříšníků? Pozorný čtenář Bible ví, co vytýkali Ježíšovi: Jí s hříšníky, tedy legalizuje jejich hřích! Vždy mi připadá vtipné, jak si někteří čtenáři Bible představují, že Ježíš na nějakou tu hostinu sice přišel, ale určitě se tam štítil jejich viditelného hříchu, jejich pitek, jejich ne moc zakrývajících oblečení, jejich hloupých řečí; a pak, ve správný čas, nejlépe těsně po jídle, jim vyhlásil evangelium spravedlnosti a vedl je k pokání! Fakt? Tohle si opravdu někdo o Kristu myslí? Proč si to vlastně myslíme? Mám za to, že je to proto, že milost je v jádru neuvěřitelná, skandální, nepohodlná, a jak říkají anglicky mluvící, milost je „messy“ (tedy chaotická nebo špinavá). Chcete spořádanou církev, kde všechno jde v pořadí jak má (nejprve si člověk uvědomí, jaký je hříšník, pak činí pokání a pak zakusí odpuštění a Boží lásku)? Pak do ní rozhodně nezvěte opravdového Ježíše. Spokojte se s karmou. Spokojte se se zákonem. Spokojte se s pravidly svatosti. Ale hlavně nechtějte být církví plnou milosti a pravdy zároveň.

V minulém blogu jsem napsal, že podle Ježíšových nejbližších přátel byl on plností milosti a plnosti pravdy zároveň. To mě fascinuje. Ježíš nebalancoval na hranici mezi milostí a pravdou, neměl to ani namixované v nějakém zdravém poměru. Ne, věděl stoprocentně, co je v člověku, nedělal si iluze, viděl až dovnitř; a přitom byl stále stoprocentně plný milosti a tedy měl odvahu odpouštět, měl sílu se povznést, a obětoval se za nás, když jsme ještě byli úplně nemožní ve svých hříších. Ježíšova schopnost měnit lidské životy bez nucení nebo manipulace, jen kombinací dokonalé milosti a dokonalé pravdy, je úžasná. To mě k němu skutečně přitahuje. Ježíš měl tajemnou schopnost se na každého dívat očima naplněnýma milostí, takže neviděl jen jejich současnou krásu, ale také svatý potenciál ukazující, čím se mohou stát. Eugene Peterson napsal, že „kořenový význam hebrejského slova spasení je být široký, stát se prostorným a zvětšit se. Slovo tak nese význam osvobození z existence, která se stala stlačenou, scvrknutou a stísněnou.“  Přesně to dělá milost: uvolňuje, osvobozuje a zvětšuje náš prostor ze stlačené existence, kdy jsme se cítili stísněni životem. Zároveň to implikuje nějakou změnu nebo posun. Laciná milost je pouhý teologický princip, který ke změně nevede. Milost, kterou daruje Ježíš, vede k proměně. Proto je milost dynamickou, ne statickou veličinou.

Pokusím se to vysvětlit na příkladu tenze mezi odpuštěním a smířením. Někteří lidé říkají, že není odpuštění bez pokání. Chápu, proč to říkají. Chtějí, aby si viník uvědomil, co udělal, a nejlépe nás požádal o prominutí ještě předtím, než se rozhodneme odpustit. Jenže, mnozí viníci se k tomu rozhodně nemají. A tak my následně váháme s odpuštěním. Podle mě to komplikujeme tím, že mísíme dohromady odpuštění a smíření (nebo obnovení důvěry). To jsou ale odlišné fáze vztahu. Odpuštění je vnitřní rozhodnutí, které je zcela nezávislé na tom, zda se viník omluvil nebo zda proběhla náprava. Proto můžeme odpustit klidně i mrtvému člověku. Odpuštění nás osvobozuje z vězení hořkosti. Je to vnitřní rozhodnutí, které může zůstat jen mezi námi a Bohem. Odpuštění ovšem neznamená automaticky obnovenou důvěru (k tomu již je potřeba čas a úsilí viníka) a nevede hned ke smíření. Pro smíření je potřeba, aby si viník uvědomil, co udělal a poprosil o odpuštění a pak na smíření pracoval svou vlastní změnou. Odpuštění je dar, smíření je práce s tímto darem ke změně.

 


 

Stejně tak, Ježíš už naše hříchy odpustil skrze svou oběť. Prolil svou krev na odpuštění našich hříchů, kdy si vyměnil místo s viníky a zemřel za nás. Odpuštění je tak dar, který můžeme pouze přijmout. Už nemůžeme pro odpuštění svých hříchů nic více udělat. Kdybychom se o to snažili, pak bychom slovy apoštola Pavla (Ga 5:4): odpadli od Boží milosti. Možná právě to je ten důvod, proč Pavel opakovaně, i v těžkých chvílích, tvrdí, že mu stačí Boží milost. V Kristu ti Bůh už odpustil tvé hříchy. To je dobrá zpráva. Smíření s Bohem ale není jednosměrná cesta. Zatímco odpuštění je Boží akt a dar pro tebe, aniž bys pro to cokoliv udělal, smíření vyžaduje tvůj aktivní přístup. Jinými slovy, smíření vyžaduje, abys přišel k sobě a vrátil se (podobně jako několikrát zmíněný marnotratný syn) k otci. Bůh ti už odpustil, ale aby ses s ním smířil, potřebuješ aktivně udělat kroky víry k němu. To je přesně význam slova „pokání“ – změna smyšlení a směru. To je velmi důležité, protože autor knihy Židům napsal tuto zajímavou zmínku pro každého z nás, ať je kdekoliv na své cestě životem (Židům 12:15) Dávejte pozor, aby se někdo nepřipravil o Boží milost. Co znamená varování, abychom neminuli Boží milost? Tento verš implikuje, že Bůh ti dává milost, nabízí ti ji jako dar, ale ty ji možná míjíš, možná přímo odmítáš, zkrátka se o ni připravuješ kvůli svému postoji. Jakému postoji, ptáš se?

Myslím, že odpověď podvědomě moc dobře znáš. Jakub, bratr Ježíše, i Petr, hlavní Ježíšův učedník citují stejný verš, kde velmi jednoznačně píšou, jak můžeš přijmout milost nebo jak ji lehce můžeš minout. Jakub 4:6 Naopak, nabízí úžasnou milost! Říká přece: „Bůh se staví proti pyšným, pokorné ale zahrne milostí.“ Pozorně si to přečti. Bůh se staví proti pyšným – Bůh staví stopku pyšným lidem – všem kteří to zvládají sami, kteří nikoho nepotřebují, kteří nikdy nepoprosí o pomoc, kteří se nikdy neomlouvají, kteří jsou velmi plní sami sebe – těm všem staví stopku a říká: Dál už neprojdeš! Ale pokorným lidem nejenže dává milost – ve skutečnosti je milostí úplně zahrne, nahrne ji na ně, úplně je utopí v milosti. A to je celé tajemství milosti. Je nám nabízená zdarma, ale abychom ji přijali, musíme se vzdát. Musíme zamávat bílou vlajkou a zavolat: Vzdávám se! Skládám své zbraně ke tvým nohám! Proto taky Jakub hned dodává (7): Poddejte se tedy Bohu. Prostě už to vzdej, protože sám to nezvládáš. Tvůj život je stlačený a scvrknutý. Ježíš ti dává milost, která vytváří prostor. Milost, která ti dává znovu schopnost volně dýchat!

Abys mohl milost přijmout, potřebuješ se vzdát vší obhajoby, vysvětlování a házení viny na někoho jiného. Potřebuješ zamávat bílou vlajkou. Jinými slovy, milost jsi připraven přijmout tehdy, když víš, že si toho moc nezasloužíš. Jen ti, kdo si uvědomují svůj skutečný stav dokážou milost přijmout. Dokud budeš plný víry ve své vlastní schopnosti, jen se připravuješ na to, abys zažil skutečnou stopku. Pokora je poddání. Je to akt víry, kdy milost jako dar přijímáš. Když Ježíš povolal Matouše – celníka a hříšníka, kterým každý opovrhoval – aby byl jeho učedníkem, přišel na hostinu k němu domů, kde s ním stolovali Matoušovi přátelé, všichni hříšníci. Tohle je pravý příběh Ježíše. Lidé, kteří vůbec nebyli jako on, ho velmi milovali, a on měl rád je. Spravedliví farizejové byli pobouření! Ježíšova odpověď? Matouš 9:10 Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a přemýšlejte, co znamená: Chci milosrdenství, ne oběti. Ježíš říká jasně, že přišel pro lidi, kteří ve svých momentech upřímnosti vědí, že něco v jeho životech je špatně, a že jsou nemocní. Jejich manželství, finance, soukromí, život, to vše je nemocné. Tihle lidé vědí, že potřebují zachránit. Snaha se zlepšit a změnit jim nepomáhá. Potřebují Spasitele.

Taková milost bolí, uráží, je nepohodlná, nepříjemná a na první pohled zavádějící, ale právě taková milost reflektuje Boha, který dává zcela extravagantně, a který milostí vnesl chaos do světa karmy a úplně jej tímto bláznovstvím převrátil naruby. Co kdybys i ty dnes zamával bílou vlajkou?

 

Zdroj: Blog Lukáše Targosze
Foto: Wikimedia

 


Categories: Komentáře

1 Comment

  1. Karel Krejčí

    Bratře, vysoká kvalita Tvých úvah je nesporná, ale neměl bys už konečně poněkud pozměnit „repertoár“ v souvislosti se současností? Pro zvýšení vhledu a přizpůsobivosti jsi již do svých komentářů zakomponoval tolik tabuizovaný pojem „karma“. Pokud, jsi tedy opravdu přijal tuto realitu se vším všudy, neměl bys to tedy projevit v celkovém nahlížení na svět? Je přece viditelné, že již nastává doba, kdy je třeba místo vyvěšování bílých vlajek naopak se jasně postavit na stranu, o které jsme přesvědčeni, že je správná. Není pochyb, že tou největší silou a oporou je Kristus, ale nenastává právě čas ne se s touto pravdou do nekonečna seznamovat, ale začít tuto pravdu skutečně obhajovat?

    Reply

Leave A Reply

Your email address will not be published.