Láska roste dáváním. Ale ne valentýnských plyšáků

Každý rok, když obchody zrůžovějí a zčervenají, obalí se plyšáky, srdíčky a růžemi, rozesmutní mě kýčovitost všeho toho zamilovaného cirkusu. Kýč je napodobování krásy, jen třpytivá ozdoba, šlehačka na dortu, umně naaranžovaná prázdnota. Obávám se, že kýč se nevyhýbá ani našim vztahům a velmi rozšířená civilizační nemoc se jmenuje „kýčovitá láska“. Pečlivě nablýskaná, ale uvnitř prázdná a falešná. 

Během čtyřiadvaceti let, kdy jsem čekala na svého životního partnera, jsem se naučila jednu hrozně důležitou věc: láska je rozhodnutí. Zní to divně, já vím. Romantické filmy, písničky a romány z červené knihovny nás neustále přesvědčují o tom, že láska je o pocitech – pocitech štěstí, radosti a uspokojení. O pocitu motýlích křídel v břiše. Povzbuzují nás k naivnímu romantickému snění a pod jejich vlivem snadno podléháme názoru, že láska je sladkobolný cit, který nás dokáže učinit vrcholně šťastným nebo nešťastným – podle toho, zda je milencům dopřáno být spolu, nebo je rozdělí nepřízeň osudu.

Lucie Švábová
Lucie Švábová

Tohle přesvědčení je podobně mylné a absurdní jako například tvrzení, že láska je plyšový medvídek darovaný na Valentýna. Pocity jsou jen špičkou ledovce zvaného láska. Pod hladinou se ukrývá to, co činí ledovec ledovcem: každodenní rozhodnutí k tomu, činit druhému dobře. Stavět jeho potřeby, jeho pohodlí a jeho zájmy nad své vlastní. Láska není a ani nemůže být sobecká a sebestředná. Svým způsobem je to každodenní vědomá oběť. Milovat znamená obětovat svůj čas, peníze a pohodlí.

Většinou nejde o velké oběti. Od jednoho moudrého člověka jsem nedávno slyšela, že manželství nestojí na velkých věcech, ale na tisících každodenních maličkostech. Na tisících každodenních rozhodnutích upozadit sebe a vyjít vstříc tomu druhému, což je postupem času samozřejmě čím dál tím náročnější.

Návrat starého, nezamilovaného já

Ze začátku mého vztahu s Petrem bylo jednoduché, až jakoby samozřejmé taková rozhodnutí činit. Dokázala jsem ponocovat, jenom abych si vyslechla, co má na srdci, ačkoli normálně bývám už v deset večer nepoužitelná. S nadšením jsem mu připravovala večeře, když mě navštívil po dlouhém a náročném dni v práci, ačkoli pobyt v kuchyni zrovna nevyhledávám. Naslouchala jsem pozorně jeho zážitkům z práce, ačkoli mi prostředí, ve kterém se pohybuje, není vůbec blízké.

Po několika měsících vztahu už to nejde tak snadno. Letní bezstarostné měsíce zalité sluncem pominuly, naše životy a denní programy se vrátily do starého rytmu, starosti a povinnosti se sypou na hlavu a náhle se vrací moje staré, nezamilované já. Zpátky je osoba, která má ráda svůj klid, svůj řád, ráda dělá věci perfektně, včas a všechno stíhá. Zpátky je ta, která by nejradši šla spát se slepicemi a která se nechce zdržovat vařením. Najednou se tahle osoba musí přizpůsobovat někomu jinému. Musí si na něj udělat čas, i když z každého kouta zírá jiný úkol čekající na vyřešení. I v deset večer se musí snažit pečlivě naslouchat vyprávění o pracovním dni svého milovaného a zajistit mu večeři.

Respektive nemusí. Jasně, že nic z toho nemusím. Mohla bych se na to vykašlat a jít hledat zamilované štěstí jinde. Na pár dalších měsíců. Ale neudělám to, protože jsem se rozhodla. A protože se rozhoduji znovu každý den ráno. Když naroste mé sobectví, snažím se ho pořádně praštit přes prsty a vědomě ho potlačit. A víte, co to způsobí? S každým sebezapřením vám na druhém člověku začne víc záležet.

V ideálním případě to funguje vzájemně: upřednostňuji svého partnera na úkor sebe a partner dělá totéž. Pak nám je spolu dobře, pak vztah funguje. Nejde to vždy samo od sebe, lásku nemusíme vždy cítit. Ale s každým skutkem lásky se naše náklonnost vrací. Čím méně jsme sobečtí, tím větší prostor lásce dáváme, aby rostla.

Nelichotivý obraz nás samých

Nepodléhejme iluzi, že když se zrovna blahem nevznášíme v sedmém nebi a divoce nám nebuší srdce, láska vyprchala. Emoce jsou velice proměnlivé. Vidět to můžeme v každé druhé romantické komedii: dva jedinci se po určitých peripetiích najdou a zamilují se do sebe. Vše je najednou růžové a krásné. Mozaiku jednotlivých filmových záběrů, které ilustrují, jak je jejich nový společný život skvělý, doprovází veselá zamilovaná píseň. Jen co hudba dozní, přicházejí obvykle problémy. Vnější, ale i ty vnitřní. Jeden na druhém začnou vidět vady, které dosud neviděli či přehlíželi. A zápletka se komplikuje… To je moment, kdy v reálném životě musí přijít ono rozhodnutí: Ano, s tímto nedokonalým člověkem chci být a starat se o jeho blaho.

„Manželství člověka nekonfrontuje ani tak s jeho partnerem jako se sebou samým. Manželství vám podává realistický, nelichotivý obraz toho, kdo jste, a pak vás popadne za límec a donutí vás něco s tím udělat,“ píší manželé Kellerovi v mé oblíbené knize Smysl manželství. Myslím, že to do značné míry platí i o předmanželském/nemanželském vztahu. Skřípe-li náš vztah nebo necítíme-li dostatek lásky, zkusme hledat příčiny ve svém sobeckém já. Když mu přistřihneme křidélka, určitě se to na vztahu projeví. Partner musí být na prvním místě, musí mít přednost před povinnostmi, před jakoukoli zábavou, před námi samými. Láska není bezděčný cit, ale vědomé jednání.

V momentě, kdy sobec v nás zaútočí, naše pocity neobstojí. Jsou krásné a nezbytné, ale postavit na nich dlouhodobý vztah nejde. Stejně jako to nejde na jednom zamilovaném dnu, na jedné večeři při svíčkách či jednom milostném vzkazu ročně. Láska je rozhodnutí. Lásku definují drobná každodenní vítězství nad vlastní sobeckostí. Láska by neměla být kýčovitá, ale skutečně krásná.

 

Zdroj: Lucie Švábová my2spolu.cz 

Foto: pixabay.com

Categories: Lifestyle

Leave A Reply

Your email address will not be published.