Julo Slovák pro Život víry: Kytaru jsem si koupil jen z poslušnosti

Když jsem si vás zjišťovala informace, nabyla jsem dojmu, že celý váš život, od znovuzrození až do dneška, je naplněný především chválou. Vnímáte to také tak? Vnímáte hudební chválu jako svůj úkol tady na zemi?

Kroky, které mě vedly ke chvále, jsou nadpřirozené. V patnácti jsem od jedné známé dostal obálku s penězi. Podala mi ji se slovy: „Kup si kytaru.“ Přitom jsem nebyl hudebník, nikdy jsem nehrál na žádný hudební nástroj, dokonce ani nikdo v mé rodině ne. Koupil jsem si kytaru jen z poslušnosti, protože jsem na ni dostal peníze. Vůbec jsem se v tom nevyznal, takže jsem ji vybíral podle barvy apod. Naučil jsem se hrát dva akordy.

Na jedné křesťanské akci pak za mnou přišel člověk, viděl, že mám kytaru, tak mi řekl: „Není tu žádný kytarista, a večer máme mít společnou modlitbu, tak budeš hrát ty.“ Já jsem mu odpověděl: „Víš, to je trochu problém, já sice kytaru mám, ale neumím na ni hrát.“ Ten člověk byl ale neodbytný a moc neposlouchal, co jsem mu povídal. Existují písně, které mají dva akordy, asi dvě jsem znal, tak jsem je tam zahrál. Co bylo paradoxní, lidí se to dotklo. Vůbec jsem to nechápal: Co se vás mohlo dotknout? Vůbec nezáleželo na mých schopnostech, ale na tom, co se rozhodl dělat Bůh. Díky těmto znamením jsem časem pochopil, že bych se tomu asi měl věnovat.

Takže jste se začal učit další akordy? 

Začal jsem se vzdělávat, zkoušel jsem psát písně. Napsal jsem jich asi 40, ale ani jedna z nich nebyla chvála, protože jsem nevěděl, jak písní uctívat Boha. Po pár letech ale přišel průlom, jako by Pán Bůh po letech mého věrného hraní v pokojíku uvolnil svou milost. Složili jsme album plné nových chval a začali jsme ho hrát s kapelou, kterou jsme dali dohromady s několika kamarády.

Teď s kapelou vystupujete na velkých pódiích, a když hrajete, poslouchají vás mnohdy davy lidí. Co vás motivovalo na začátku, když na večer chval, kde jste hrál, přišli dva lidé? Co vás donutilo to nevzdat? 

Motivace tehdy a dnes byla – a dokonce si myslím, že musí být – úplně stejná. Kdybychom teď měli jinou motivaci než na začátku, tak by to znamenalo, že se nám do toho nějak připletla pýcha, že toužíme po slávě. Myslím si, že by mě Pán Bůh velmi rychle odstřihl. Chceme chválit Boha. Z Božího slova víme, že Bůh hledá lidi, kteří ho budou uctívat v Duchu a pravdě. Ne na pódiích a náměstích. Tohle „v Duchu a v pravdě“ se neděje, když hrajeme na pódiu. To, co se děje na pódiu, je výsledkem toho, co se děje mimo něj. Pokud by náš život nebyl naplněný chválou mimo pódia, pak by to na koncertu s lidmi v Duchu neudělalo nic. Nestojí to na písních, na zkušenostech, ani na dobré hudbě nebo dobrých slovech, důležitá je milost a to, co v Duchu dělá Bůh. Motivace jít dopředu na pódium je stále stejná, tehdy i dnes: Milujeme Pána Ježíše a chceme mu hrát chvály, ať už tam budou dva lidé nebo dvacet tisíc.

Reklama

Jaký by měl být vedoucí chval? Co radíte mladým lidem, kteří vedou nebo chtějí vést chvály?

Měli by žít duchovní život, dovolit Bohu, aby je ořezával, aby rostli. Pro každého to znamená trošku něco jiného, v konečném důsledku ale totéž: Máme jít dopředu jenom s Bohem, jemu vydaní, pro něj oddělení, svatí, protože Bůh chce, abychom byli svatí, jako on je svatý. A naplno rozhodnutí. Musím dospět do bodu, kdy jsem ochotný Bohu dát všechno, co mám – rodinu, svá obdarování, talenty, vztahy… Ani ty nejdůležitější věci v našem životě pro nás nemohou být víc než Bůh. Další hierarchie priorit je otázkou, ale Bůh musí být na prvním místě. Musím si uvědomit, že to, co mám v rukou, není moje. Jsem tu jen proto, abych spravoval to, co mi Bůh dal. Chci na jeho oltář vrátit celý svůj život, chci žít to pavlovské „nežiji už já, žije ve mně Kristus“. To je podle mě moment, který Bůh velmi miluje. Když se mu lidé dobrovolně poddají. Ne proto, že musím, ale proto, že ho miluji, že chci sloužit.

 

Zajisté jste se setkal se špatnou i s výbornou zvukovou technikou. Nakolik při chválách nebo evangelizačních projektech záleží na kvalitě? Křesťanům se nedostatečná kvalita často vytýká…

Na tuto otázku odpovídám už roky stejně: Náš Bůh představuje tu nejvyšší kvalitu. Ve všem, co dělá, je dokonalý. Když přinášíme věci před jeho oltář, proč se spokojíme s méně než sto procenty? Není důležité, na jaké úrovni je našich sto procent. Může se stát, že někdo pořádá malé modlitební setkání pro dvacet lidí, které je technicky úplně špatné. Ale dal do toho svých sto procent, neuměl udělat víc. A potom je tu někdo, kdo má kapacitu dělat věci produkčně promakané. A to je jeho sto procent. Tohle je pro mě klíčové. Bůh od nás nechce věci, které nejsme schopní dát, ale věřím tomu, že si zaslouží, abychom mu dali všechno, co máme.

******************************************************

Autor: Lucie Vlasáková
Foto: YouTube.com

Ukázka rozhovoru, který v plném znění vychází v prosincovém čísle časopisu Život víry (2017/12). Julo Slovák v něm sdílí více ze svého soukromí a mluví o počátcích evangelizačního projektu Godzone.

Hlavním tématem vánočního čísla je pohostinnost: Proč je pro křesťany (a pro církev jako celek) pohostinnost důležitá? Jaké má meze? Jak je možné s ní prakticky začít a co je pro skutečnou pohostinnost nejdůležitější?

Dále časopis přináší příběhy čtenářů, knižní recenze, virtuální rozhovor s autorem písně Tichá noc, vánoční úvahy
nad Biblí, povídku pro děti, soutěžní křížovku, zprávy i přehled chystaných křesťanských akcí. Noví předplatitelé do konce roku soutěží o hodnotné ceny: http://soutez.zivotviry.cz

Více informací o čísle najdete zde:


www.kmspraha.cz/knihkupectvi/casopisy/zivot-viry/zivot-viry-2017-12
Elektronické vydání (PDF):
https://www.palmknihy.cz/krestanstvi/zivot-viry-2017-12-176970
Informace o předplatném:
www.zivotviry.cz

 

Reklama

Categories: Kultura

Leave A Reply

Your email address will not be published.