Jsem Čech. Co s tím?

 

„No jo, to jsou prostě Češi.“ Když se v tramvaji ze zadního sedadla ozve podobná věta, s velkou pravděpodobností jí nepředcházela žádná chvála. Rozhodně totiž nepatříme k sebevědomým národům, které se spokojeně poplácávají po zádech a při každé příležitosti hrdě mávají vlaječkami. Než abychom se chválili, máme tendenci o sobě mluvit negativně a za typicky české vlastnosti považujeme spíš úzkoprsost nebo hamižnost než ušlechtilost a laskavost.

I přes tento rezervovaný vztah k češství se zdá, že v poslední době dochází k vzestupu nacionalismu a napětí začíná být stále hmatatelnější. Nacionalismus, který byl v Česku ještě před pár lety okrajovou záležitostí, se stává horkým tématem a přichází spolu s nenávistí k jiným národům či kulturám. Probublává v celospolečenských debatách, ať už jde o přijímání uprchlíků nebo třeba otázku příslušnosti k Evropské unii. Koneckonců to výstižně ukázaly i říjnové volby.

V důsledku pak kolem sebe můžeme nejčastěji pozorovat dva smutné extrémy. Na jedné straně stojí Češi, kteří svůj vztah k vlasti staví na nadřazenosti a nenávisti k ostatním. A naproti nim ti, kteří raději vše české pošlapou. Podle hesla, že za plotem je tráva vždycky zelenější.

Nacionalismus se často tváří jako vlastenectví, a to pak nezaslouženě získává pejorativní nádech. Jenže je chyba tyto dva termíny zaměňovat. Na vlastenecké lásce a oddanosti rodné zemi nemusí být nic extrémistického ani nebezpečného. Spíš naopak. Jen je to třeba uchopit za správný konec.

Správně pojaté vlastenectví by podle mě mělo stát na dvou pilířích. Tím prvním je vděčnost. Až na výjimky většina z nás celý svůj život stráví v zemi, do které jsme se narodili. Není to nic, co bychom si sami vybrali, vlast nám byla dána. A vděčnost za ni by zrovna v našem případě nemusela být tak těžkou disciplínou, jak se občas zdá. Na rozdíl od jiných máme možnost žít v míru, svobodě a prosperitě, což je obrovské požehnání a milost. Neustálá nespokojenost a negativita, ke které často míváme sklony, je vlastně lehkomyslným pohrdáním Božím darem.

V ruku v ruce s vděčností jde ale zodpovědnost. Zodpovědnost za současnost i budoucnost země. Zodpovědnost, která v našem případě může být praktikována i v duchovní rovině. Křesťané mají v rukou mocnou zbraň v podobě modlitby a i v Bibli najdeme mnoho pobídek k přímluvám za vlast. Koneckonců je přece v souladu s našimi zájmy modlit se minimálně za to, abychom mohli i nadále žít ve svobodné zemi, ve které nebudeme za víru postihováni.

Vlastenectví má ale přeci jen malý háček. Stejně jako z ostatních Božích darů, i z vlasti je snadné si udělat modlu. Oddanost zemi rozhodně nemá být nadřazena oddanosti Božímu království. Neměli bychom zapomínat na to, že jsme zde jen na dobu určitou a ta pravá vlast nás teprve čeká. Naše identita není odvozována od občanství, které máme uvedeno v dokladech, ale od příslušnosti k Božímu království. Vždyť státy jsou jen dočasné a hranice uměle namalované. A jak píše Pavel: není už Žid ani Řek, vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.

 

Autor: Kristýna Gilliková, Foto: Pixabay

Categories: Komentáře

1 Comment

  1. Ne všechno na EU je špatné. Ovšem nejenom křesťané by se měli rozhodně postavit proti totalitě z EU. Zásadně odmítnout různé nesmysly jako gender apod. Vymoženosti Západu – některé – rozhodně nechceme. A není možno být solidární s obchodováním s migranty a podílet se na rozvrácení Evropy.

    Reply

Leave A Reply

Your email address will not be published.