Jiřina Gina Čunková: Učím se naslouchat tlukotu jeho srdce (rozhovor)

Ahoj Gino, jak se máš?

Ahoj Hani, děkuju, mám se teď lépe. Jsem pár dní po odevzdání dvojčat do péče jejich tatínka, vyřídila jsem všechny formality na úřadech, nadechla jsem se a dýchám. Tříletá dvojčata jsme měli doma dva měsíce. Teď mám čas na vlastní děti, vnoučata (v sobotu si z Brna vezu Zachariáše na pár dní domů), navštěvuju přátele, prostě dělám to, na co nemám čas, když se starám o děti pěstounské.

 

Jak se přihodilo, že hudební redaktorka Radia 7 se stala profesionální pěstounkou?

Ze dvou důvodů. Ten první nezná nikdo, jen Pán Bůh a já. A ten druhý? Od dětství se mi zdály sny, že zachraňuju děti. V lese, před požárem, před hladem, děti malé, které se ocitly na světě samy. Když jsem se ocitla já po rozvodu sama, děti mi dospěly a já díky tobě (pamatuješ si to, že jo) nastoupila do TWR, ani mě nenapadlo, že se ještě někdy budu starat o děti. Měla jsem svůj život, práci, která mě strašně bavila a ve které jsem našla uplatnění a smysl. Mohla jsem si se svým časem naložit, jak jsem chtěla. Ve dnech volna jsem mohla spát, číst si, chodit do kavárny, do knihovny, prostě všechno, co může dělat žena, která má odrostlé děti a je sama. Byla to v mnohém výhoda. Dokonce moje služba se mohla rozvinout. Koncertovala jsem, měla semináře, pořádala a organizovala festivaly a koncerty jiných kapel. Bylo to úžasné, ale byly dny, kdy jsem se cítila osamoceně a opuštěně.

Po jedenácti letech jsem se podruhé zamilovala. Měla jsem však někde v srdci přání. Pokud bych se vdala podruhé, musí to být muž, který nebude sobec a musí mít nastavené dlaně k pomoci druhým. Před svatbou jsem se Martina ptala, jestli by mu vadily děti. Ne vlastní. To nám bylo jasné, že v našem věku vlastní děti nechceme. Jezdit třeba do děcáku a tak…

Jednou přijel za mnou na návštěvu do Nového Jičína. Večer mu jel autobus zpátky do Prahy a tak jsem ještě šla do Lidlu něco koupit na cestu. Do košíku jsem dala dva rohlíky, vanilkové mlíko a banány. U pokladny jsem se nad sebou zarazila a říkám si, co to dělám? Vždyť já kdybych si chtěla pro sebe koupit svačinu, vezmu si dva rohlíky, salám a nějakou čokoládovou tyčinku. Přesto jsem tu svačinu strčila Martinovi do ruky, rozloučila se a jela domů. Martin mi pak říkal, že když svačinku rozbalil, byl překvapený. Tuto kombinaci si kupoval, kdykoliv jezdil ještě coby pastor sloužit do dětského domova. Bylo jasno. Vzali jsme se a usadili v Suchdolu nad Odrou. Je to asi 10 km od Nového Jičína, kde máme společenství. Jeho vedoucím je Jarek Bílý a spolu s jeho ženou Jankou začali s pěstounskou péčí na přechodnou dobu. Pojem, který jsem neznala, mi postupně odkrýval všechna tajemství novely zákona. Zalíbila se mi myšlenka pomáhat na krátkou dobu dětem, které se na světě ocitnou samy. Zjišťovala jsem si všechny informace, jednou jsem vezla Janku do porodnice pro miminko, měla ho několikrát v náručí a nadchlo mě to. Geniální nápad!

S Martinem jsme nakonec šli do celého procesu psychotestů, vzdělávání, rozhovorů a já byla klidná. Když to nevyjde, nevyjde. Budu ve všech otázkách pravdivá, budu svá a buď to vyjde nebo ne. Netížilo nás nic. Stále jsem pracovala v TWR, i když už jen z domova. V lednu 2014 jsme se stali pěstouny v evidenci a přišel první chlapeček. S přibývajícími dětmi mi ubývalo sil a postupně jsem pro Rádio 7 pracovala méně, až jsem s přicházejícím letošním létem ukončila spolupráci úplně. Prozatím.

Jak tahle změna proměnila Tvůj vztah s Bohem?

V případě změny mé práce a nastavení jiného rytmu života jsem dočista závislá na Boží pomoci. Víc než kdy jindy. Méně mluvím, více naslouchám. Učím se naslouchat tlukotu jeho srdce. Víc pláču, protože samozřejmě s těmito dětmi přicházejí do našeho života i jejich příběhy a někdy mám pocit, že to neunesu. Vím však, že k tomu nás Bůh uschopnil. Udělat víc, než můžeme a chceme. Kdyby bylo pouze na mém přání, líbilo by se mi být víc na pódiích, líbilo by se mi koncertovat, jezdit a obšťastňovat druhé. Zatím však se snažím dělat šťastnějšími ty, kteří to zrovna teď potřebují. To víš, že jsem chtěla i skončit a vrátit se za mikrofon. Nedávno jsem i zvažovala, že skončím a budu prodávat nebo cokoli jiného. Některé moje kolegyně přestaly s pěstounskou péčí na přechodnou dobu. Říká se, že pět let a máš dost. Jedeme s Martinem čtvrtý rok, tak zkusím vydržet.

 

 

O čem s Tebou Bůh mluví v těchto dnech?

O tom, co znamená být bratřím a sestrám sestrou. O tom, že církev jsou lidi milující a poslouchající Krista. Že každý člověk, tudíž i já jsme zodpovědní za to, co říkáme. A nakonec, že se potřebujeme naučit chodit a spolupracovat s Duchem svatým. Bez jeho působení se nestane nic.

 

Jaké písně se Ti chce mu zpívat?

Aktuálně, asi v tomto smyslu: Bože, co mám udělat, aby se tyhle a tamty věci změnily? Všechno už vím a znám. Zdá se, že mě už nic nepřekvapí. Dosyta jsem se najedla, pokochala vším tím nádherným, co život s tebou přináší. S tebou mám všechno a není nic, co by mi scházelo. Teď už jen jít a rozdat to. A večer co večer se vracet do tvé sladké přítomnosti, podělit se o všechnu radost, starost, strachy, které ten den přinesl. Poplakat si, postěžovat, ale usnout bez výčitek. Zítra nanovo. Nechci se rozplývat ve slovech, která mi nic neříkají. Když zpívám, že jsi úžasný, pak proto, že jsem to skutečně poznala. Když zpívám, že jsi hoden chvály, pak proto, že si to bytostně uvědomuju. Asi tak. Znáš takové písně?

 

Myslíš, že žijeme v posledních časech? Že bychom měli čekat vytržení?

Den co den jsme blíž. Žijeme v posledních časech. Nikdy nevím, kdy budu na zemi naposled. Jestli se zítra probudím. Pro mě slova o posledních časech nejsou vyhrůžkou. Taky pro mě nejsou výčtem všech rozdílných výkladů. Nedělám si hlavu, jak a kdy to přijde. Často se vracím k 24. kapitole Matouše a zkoumám, ve které době žijeme. Je to teď? Baví mě číst si Zjevení, ačkoliv mu houby rozumím. Čtu je, představuju si, jak to asi bude a stejně dojdu vždycky ke stejnému závěru. Jak jsi na tom teď, děvče? Kdyby to přišlo dnes, jsi připravená?

 

Autor: Hana Pinknerová

 

Categories: Lifestyle

Leave A Reply

Your email address will not be published.