Jak jsme se stali partnery dětského domova

 

Do daného dětského domova jsem se dostal poprvé po zemětřesení v roce 2015. S Leena jsme byli zasnoubeni a podle místní tradice jsem nemohl bydlet v okolí jejího domu.

Leenina máma, která je již 9 let v Izraeli (jinak by její dcery nemohly studovat a neměly kde bydlet a tak …) má kamarádku, která je z Nepálu a také pracuje už léta v Izraeli a ta má dětský domov. A jelikož mají dost místa, tak bych u nich mohl pár týdnů zůstat. V podstatě mi hledali nějaké levné ubytování (nejlépe zdarma), protože jsem neměl skoro žádné peníze, téměř poslední úspory jsem minul na letenku do Nepálu. Leene naštěstí můj tehdejší nedostatek nikdy nevadil, já jsem z toho byl každý den vystresovaný.

A tak jsme tam jednoho dne vyrazili na skútru a motorce s Leeniným otcem, který chtěl zkontrolovat zda je dům pevný a bez prasklin, protože by se o mě bál a nedovolil by mi tam zůstat. Bua (Nepálský otec) byl při každém otřesu poslední týdny velmi vystresovaný a byl jeden z těch, který ještě několik týdnů po zemětřeseních (prvním i druhém) kempovali venku.

Do dětského domova jsme tedy zavítali poprvé před více než jedním rokem. Nemá dlouhou historii, protože vznikl jen před něco přes dvěma lety. Založil ho místní manželský pár, kteří se stali v mládí křesťany, v jejich vlastním domě. Manžel zůstal v Nepálu, aby se staral o jejich syna a manželka, pracuje dlouhá léta v Izraeli (jako miliony jiných Nepálců). Z jejího platu a příspěvků jiných křesťanů z Izraele postavili tento dům. V podstatě se ani v současnosti nejedná o oficiálně uznán dětský domov, ale „shelter“. O jeho uznání se snažíme už přes půl roku, ale jelikož jsme křesťané, tak nám to místní úředníci nechtějí povolit. Děti na ulici jim nevadí, děti v dětském domově, o nichž se starají křesťané už ano.

Peter Kunc
Peter Kunc

V té době bydlel již výše zmíněný otec se synem v jednom pokoji. V ostatních pokojích bylo 10 dětí a tři starší pánové, kteří žili dříve na ulici, protože se o ně neměl kdo postarat (v Nepálu důchody nejsou). Deset dětí je minimální počet pro založení „shelteru“ v Nepálu. V ten den jsme poznali i malou SAPN, o které jsem psal již v jiném článku. Asi málokdo si dnes v Evropě ví představit, že by mu po domě běhalo 10 cizích dětí, o které by se staral a k tomu ještě tři senioři. Pokud někomu křivdím, omlouvám se. Nicméně, já si to fakt představit nevím, protože potřebuji mít svůj klid.

Přišli jsme, vypili čaj, snědli sušenky, prohlédli si celý dům. Bua si ho prohlížel velmi podrobně a při každé prasklině se ptal, zda ji prohlédl „engineer“ (statik, inženýr, architekt? Kdo ví.). Bua se nakonec rozhodl, že v dětském domově zůstat nemohu, protože je nebezpečný (a nemělo smysl mu protiřečit). Takže jsem nakonec skončil někde úplně jinde, ale to není podstatné.

Ale v ten den se stalo něco podstatnějšího. V rozhovoru s majitelem jsme zjistili, že rodina si nemůže dovolit utratit na dítě více než 1100 rupií měsíčně (v té době 10eur) a netuší z čeho opraví dům, který jen před přibližně rokem dostavěli a stále na něj mají půjčené. Tak jsme se s Leena rozhodli, že vedle naší službě dětem na ulici, začneme ve volném čase navštěvovat i je a snažit se je podpořit, jak budeme vědět. V té době mi jeden slovenský podnikatel poslal větší obnos peněz, abych podpořil oběti zemětřesení, takže jsme si je mohli dovolit podpořit.

A tak jsme se nejprve stali propagátory a o několik měsíců i partnery dětského domova.

Autor: Peter Kuruc – autor je misionářem v Nepálu a předsedou občanského sdružení OM Naděje pro děti Nepálu. Více info zde

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář