Hon na veřejnoprávní média

Tomio Okamura v povolebním rozhovoru pro Český rozhlas prohlásil, že se v případě účasti ve vládě chystá zaměřit na veřejnoprávní média a jejich zestátnění. Tento cíl odůvodnil potřebou důslednější kontroly nad údajně netransparentním hospodařením.

Alarmující je, že se nejedná o výkřik anonymního internetového komentátora, ale oficiální prohlášení šéfa jedné z nejsilnějších českých stran. Podobné tendence nikdy nevěstí nic dobrého, protože ohrožují právo na přístup k pravdivým a objektivním informacím, jeden z důležitých prvků demokracie. Zestátňování sdělovacích prostředků je charakteristické pro totalitní režimy, kde jsou média využívána k propagandě a cílené diskreditaci politických protivníků. Okamura by tak zatloukl pomyslný hřebíček do rakve demokracie a dobrovolně zemi zavedl zpět do období před rokem 1989.

Ne, nedělám si iluze, že by zpravodajství veřejnoprávních médií bylo dokonale objektivní. Není a pravděpodobně ani nikdy nebude, i kdyby ho připravovali roboti. Navíc například i nynější způsob výběru členů Rady České televize a Rady Českého rozhlasu je mnohými považován za rizikový, vzhledem k tomu, že je příliš závislý na aktuálním složení Poslanecké sněmovny, která jednotlivé členy schvaluje.

Jenže ačkoliv nedokonale, přeci jen jsou veřejnoprávní média stále určitým způsobem chráněna před politickými tlaky a působí jako vítaný protiklad těm soukromým, u kterých se dá očekávat, že budou sloužit zájmům vlastníků. Možná právě proto mají někteří politici pocit, že je třeba činnost veřejnoprávních médií všemožně korigovat. Zapomínají, že v ideálním případě by to mělo fungovat spíš naopak – politici by neměli úzkostlivě kontrolovat činnost veřejnoprávních médií, ale veřejnoprávní média činnost politiků.

Reklama

Tomio Okamura se svým odporem k velké části (nejen veřejnoprávních) českých médií nikdy netajil, dokonce zástupcům některých z nich nepovolil ani vstup do volebního štábu během sčítání hlasů. Prý proto, jakým způsobem daní novináři před volbami SPD vykreslovali. Už jen z toho si můžeme udělat obrázek, jak by asi podle Okamury měla činnost médií po zestátnění fungovat. Lichotit těm, kteří jsou právě u moci a umlčovat hlasy opozice.

Okamura ale není ani zdaleka jediný, komu se princip fungování veřejnoprávních médií nelíbí. Tlak na ně v minulosti vyvíjel i Andrej Babiš, který prosazoval snížení koncesionářských poplatků. Stejně jako Okamura, i on argumentoval nutností efektivnější kontroly hospodaření. Svým negativním vztahem k novinářům je proslulý i Miloš Zeman, který nevynechá příležitost si do nich rýpnout. Zeman se dokonce nechal slyšet, že by poplatky zrušil úplně. Jenže tím by byla pozice veřejnoprávních médií výrazně narušena. Jsou to právě koncesionářské poplatky, které tvoří největší část jejich příjmů a přinášejí jim tolik potřebnou nezávislost od politických a ekonomických tlaků.

Ale nemusí nutně jít rovnou o zestátňování nebo snahu o větší kontrolu. Nebezpečné je už jen to, že se v České republice stále častěji k moci dostávají politici, kteří v lidech záměrně vyvolávají pocit, že mainstreamovým sdělovacím prostředkům není možné věřit, jelikož podávají zmanipulované informace. Protože i kdyby to z určité míry byla pravda, tak „strašení“ rozhodně nevede ke vzniku konstruktivní debaty, ale jen k nárůstu popularity alternativních internetových serverů, na kterých se to jen hemží zkreslenými zprávami plnými pochybných a ničím nepodložených informací. Což například právě v kombinaci s Okamurou prosazovanými prvky přímé demokracie působí obzvlášť děsivě.

Autor: Kristýna Gillíková