Heidi Bakerová pro Život víry: Buď zde pro jediného člověka, tak příjde probuzení

 

Heidi Bakerová: Jednosměrná letenka na svatební cestu

Mosambická „Matka Tereza“ popisuje svůj životní příběh

Vyrůstala jste v Americe…

Ano, v Kalifornii, v Laguna Beach.

… ale v jednom rozhovoru jste řekla, že důležitým obdobím pro vás byl pobyt ve Švýcarsku. Jak k tomu došlo?

Studovala jsem klasický balet. Moji rodiče byli bohatí, takže si mohli dovolit poslat mě to Luzernu na studijní pobyt v Luzernské baletní společnosti. Když jsem tam přijela, bylo mi třináct, odjížděla jsem ve čtrnácti. Chodila jsem tam do školy, naučila jsem se německy…

Byla jste docela mladá. Jak jste to prožívala?

Byla jsem odloučená od své rodiny, v jiné kultuře, učila jsem se dva nové jazyky… Myslím, že jsem se cítila trochu osamělá, a tak jsem volala k Bohu a chtěla jsem zjistit, jaký je, chtěla jsem ho najít. Vyrůstala jsem totiž ve velmi tradiční církvi a s Ježíšem jsem neměla osobní vztah. Právě v době, kdy jsem byla ve Švýcarsku, ve mně tento hlad rostl. Začala jsem se k němu přibližovat – a přirůstal mi k srdci.

Pak jste se ale vrátila domů…

Ano, přijela jsem do Laguna Beach, kde jsou lidé strašně bohatí, mají všechno. Jako dospívající dívka jsem měla pocit, že jsou strašně povrchní. Chtěla jsem odejít do nějaké jiné země. Možná to bylo tím mým hladem po Bohu, nevím. Přihlásila jsem se do American Field Service (výměnný program pro americké studenty, kteří pracují jako dobrovolníci v neziskových organizacích – pozn. red.), ale řekli mi: „Ty jsi ale už byla rok v cizině! Můžeme tě sice někam umístit, ale jen v rámci USA.“ Tak jsem jim řekla: „Pošlete mě na to nejméně americké místo v Americe.“ „Tak to bude čoktská indiánská rezervace.“

Jak vás kmen Čoktů přijal?

Neměli mě rádi, protože jsem byla bílá. Ve Švýcarsku jsem zapadla, ale tady to nešlo. Měla jsem dlouhé světlé vlasy… Neměla jsem s nimi nic společného. Bylo to hodně těžké. Bydlela jsem v ubytovně, což bylo moje první blízké setkání s chudými lidmi. Spousta věcí pro mě byla hodně těžkých. Řekli mi, že mojí prací bude zabíjení švábů. Předtím jsem švába nikdy neviděla…

To musela být otřesná zkušenost.

A právě v tuhle chvíli Bůh někoho poslal. Řekli mi: „Vezmeme tě na evangelizaci (angl. revival).“ „Co to je?“ Ale bylo mi to jedno, ať je to, co je to, určitě je to lepší než zabíjení švábů. Byla jsem ve strašné situaci – švábi mi padali na hlavu… A tak jsem jela, a tam kázal muž v indiánských šatech, čistokrevný indián, ale z jiného kmene, Navaho. A mluvil o tom, jak vždycky nenáviděl bělochy. (A jéje, tohle je zlé.) Pokračoval a popisoval, že byl v indiánském hnutí odporu proti bílým a chtěl, aby všichni běloši odešli z Ameriky. Byla jsem z toho vyděšená: Možná by bylo lepší zabíjet ty brouky. Byla jsem strašně nervózní. Ale pak řekl: „Všechno se změnilo, když jsem se setkal s Ježíšem Kristem. A teď už k bělochům nemám nenávist.“ (Uf, oddechla jsem si.)

To byla úleva!

Zkuste si to představit: Pět set indiánů a já (a možná ještě jedna studentka). Říkala jsem si: Co tu vlastně dělám? A on se pak zeptal: Kdo se chce setkat s Ježíšem a přijmout ho za svého Pána a Zachránce? A byla tam ještě jedna dlouhovlasá běloška, která hrála na harmonium píseň „Tak, jaký jsem“ – a hrála ji de-vět-krát!  Prostě zpívala a zpívala, a nikdo se ani nehnul. Ani jeden člověk nešel dopředu. Najednou jsem měla pocit, že mě Pán Ježíš popadl za límec, nemohla jsem to vydržet, nemohla jsem se tomu už dál vzpírat. Běžela jsem dopředu, klekla jsem si a začala jsem křičet: „Pomóc!“

Jak na to reagovali?

Manželka pastora se mě snažila utišit: „Pst!“ Ale já jsem křičela: „Ne, já jsem hříšník, jsem hříšník!“ Věděla jsem to naprosto jasně. Snažili se mě uklidnit, ale křičela jsem dál – a setkala jsem se s Ježíšem Kristem. Bylo to 13. března 1976, bylo mi šestnáct. Nikdy na to nezapomenu.

Pojďme teď kousek dál: Jak jste se seznámila se svým manželem?

Moc jsem milovala jednoho muže, kterého jsem přivedla k Ježíši, vedla jsem ho ke křtu v Duchu. Chtěla jsem si ho vzít. Asi šest týdnů před svatbou mi Bůh řekl: „Tohoto muže si nemůžeš vzít.“

To muselo bolet.

Bylo to strašné. Měla jsem pocit, jako by mi někdo trhal ruku. Brečela jsem… ale sundala jsem si prstýnek a řekla: „Bože, i kdybys mě zabil, budu ti důvěřovat.“

Jak to váš snoubenec přijal? Chápal to?

Ne, samozřejmě že ne! Jak byste tohle dokázal vysvětlit? „Miluju tě, ale Bůh mi řekl, že si tě nemůžu vzít“? Vůbec tomu nerozuměl. Ani trochu.

Co se dělo pak?

Prostě jsem dál studovala na univerzitě Assemblies of God (letniční církev), pořádala jsem misijní výjezdy studentů do různých zemí, a jednou jsme byli ve slumech ve městě Mexiko. Vedla jsem tým. A při uctívání jsem v nitru slyšela Pána, jak mi řekl sedm věcí. A mezi těmi sedmi věcmi bylo: Vdáš se za Rollanda Bakera. Říkala jsem si: Cože?! Znala jsem ho z biblických hodin, byl o hodně starší, byl to velmi vážený, seriózní muž, čtvrtá generace misionářské rodiny… Fakt?

Abych to zkrátila: Náš tým kázal v ulicích Mexika, zavřeli nás do vězení, a když jsem se dostala ven, zjistila jsem, že moje spolubydlící někde ztratily moje vízum. Jeli jsme na letiště, celý můj tým odletěl, ale mě nepustili na palubu letadla, takže jsem se vrátila – a toho dne dorazily všechny ty dopisy.

Jaké dopisy?

Dopisy, které mi psal Rolland Baker. Nádherné, krásné dopisy. Nevím, jak se dostaly do Mexika, jak získal moji adresu… Bylo to asi osm dopisů. Věděla jsem, že ke mně promluvil Bůh.

Takže když jsem se vrátila, šli jsme spolu jednou na oběd do čínské restaurace, modlili jsme se spolu, já jsem si spojila dva roky studia do jednoho… Abych to zestručnila: Jednou mi Bůh řekl: „Dnes večer tě požádá o ruku.“ – a on to udělal. Jeden oběd, poté, co jsme se zasnoubili, jedna večeře, a pak jsem se vdala za Rollanda Bakera a s jednosměrnou letenkou a třiceti dolary v kapse jsme odjeli do Indonésie jako misionáři. Už jsme misionáři 34 let.

Nemusíme se snažit o něco velkého

říká o cestě k probuzení americká misionářka v Mosambiku Heidi Bakerová

Duchovní situace v Africe (a v celém třetím světě) a v Evropě (a na celém Západě) je dost odlišná…

Ano i ne… Víte, dřív jsem plakala, když jsem musela jet do jiné země, abych kázala zástupům. „Ne, nepůjdu!“ Ale Bůh řekl: „Slíbilas, že půjdeš kamkoli, kdykoli a že řekneš cokoli.“ Tak jsem mu to vydala a on mě začal posílat do různých zemí. Třetinu času, to jsou čtyři měsíce v roce, jsem na cestách, „žiju v kufru“. Když jsem tady, objímám lidi, modlím se s nimi, tak jsem v Boží přítomnosti – a ta je na celém světě slavná. Cítím se stejně doma tady jako v Asii, v Africe, v Izraeli, kdekoli.

Určité rozdíly ale jistě vnímáte.

V Bibli čtete, že Boží království patří chudým v duchu a dětem. V čem jsou tedy země třetího světa jiné? Na bohatém Západě (i Východě) nám chybí ta „chudoba v duchu“. Máme pocit, že „to zvládneme“. Na všechno máme náhradní plán, pojistku. V bohatých zemích si řekneme: Nepotřebuju zázrak, můžu jít na laserovou operaci. Jsem Bohu vděčná za laserové operace. Jsem vděčná za lékařskou péči, máme v Mosambiku malou nemocnici, v různých zemích zakládáme lékařské ordinace, máme z toho radost – ale v bohatých zemích mají lidé pocit, že „už jsou velcí“, že Boha tolik nepotřebují. Je to opak toho, jaké jsou děti. Spoléháme sami na sebe, jsme strašně chytří, sebestřední, sebe… sebe… sebe… Království patří zoufalým, závislým, těm, kteří jsou jako děti, těm, kteří řeknou: „Jestli Bůh nezasáhne, umřu.“ V tom je ten rozdíl. U nás v Africe, když Bůh neudělá zázrak, nemáme co jíst…

Navzdory tomu – i my v Evropě potřebujeme nadpřirozené Boží jednání.

Ovšem! A je to možné? Věřím, že ano. Pokud se lidé zaměří na Ježíše a poddají se Duchu svatému, budou se dít zázraky. Jediné, co máme udělat, je milovat ho a milovat své bližní.

V posledních dvaceti letech ale církve v naší zemi téměř nerostou. Mnozí lidé očekávali, že přijde probuzení, a když nepřišlo, byli zklamaní.

Očekávali, že přijde jinak, že Bůh bude dělat něco jiného, než dělá. Jde o to, aby každý z nás následoval Boží lásku. Když se sejdeme na velkém shromáždění, sejdeme se, abychom ho uctívali, abychom byli v jeho přítomnosti. A pak každý z nás vyjde, s Bohem, v lásce, s otevřenýma očima. Věřím, že právě tohle Bůh dělá: Ukazuje nám, že lidé jsou opravdu hladoví, a vy máte chléb, máte to, co potřebují. Musíte se o to podělit. Ne že řeknete: „Pro tebe už není, je toho málo, sním to všechno sám.“

Co tedy máme dělat jinak?

Pokud opravdu věříte, že Ježíš je chléb, a jste skutečně plní Ducha svatého, protože žijete život naplněný uctíváním, pak stačí jediné: Každý den zaměřit svou pozornost na jednoho člověka. K tomu chci lidi vyzvat: Nesnažte se o něco obrovského. Jsme jen malí lidé. Plně se zaměřte na to, abyste tam, kde jste, sdíleli lásku a vlídnost. Když vám někdo přinese kávu, podívejte se na něj, věnujte mu myšlenku, lásku, buďte milí… Pokud vidíte někoho nemocného nebo ztrápeného a Bůh vás volá, prostě řekněte: „Můžu se za vás pomodlit a požehnat vám?“ I tady v Česku většina lidí řekne: „Tak jo, můžete. Je to sice trochu divné, ale prosím.“ A vy se modlíte, aby se Bůh dotkl jejich srdce, jejich ducha, prosíte o duchovní i tělesné uzdravení. A pokud nevstanou z invalidního vozíku, znamená to, že jste selhali? Ne, protože pocítili Boží lásku.

Pokud bychom my všichni, kdo milujeme Boha, byli naplno tam, kde jsme, s Duchem svatým, který žije v nás, a s člověkem, s nímž jsme ve spojení…

V tom tedy vidíte klíč k proměně našeho národa?

Nemusíme se snažit o něco velkého. To je problém u nás na Západě, snažíme se být „velcí“ – čím větší, tím lepší. To tak nemusí být. Matka Tereza řekla: „Dělej malé věci s mimořádnou láskou.“ Služ jednomu po druhém. To je moje hlavní poselství: Zastav se a buď zde pro jediného člověka. Právě takhle přijde do České republiky probuzení.

Zažila jste to tak i vy sama?

V Mosambiku to nebylo jinak. Teď už jako IRIS Ministries sloužíme po celém světě – ale jen proto, že každý z nás miluje Ježíše a toho jednoho člověka, kterého máme před sebou. A země se mění, už nás jsou desítky tisíc, kteří dělají to samé. Vůbec tu nejde o nějakou „Mámu Aidu“ (africké jméno Heidi Bakerové) – jemináčku, ani náhodou, to by bylo absurdní, to je nesmysl. Každé z našich dětí, i když jim je třeba deset, kdokoli, se v Mosambiku modlí za hluché – a oni jsou uzdraveni. Proč? Bůh otvírá uši hluchých. A oni běží za Ježíšem. Milujte Boha a své bližní. O nic jiného nejde.

Heidi Bakerová, Ph.D. (* 1959) 

vystudovala letniční Vanguardskou univerzitu v Jižní Karolíně, kde se setkala se svým manželem Rollandem Bakerem, vnukem známého misionáře H. A. Bakera, po půl roce se za něj vdala (1980) a po dvou týdnech odjeli na misii do Asie. Po dvanácti letech se přestěhovali do Londýna, kde studovali (Ph.D.) na King’s College a zároveň založili sbor pro bezdomovce. 

Bakerovi v roce 1980 založili IRIS Ministries, neziskovou křesťanskou organizaci zaměřenou zvláště na službu chudým. Od roku 1995 působí v Mosambiku. Nejprve se starali o 80 sirotků v rozpadajícím se domově ve městě Maputo, později začali mj. vrtat studny, zakládat zdravotnická zařízení pro chudé, distribuovat potraviny hladovým nebo otvírat základní školy, z nichž mnohé jsou oceňovány jako mimořádně kvalitní. V současnosti se k IRIS Ministries jen v Mosambiku hlásí víc než 5000 křesťanských společenství (celkem pak přes 10 000 sborů ve 20 zemích světa). IRIS Ministries má větší počet „základen“ s biblickými školami a věnuje se službě v místních komunitách. 

Služba IRIS Ministries je provázena mnoha zázraky. V září 2008 zveřejnil lékařský časopis Southern Medical Journal článek, který přinesl důkazy o „výrazném zlepšení“ sluchových a zrakových funkcí u původně nemocných jedinců, za které se pracovníci IRIS modlili.

Bakerovi v současnosti působí v severomosambickém přímořském městě Pemba. Cestují také do mnoha zemí světa, sdílejí svůj příběh a vyučují o Boží lásce a o tom, jak vypadá láska v praxi. Pro svou lásku a praktickou službu chudým dětem bývá Heidi Bakerová občas nazývána „nová Matka Tereza“.

Heidi je spoluautorkou několika knih a o ní a službě IRIS Ministries byl natočen film Compelled by Love (Vedeni láskou). 

Webové stránky: www.irisglobal.org

Autor: Tomáš Coufal
Foto: Youtube

Zkrácená verze rozhovoru, který původně vyšel v časopisu Život víry, jediném českém mezidenominačním křesťanským měsíčníku.

Přečtěte si, o čem Život víry psal v posledních číslech, a prohlédněte si obálky časopisu.

Zde najdete informace, jak můžete Život víry předplatit. Život víry si můžete předplatit také v elektronické podobě (eŽV). Kompletní ukázkové číslo eŽV si můžete prohlédnout po kliknutí na tento odkaz.

Jednotlivá čísla časopisu Život víry si můžete koupit za zvýhodněnou cenu v elektronické podobě (PDF) na www.palmknihy.cz.

 

 

 

Categories: Lifestyle

Leave A Reply

Your email address will not be published.