Hana Pinknerová: Takový divný hlad

 

Seděly jsme s Dádinkou a Růženkou v cukrárně. Podařilo se nám vychytat dvě hodinky v odpoledni, kdy všechny děti byly bezpečně uloženy v kroužcích, manželé usilovně pracovali, aby uživili rodiny, a my seděly v cukrárně. Blaho!

Dádinka měla na hlavě báječný nový klobouk. Nebyla si úplně jistá, jestli jí sluší a nemohla se zbavit pochybností, zda pod širokou krempou nevypadá trochu směšně. Obě jsme ji s Růženkou obdivovaly tak přesvědčivě – hlavně za odvahu, že si něco takového koupila, že se uklidnila a objednala si svou oblíbenou alžírskou kávu a zákusek. Já jsem si dopřála preso se smetanou, alžír je na mne moc sladký, a kokosku – mám teď takové období, že mám často chuť na tenhle zákusek. Připomíná mi mé dětství. Tenkrát nepatřil k mým zamilovaným, ale u nás doma se tehdy kokosce říkalo brtník. Prý na počest mistra cukráře Brtníka, který tento sladký kousek zkomponoval. Dnes už to ocením, fakt se mu povedl.

Růženka si poručila taky alžírskou kávu a jasně, něco sladkého k tomu. Nedávaly jsme s Dádinkou pozor, když si objednávala, a pak jsme užasle civěly na její talířek se třemi kousky krémových dortů. „Teda Růženko, ty ses rozšoupla…“ vyklouzlo Dádě. „Hele, nebude ti špatně?“

Růženka se zatvářila poněkud sveřepě a pustila se do oříškového dortíku. Nic jsme dál neříkaly, aby neměla pocit, že s ní u stolu sedí její maminka, ale stejně to bylo trochu divné. Totiž Růženka je úžasná okouzlující dáma a je jí kus. Je z nás tří nejmenší, ale určitě váží nejvíc. Myslím, že jí to občas vadí.

Zatímco jsme se mlčky věnovaly mlsání, nenápadně jsem Růženku pozorovala. Je naštvaná? Nešťastná? Vzteklá? Možná všechno dohromady. Když byla v polovině třetího zákusku, došly jí síly. Odložila vidličku a zhluboka si vzdychla. „Už ti to leze i ušima, viď?“ odvážila jsem se do ní rejpnout. (Kdybychom si ze sebe nemohly už ani dělat legraci, to bychom spolu nemohly kamarádit.) „Co se děje?“ zeptala jsem se už vážně. Opět ze sebe vydala hluboký vzdech a odpověděla: „Já jsem tak nešťastná. Zase jsem přibrala, jsem pořád unavená, nevím, co se sebou počít.“ Celá ta situace růžolící Růženky slzící nad kávou a zákuskem vypadala jak z nějakého romantického filmu. Obě s Dádinkou jsme na ni s lítostí hleděly a nějak jsme nevěděly, co říct. Růženka se nadechla a pokračovala: „Já jsem uvnitř tak prázdná, cítím takový hlad, ale není to hlad na nějaké jídlo, já vlastně ani nevím, po čem hladovím…“ Najednou se Dádinka taky tak divně zatvářila a špitla: „To já znám, já to taky cítím. Pořád jako bych potřebovala něco, já nevím co. Něco hezkého si koupit, něco nového si dopřát, i když to ve skutečnosti nepotřebuju. Vlastně tenhle klobouk jsem si koupila jen proto. Znáš to taky?“ zeptala se mě. „Jasně. Chodí to na mě, když moc pracuju, neodpočívám, pořád jsem v jednom kole a myslím, že nemám vůbec kdy se ztišit. Nepečuju o zahrádku svého srdce. Já věřím, že to moje srdce má hlad. Že potřebuje utišit, vyčistit, nasytit, naplnit. Jenomže když nedávám pozor, stane se mi, že se přecpávám, kupuju blbosti, ale ono to stejně nepomáhá. Srdce nenasytíš čokoládou, ani neuspokojíš novým kloboukem.“

Pak jsme si ještě dlouho povídaly o našich vnitřních zahrádkách, o tichosti, času na modlitby, dlouhých osamělých procházkách, kloboucích, dortech, studené polívce o půlnoci, zbytcích sekané z ledničky a malých skleničkách rumu ve chvílích vyčerpání a zoufalství. Uzavřely jsme potom slavnou nezrušitelnou dohodu. Vždycky si při setkání budeme povídat o svých vnitřních zahrádkách. Vždycky si navzájem řekneme, jak nám to roste. A vždycky budeme přezkoumávat svůj hlad.

 

Autor: Hana Pinknerová
Foto: Pixabay

 

Categories: Lifestyle

Leave A Reply

Your email address will not be published.