Hana Pinknerová: O svatém Bonifáci

 

V tom kostele byla jednou z hlavních atrakcí. U boční stěny kousek od vchodu stála na nevysokém podstavci krásná skleněná rakev. Její hrany byly ozdobeny zlatým kováním s motivem listů a květin, měkce ji vystlali temně rudým sametem, Sněhurka by záviděla. Okolo postávaly hloučky turistů a někteří polohlasem předčítali z mnohojazyčných cedulí, kdože to tu tak slavně leží.

Dočetli jsme se, že jde o svatého Bonifáce, jehož nekompletní ostatky převezli do města před dávnými časy. Místní jeptišky doplnily chybějící kosti náhradními vyřezanými ze dřeva a oděly kostru do nejvznešenějšího oděvu podle tehdejší módy. Dodnes tam důstojně leží ve skvělém kostýmu z rudého sametu se složitými zlatými výšivkami, širokými portami a překrásným krajkovým lemováním. Kolem těla i na něj poházeli stylizované zlaté květiny a vavřínové snítky, lebku cudně pokryl průhledný bělostný závoj, lehký jako dech. Luxusní, nádherné, velkolepé! Musela to být sláva, až se tajil dech, tenkrát… Tak si asi představovali nejvyšší vznešenost, která na svaté čeká v nebi.

Dneska ovšem celá ta fešácká nádhera ztratila lesk. Zlaté květiny nějak schlíply, tkaniny vybledly, závoj zešedl. Tmavorudý samet pokryl jemný prach. I když občas rakev zřejmě pečlivě přeleští, už to není ono. Vypadá posmutněle jako zašlá připomínka bývalé okázalosti. Usmívala jsem se tehdejším názorům na noblesu a důstojnost, na tu nejvyšší slávu. Jak naivní, říkala jsem si v duchu.

Postávala jsem v tichém zadumání před skleněnou rakví, ještě když se zbytek rodiny odloudal ke starobylým náhrobním deskám o kus dál. Přemítala jsem o našich představách nebeské slávy. Můžeme si malovat ty nejvznešenější a nejskvostnější výjevy, ale všechno je to jen jako povadlá nádhera ze skleněné rakve. Nikdo si to nedovede představit. A přece to člověka láká. Není divu. Považujeme-li věčnost za cíl své cesty, za odměnu celoživotního usilování, za rozkoš nejvyšší, chceme mít představu, jestli to bude stát za to. Jaké to v tom nebi jednou bude? Všechny naše představy jsou nepochybně ke stejně dojemnému pousmání jako dávná přepychová péče o Bonifácovy ostatky. Ale pevně věřím, že když tady na zemi narazím na nějaké mimořádné štěstí, spatřím nějakou zvláštní krásu, mého srdce se dotkne nádherná hudba, nebo se setkám s nesobeckou dobrotou a laskavostí či s velkoryse milosrdným odpuštěním, že právě tehdy jsem prožila kousek budoucího nebe.

Opustili jsme chladivé kostelní prostory a vyšli opět do letního žáru. „Všimla jsem si, že na náměstí prodávají zmrzlinu. Co kdybychom zašli na jednu?“ navrhla jsem rodině. Přijali můj nápad se souhlasným povykováním jako výborný. Cestou k cukrárně se dcery dohadovaly, jestli bude v nebi zmrzlina. Do debaty jsem se nevložila, ale napadlo mě, že pocit sladké chladné úlevy v nebi určitě bude. Bonifác by mohl vyprávět.

 

Autor a foto: Hana Pinknerová

 

Categories: Lifestyle

Leave A Reply

Your email address will not be published.