Hana Pinknerová: Stará milostná písnička

Narazila jsem onehdy při brouzdání po internetu na jednu starou milostnou písničku. Zvědavě jsem si ji pustila. Už jsem si skoro nepamatovala, jaká je. Zaposlouchala jsem se do sametového ženského hlasu, nechala se unést půvabnou melodií a sledovala jsem vášnivý posmutnělý text. On ji opustil, ona ho má stále ráda, bolí to, stýská se jí, všude ho vidí, i když se tomu brání. Známé schéma. Avšak slova, kterými se situace milostného karambolu popisovala, jako by někdo opsal z mého srdce, ze stránek mého deníku, z mých milostných dopisů. Přesně tak jsem to i já někdy prožívala!

Tu ostrou bolest srdce, to něžné svírání, sny… Jména, jaká jsem potají dávala svému milému, obrazy, které mi ho připomínaly… Všechno ke mně o něm promlouvalo. Rytmus kapek deště na okenním parapetu, závan větru, který pohladil mou tvář, koberec trávy, v němž zanechaly stopy mé nohy, spleť větví stromu, co vyprávěla tajemný příběh bez konce, melodie písně a útržky veršů, které jsme společně poslouchali, ptačí trylky za časného rána nebo pozdního podvečera, odraz stříbrného měsíce na střeše lesknoucí se deštěm a sen, z něhož jsem se probouzela zmatená, jsem-li ještě ve snu nebo už doopravdy.

Jak to textařka mohla znát? Bylo to tak přesné! Sklouzla jsem k diskuzi pod nahrávkou a tam se ženy i muži svěřovali se stejnými pocity, jaké jsem právě měla já sama. Vzpomínali, jak kdysi dávno právě při téhle písni plakali nad ztrátou své tehdejší lásky, jak v jejích slovech hledali útěchu, protože někdo jiný tak přesně vyjádřil jejich bolestné pocity. Krásná vzpomínka, řekla jsem si a vypnula počítač.

Ráno jsem vstávala časně, protože jsem byla objednaná ke kadeřnici. Potřebovala jsem vypadat úhledně, šla jsem totiž někam přednášet výhradně ženskému publiku a tam je nutné být upravená. Běžela jsem temnou ulicí, protože pouliční lampy už zhasly, ale ještě stále bylo husté šero. Míjela a potkávala jsem lidi spěchající do práce, fasády domů olizovaly světelné jazyky reflektorů aut, holé stromy mrzutě protahovaly své větve, na nebi ještě ani náznak ranních červánků, studený vzduch trochu páchl odpadky z popelnic. Taková zvláštní posmutnělá atmosféra. Napadlo mě promluvit s Tátou.

Nadechla jsem se a chtěla mu něco hezkého říct. Ale zarazila jsem se. Slova, která mi přicházela na mysl, byly jen fráze. Takové ty stokrát omleté formulace, k nimž už nedokážu opravdově přiložit srdce. Stála jsem na přechodu, čekala na zelenou a bolestně si uvědomovala, že když chci svému nebeskému Tátovi něco pěkného povědět, nenapadne mě nic, zač bych se nemusela stydět. Vzpomněla jsem si na včerejší starou píseň a vhrkly mi slzy do očí. Ano, tam na přechodu rušné silnice, v hloučku cizích lidí spěchajících do zaměstnání, cestou ke kadeřnici mi vstoupily slzy do očí při vzpomínce na starou písničku.

 

Jsem já normální? Cože mě to tak bere? Proč brečím? Stává se mi, že když mé city vyvádějí, můj rozum je chladně pozoruje. Snažila jsem se tedy vysvětlit sama sobě své rozpoložení. Stydím se, že nemám žádná svá vlastní hezká slova, když promlouvám k Otci. Ani žádná z písniček, co znám, mi nepřipadala dost dobrá. Všechny byly vyčichlé, tisíckrát použité, bez nápadu. Ale včera ta stará píseň, ten text, jak silně zasáhl mou duši! Dotkl se mého srdce, protože přesně popsal, co jsem sama prožívala, jak jsem se já sama cítila. Jak to, že nedokážu k Bohu promlouvat takhle? Proč nikdo nepíše takové písničky? Nebo jenom já je neznám? A co vůbec působí ten rozdíl, že některý text je v ústech jak týden používaná žvýkačka, zatímco jiný rozechvěje srdce člověka?

Ta žena, která napsala onen překrásný text k milostné písni, nejspíš sama prožila takový smutek a bolest. Proto asi její slova působila tak věrohodně. Co skrývají za slovy frází ti, kdo píší texty k písním Otci? Jsme skutečně tak vítězní a úspěšní, jak vyhlašujeme? Já ne. Proč nějaká píseň není jen něžné pozdravení dcery jejímu Otci?

Neumím psát písňové texty. Ale to nevadí. Jestliže budeme jen sami dva, fráze už nebudu používat. On je přece taky můj milý, ne? Myslím, že mu nebude vadit, když mu zazpívám nějakou písničku, která původně nebyla určena jemu. Pokud se něco dotkne mého srdce, že až uroním slzu, bude to fungovat i na něj. Vždyť jsme jednoho ducha. Tak jsem se rozhodla, když mi má kadeřnice kulatým kartáčem a fénem vytvářela nový účes.

 

Autor: Hana Pinknerová
Foto: Creative Common Search

 

 

Categories: Lifestyle

Leave A Reply

Your email address will not be published.