Hana Pinknerová: Přece je tu nenechám!

 

Moje kamarádka se kdysi před mnoha lety obrátila k Bohu v našem obývacím pokoji. Fleky po její řasence nešly ze světlého koberce vyčistit a zůstaly na něm jako věčná památka na její slzy pokání, dokud jsme koberec nevyhodili. Byla nadšenou duchovní oporou, ochotnou služebnicí, milou sestrou a oddanou kamarádkou.

Po pár letech se však vdala za nevěřícího muže, protože mezi všemi těmi věřícími mládenci nenašla nikoho, kdo by ji chtěl, z těch, o které by ona stála. Její rozhodnutí s sebou neslo i vzdálení se od Boha. S nevěřícím manželem se v potížích nepomodlíte, za požehnání nepoděkujete a po nějakém čase to už ani nevidíte jako důležité. V manželství porodila dva syny. Žili si, jak uměli. Po čase začaly zdravotní problémy. Z bezradnosti se začala znovu modlit. Po čase potíží viděla, že Bůh ji k sobě opět volá. Mívala sny a vidění. Po delším čase pochopila, že bez dalších křesťanů se neobejde.

Dokud byly děti malé, tak to moc nešlo. Manžel byl cele zaměstnán svým úspěšným podnikáním a její duchovní nápady nebral vážně. Modlila se sama doma, jak to šlo a když děti povyrostly, přidala se k malé neoficiální modlitební skupince. Vklouzla do uctívání a modliteb, jako kdyby nikdy neodešla. Při setkání nikdy nezapomněla přidat modlitbu za manžela a syny. Nějaký čas se všechno zdálo pěkně stabilizované.

Pak se ovšem začaly trousit řeči o vytržení. Někdo přišel s tou senzační zprávou, někdo jiný přinesl knihu na to téma, další posílali odkazy na internetové stránky nebo na nahrávky přednášek. Prý snad by to vytržení církve mohlo být už letos na podzim. Zatímco ostatní křesťané na skupince jásali a více méně nadšeně vítali onu skandální zvěst, ona se zasmušila. Jasně, také by chtěla spolu s ostatními odejít při zvuku troubení do oblak za Pánem, ale co kluci? Přece je tu nenechá napospas velkému trápení?

Protože manžel se tak trochu vysmíval všem aktivitám, které se týkaly víry, nemluvila se syny nikdy docela otevřeně. Teď ale nic jiného nezbývalo. Odhodlávala se a čekala na vhodnou příležitost.

Jednou večer na chalupě u ohníčku jim to všechno řekla. Vyprávěla své svědectví o tom, jak uvěřila, vysvětlovala, proč je důležité, aby všechno věděli, a co se možná někdy může stát. „Kdybych zmizela, abyste věděli…“ Každému darovala bibli, ale vlastně ani nečekala, že by se jí nějak zaobírali. Myslela to spíš jako opatření do budoucnosti. Hoši ji ovšem překvapili. Ptali se, chtěli rozumět, sami se začali pídit po informacích o Bohu.

Včera se za mnou zastavila v práci. Svěřila se mi, že mají dnes večer doma s chlapci první skupinku. Plánovala modlitbu a čtení Písma. Z její tváře zářilo odhodlání. „Přece je tu nenechám!“

 

Autor: Hana Pinknerová
Foto: Pixabay

 

Categories: Lifestyle

Leave A Reply

Your email address will not be published.