Hana Pinknerová: Plakat zvládnu

 

Dřív jsem se často setkávala se situacemi, v nichž jsem si nevěděla rady. Většinou se to týkalo problémů a bolestí jiných lidí. Přišli ke mně, svěřili se mi a já nevěděla, co dělat. Byla jsem bezradná, nevěděla, co jim říct, jak je potěšit, co jim poradit. Dokázala jsem jen tu hromádku neštěstí obejmout a plakat s ní. Vždycky jsem velmi toužila být nadpozemsky moudrá, abych věděla, jak každému pomoci. Obávala jsem se podobných setkání s bolestí, že nebudu nic platná, ale Pán Bůh měl o mé pomoci trpícím svou představu.

Stalo se mi, že jsem se setkala s dívkou, které bylo nějak těžko. Nic jsem o ní nevěděla, ani o příčině její bolesti. Bylo to na shromáždění, po kázání o Božím otcovském srdci, po výzvě k modlitbám za uzdravení vnitřních zranění. Stály jsme spolu mezi jinými modlícími se dvojicemi, neslyšely jsme vlastního slova, protože z pódia hrála hudba. Jako obvykle jsem nevěděla, co počít. Jen jsem ji objala, tiskla k sobě a lehce jsme se pohupovaly. Cítila jsem, že tiše pláče a křečovitě se ke mně tiskne. V duchu jsem se modlila, co jí mám říct, chtěla jsem pro ni nějaké slovo. Opravdu jsem toužila jí pomoci. Snažila jsem se slyšet, co Bůh říká. V mém srdci prudce vzklíčil bolestný soucit s jejím trápením. Když jsem ji tak držela v objetí a vnímala, jak se lehce otřásá vzlyky, rozplakala jsem se taky. A tak jsme tam dlouho předlouho jen stály, plakaly a kolébaly se. Žádné slovo jsem nedostala, stále jsem nic nevěděla, ale už mi to bylo jedno. Když nemám, nemám. Vymýšlet si je nebudu, to by nemělo cenu. Hudba utichla, dvojice kolem nás se postupně rozcházely.

Dívka v mém náručí se pomalu uklidnila. Uvolnila jsem objetí a poodstoupila jsem. Chtěla jsem vidět, jak se tváří. Měla uplakané oči, ale usmívala se. Na můj tázavý pohled zašeptala: „Děkuju. Já jsem strašně moc potřebovala jen od někoho obejmout a vyplakat se. Jsi skvělá, žes to poznala.“ Na rozloučenou mě znovu krátce objala a odešla.

 

Já jsem se zmítala ve víru pocitů. Lehké zahanbení se střídalo s velkou radostí. Že by to bylo ono? Musela jsem se vysmrkat a taky jsem hledala svou kabelku, abych mohla nenápadně zkontrolovat, jestli nemám rozmazané oči. A jako blesk se ve mně rozsvítilo slovo! „ Radujte se s radujícími a plačte s plačícími.“ Tohle mi chtěl Bůh sdělit. Chtěla jsem pocítit tep Jeho srdce, jak bije pro tuto dívku, a výsledkem byl soucit vyjádřený slzami a objetím. To bylo to, co On chtěl pro ni udělat. Obejmout ji a plakat s ní. Málem jsem se rozplakala znovu. Tentokrát dojetím nad Boží laskavostí a dobrotou.

Od té doby jsem se ocitla v podobné situaci už mnohokrát. Někdy stačí objetí a soucit, jindy je mé soucítění jen prvním krokem k nějakému hlubšímu vhledu nebo zjevení z Ducha. Pochopila jsem, že nejdřív ze všeho musím přijmout úhel pohledu člověka, kterému mám nějak posloužit. Radost nebo žal prožívat s ním. Je to zřejmě postup, kterým s námi jedná i Bůh. Pláče s námi, když jsme zarmoucení, a taky se s námi raduje. Pokud to dokážu a pláču s plačícím nebo se raduju s radujícím, Bůh mi přidá. Někdy v modlitbě říkám věci, které nemohu vědět. Někdy mi vytane verš z Písma, který já příliš nechápu, ale člověk, jemuž ho řeknu, bouřlivě reaguje.

Už se takových situací nebojím. Plakat a radovat se, to zvládnu, to není těžké. Zbytek už obstará Bůh sám.

 

Categories: Lifestyle,Nezaradené

Leave A Reply

Your email address will not be published.