Hana Pinknerová: Oblak svědků

 

Postávala jsem na tramvajové zastávce a čekala, až pojede ta moje. Ve studeném větru nás tam takhle v čekání na tramvaj netrpělivě podupávalo víc. Bezděčně jsem se zadívala na mladého muže, který stál mně nejblíž. Zdál se mi totiž neuvěřitelně podobný mému kamarádovi Jirkovi ze základní školy. Stejné tmavé kudrnaté vlasy, podobný typ postavy, rysy obličeje, úsměv. Ano, úsměv, protože když si všiml, že ho soustředěně pozoruju, usmál se. Já jsem zase postřehla, že v ruce držel papírek od nějaké čokolády, kterou zrovna dojedl. Pečlivě ho zmačkal a chvilku si s ním v ruce pohrával, ale když si uvědomil, že na něj koukám, strčil si papírovou kuličku do kapsy a pak se usmál. Odhodil by ji na zem, kdybych se nedívala?

Tramvaj konečně přijela. Hrnuli jsme se všichni nedočkavě dovnitř, protože jsme očekávali, že vevnitř bude tepleji než venku. Bylo. Musela jsem chvilku počkat, než na mě přišla řada u značkovače jízdenek. Nějaké paní se to nechtělo podařit. Pořád strkala jízdenku do automatu a ono to ne a ne cvaknout. Asi ji měla pomačkanou. Mezitím se tramvaj samozřejmě rozjela. Napadlo mě, že kdybych si nestihla jízdenku označit, ušetřila bych osm korun. To není málo. Jedna zmrzlina nebo dvě koblihy. Pokušení.

Paní si konečně cvakla jízdenku a po ní ještě dva další lidé. Váhavě jsem se chytla tyče s automatem na označování jízdenek a zdlouhavě jsem v kapse lovila jízdenku. Pátravě jsem se rozhlédla po okolí. Poznala bych revizora? Kolik je teď vůbec pokuta? Bylo to napínavé. Vtom se můj pohled zkřížil s pohledem toho mladíka ze zastávky. Chápavě se pousmál. Přesně věděl, o čem přemýšlím! Okamžitě jsem zasunula jízdenku do značkovače a hned to cvaklo. Dvě koblihy zmizely z mé mysli nadobro. Jela bych načerno, kdyby se nedíval?

Reklama

Ta otázka mě pronásledovala, ještě když jsem vystoupila z tramvaje a šla domů. Bude asi víc věcí, které nedělám, když se někdo dívá. Možná mi stačí si to jen představit a už mě to zarazí. Třeba skoro nikdy nechodím na červenou. To mám od doby, kdy jsem začala učit ve škole. Jak bych svým žákům vysvětlovala, že nesmějí přecházet silnici na červenou, kdyby mě někdy při porušení dopravních předpisů uviděli? A nikdy jsem neměla jistotu, že odněkud některý z žáků nekouká. Později se mi to hodilo, když jsem už měla vlastní děti…

Taky si samozřejmě uvědomuju, že mě pořád vidí Bůh. V každém situaci, na každém místě, kdykoli. A tuhle mi došlo, že není sám. Jsou jich doslova mraky. Koho? No svědků. Copak není napsáno v listě Židům, že máme oblak svědků? Těch, kdo nás předešli na věčnost, těch, kteří žili stejný život na stejné zemi jako já. Prožili trápení a pronásledování, o jakém si dnes jen čteme. Možná si říkají: „Jak to teď mají na zemi dobrý, to za nás… Lvi jim žijí jen v ZOO a dávno je nekrmí křesťanským masem. A ti křesťani padají na takových blbinách… cvaknout jízdenku za osm kaček!“

Možná nás povzbuzují: „Neboj se! Vydrž to! Odolej tomu pokušení. Neskoč na tu lest!“ A určitě se radují, když to zvládnem. Tleskají, když cvakneme jízdenku a tím pádem odoláme pokušení ke krádeži. Výskají nadšením, když svým jednáním nezapřeme svého Pána. A budou tancovat, až se k nim přidáme.

Tu cvaknutou jízdenku jsem si založila do diáře. Bude mi připomínat něco důležitého. Oblak svědků.

Autor: Hana Pinknerová, foto: Wikimedia

Reklama

 

Categories: Lifestyle

Leave A Reply

Your email address will not be published.