Hana Pinknerová: Z knihy Co Bůh šeptá maminkám

Nedávno jsme si večer telefonovaly s jednou kamarádkou. Povídaly jsme si o životě, o dětech, o výchově, o domácnosti, o tom, jak to zvládáme a nezvládáme. O tom, co bychom si přály, o čem sníme. Jestli se trefujeme do skutků, které pro nás Pán Bůh chystá, jak rozumíme jeho vedení a tak. Prostě takový normální rozhovor. Pak mne pozvala do jejich sboru do klubu maminek. Dostala totiž na starosti sestavování programu, a tak u mne objednala přednášku na téma Jak přežít mateřskou dovolenou. Zasmála jsem se, když mi řekla to téma. Napadlo mě, že vlastně ani nevím, jak jsem svou mateřskou dovolenou přežila. Tak strašně rychle to uteklo.

Když jsem položila sluchátko, zůstala jsem tiše sedět ve spoře osvětlené kuchyni. Holky jsou už v postelích, čtou si. Jak se to stalo, že si samy čtou? Jak to přišlo, že vyrostly do takové samostatnosti? Nepotřebují už kojit, aby se ponořily do blaženého nevědomí, ani uspat lahvičkou řídké kaše. Nebrečí, že nesedím u jejich postýlek, dokud neusnou. Nevyžadují dokonce ani pohádku na dobrou noc. Ještě pusinku a přitulit, to jo. Nedá se nic dělat, jsou už velké. Tak strašně rychle to uteklo. Jak já jsem tu svou mateřskou dovolenou přežila? Co těm maminkám řeknu?

Hlavně musím říct, že se nedá mluvit o přežívání. Já jsem si všechny ty roky pěkně užila. Vychutnala jsem si tu dobu až do dna. To je ono! Musím jim říct, že důležité je: Užít si ji.

Nebrat tohle životní období jako provizorium, jako přechodný stav, který chceme mít rychle za sebou. Ono to tak samozřejmě je. Je to přechodný stav a budeme ho mít rychle za sebou. Ale zároveň je to stejně plnohodnotný kus života jako jakékoli jiné období. Možná jen uteče nejrychleji ze všech.

 

 

Těhotenství trvá devět měsíců. To je docela dlouhá doba. Dítě už sice máme, ale ještě je nevidíme. Chystáme si dupačky, košilky, zavinovačky. Sháníme plínky a půjčujeme postýlku. Přemýšlíme, kde budeme přebalovat, kam dáme kočárek. Ale máme taky příležitost připravit samy sebe, své životní cíle a priority. Těhotenstvím začíná nekonečné období přehodnocování. Chce se mi spát, ale dítě potřebuje… Chtěla bych si číst, ale dítě… Ráda bych se šla projít jen tak po obchodech nebo s kamarádkou na kafe, jenže… nemohu. Mám totiž na práci něco důležitějšího. Mám na starosti nového člověka. Můžu naprosto zásadním způsobem ovlivnit jeho život. Ono to v procesu málokdy tak vypadá. V letu dní si člověk vůbec nevšimne všech okolností. V běhu dní pozoruju jen chuchvalec úkolů, činností, předmětů a vět. Najednou jsem zaměstnána v mnoha funkcích a pracovních pozicích. Jsem samostatnou hospodyní s povinnostmi kuchařky, uklízečky, pradleny, zásobovačky, nákupčí, dekoratérky, snad i zahradnice a švadleny. Samozřejmě jsem se stala kojnou, zdravotní sestrou, vychovatelkou, učitelkou, cvičitelkou, herečkou, plavčicí, výtvarnicí,  možná i oddílovou vedoucí. K tomu všemu mám na starosti svou část rodinného rozpočtu a spravuji rodinný archiv. Jsem manažerkou své vlastní domácnosti, já řídím chod tohoto podniku. Mateřství se stalo mým hlavním zaměstnáním a taky mou hlavní službou. Je to náročná práce, která vyžaduje specialistku. To já jsem. Je tak trochu jedno, co jsem byla předtím. Teď jsem máma na plný úvazek.

Každý dneska už ví, jak může dítě pošramotit na celý život, není-li začátek jeho života bezpečný, pokojný a laskavý. Co specialistů je zapotřebí, když se ten začátek nevychytá? Doktoři, psychiatři, policisté, protialkoholní a detoxikační jednotky, pastorační pracovníci, vězeňská služba a co já vím, co ještě… Těm všem já maminka můžu ušetřit práci, udělám-li tu svou pořádně. Mezi přebalováním, vařením kašiček, taháním kočárku a převlékáním poblinkaného mimina to tak samozřejmě nevypadá, ale já tady tímhle vším bez zbytečných řečí a nějakých okázalostí buduju příští generaci. Stavím základy nového člověka. Pomáhám mu najít jeho životní určení a svou láskou a péčí betonuju citové základy jeho osobnosti. Ten nový člověk bude na celý život ovlivněn mým příkladem. Nikdo to z něj nevymaže. Vždycky bude vzpomínat, jak to neb ono dělala maminka. Do konce života si bude pamatovat vůni mých buchet, podle chuti mých polévek bude hodnotit všechny polévky světa, mou elegancí bude poměřovat všechny další ženy, které v životě potká, podle mého vztahu s manželem bude budovat své manželství, podle mého vztahu s Bohem se bude odvíjet jeho duchovní život.

Možná je to nejdůležitější úkol mého života. Možná mě Pán Bůh nechal vystudovat tu vysokou školu hlavně proto, abych byla dostatečně kvalifikovaná matka. Možná že to, co považuju za důležitou a opravdovou práci v nějaké třídě, kanceláři, laboratoři nebo studiu, se svým významem ani zdaleka nevyrovná tomu všemu, co dělám během mateřské dovolené. Možná jsem kvůli těmto několika měsícům na světě…

Musím to těm maminkám říct. Aby se soustředily a nenechaly se obelhat. Teď je ten důležitý čas. Teď na tom právě záleží. Vůbec nejde o to, jak přežít tři nebo čtyři roky doma s malým dítětem. Jde o to, že tato doba je možná nejdůležitějším časem naší rodiny a moje práce je nenahraditelná a nedocenitelná.

Jdu se podívat na dcery. Ta mladší už spí. Knížku o Pipi Punčochaté odložila na poličku, v náručí svírá plyšovou kočičku a tiše oddychuje. Starší právě dočetla kapitolu. Protahuje se a z výšky své palandy mi opusinkuje celý obličej. Musím jí to samozřejmě vrátit. Zhasínám a jdu zapsat, co mi Pán Bůh pošeptal.

 

Zdroj: Blog Hany Pinknerové

 

Categories: Kultura

Leave A Reply

Your email address will not be published.