Hana Pinknerová: Hlas srdce

Mám za sebou nejnáročnější období v roce – prosinec v knihkupectví. Včera jsem byla poslední den letošního roku v práci. Bylo to krásné a bylo toho dost. Užila jsem si stres, jak náleží. Neumím si představit, že bych tak žila dlouhodobě. Celá zmořená jsem doma padla do postele a v noci se mi zdál sen.

Měla jsem přednášet před větší skupinou žen na nějakém víkendovém setkání. Vlastně nic divného, řeklo by se, přece to dělávám. Jenže mne zneklidňovalo téma, které mi zadali. Mělo to být něco o cvičení. Já a cvičení? To přece nejde dohromady. Byla jsem nervózní. Navíc můj seminář se stále někam přemisťoval. Přecházela jsem a se mnou se stěhoval i zástup žen ze sálu na louku a pak někam na trávník do zahrady. Při těch přesunech jsem se vždycky s některou z těch žen zapovídala a dozvídala jsem se o jejich životech, starostech a otázkách. Většinou aktivně cvičily a čekaly ode mne, že je naučím něco víc. Cítila jsem se hrozně. V této oblasti opravdu nemám co dát. Říkala jsem si, že to byl hrozný omyl brát tuhle přednášku. Ovšem zároveň mi po každém dalším rozhovoru bylo jasné, že vyšší úroveň cvičení není tím, co by pomohlo kterékoli z nich. Nepotřebovaly lepší dietu, nebo si dát víc do těla. Měla jsem dojem, že to jejich duše hladoví. A tak mi postupně svítalo. Tohle přece taky znám. Už jsem věděla, co jim budu povídat.

Reklama

 

Možná se mi sen zdál pod vlivem stresujících minulých dnů, kdy jsem na sebe měla jen velmi málo času, aby se mi připomnělo to podstatné. Naslouchej hlasu svého srdce. To ono říká, co skutečně potřebuju. Bývá to tak prosté, že se mi tomu nechce věřit. Máš žízeň? Nepomůže další káva, nová rtěnka nebo barevný časopis. Napij se vody. Máš hlad? Nenakupuj další dárky, nesháněj nové zážitky, ale najez se. Jsi smutná? Zastav se na chvíli. Postůj u okna, ale nekontroluj šmouhy na skle nebo nesleduj, co se děje na ulici. Jen tak koukej do neznáma, abys zaslechla hlas ducha ve svém srdci. A ten říká často překvapivé věci. Třeba, abych se šla s ním projít a povyprávěla mu všechny ty smutné věci, co na mne přes den naložily zákaznice nebo kamarádky. Co kamarádky nebo zákaznice! Mně se svěřuje i pokladní v supermarketu. Já všechno to trápení neunesu, to už vím, ale jak ty bolesti odložit a kam? On, Duch Boží, si s nimi poradí. Jsi neklidná, že nestíháš? Vlastně většinu věcí, kvůli kterým cítím stres, si nakládám sama. To moje vlastní představy je třeba korigovat. Skutečně toužím mít desatero druhů cukroví splácaných narychlo se zaťatými zuby a bez radosti? Copak opravdu musím vyrazit ještě jednou do obchodů koupit každému v rodině aspoň ještě jeden dárek? Když ani nevím, co bych tak měla vybrat? A budu pak vyčerpaná a protivná a nespokojená, protože v hloubi srdce budu vědět, že to stejně nebylo ono.

Je legrační, když ve snu člověk vyučuje sám sebe. Je moc užitečné připomínat si věci, které dávno dobře víme, ale tak trochu časem vybledly. Je nezbytné v tichu naslouchat hlasu svého srdce. V něm je život.

 

Autor: Hana Pinknerová Foto: Pixabay

Categories: Lifestyle

Leave A Reply

Your email address will not be published.