Domácí škola: Jak to vypadá se sourozenci?

„K tématu domácí školy mě napadá, jak to vypadá, učí-li se v rodině takto více dětí? Jaký věkový odstup sourozenců je ještě možný, jaký je ideální a kdy to je vyloučeno úplně? Co když jeden ze sourozenců onemocní? Lze doma vyučovat, když ke školákům přibylo i miminko? Je to individuální podle situace v každé rodině, nebo lze stanovit nějaké obecné pravidlo?“

Z vlastních zkušeností mohu popsat pouze situaci, kdy se v domácnosti vyskytují dvě děti v rozmezí tří let. V první etapě jsme měli doma školačku a předškolačku, ve druhé dvě školačky. Třetí etapa s jednou školačkou školní a jednou školačkou domácí se nepočítá, protože je mimo rozsah tohoto dotazu. Třeba ji probereme jindy.

Věkový odstup sourozenců

Nedomnívám se, že by věk dětí mohl jakkoli limitovat domácí vzdělávání. Situace spíše závisí na jejich temperamentu a schopnostech rodičů je zaměstnat. Jak jsem už uvedla, moje zkušenosti vycházejí z počtu pouhých dvou dětí. Své poznatky a metody jsem však konzultovala s mnoha dalšími rodiči s různým počtem různě starých dětí. Většinou jsme se shodli, že jsme dospěli k týmž závěrům. Mohu proto s určitou mírou jistoty prohlašovat své metody za obecně platné.

Jsou-li si děti věkem blízko, je možné je zaměstnat obě nebo případně všechny podobnou činností. Mohou závodit, soupeřit nebo naopak spolupracovat na projektu, připraveném pro společnou práci. Ideální je obě polohy střídat. Je dobré umět soupeřit i spolupracovat. Pokud je třeba probírat s každým z nich něco individuálně (buď protože jednomu jde něco lépe než druhému, anebo protože nejsou ve stejném ročníku a neprobírají stejné učivo), pak podle mých zkušeností je nejlepší začít aktivně pracovat s žákem mladším. Staršímu je snazší uložit samostatnou práci – počítání, doplňování, zapisování, kreslení, nebo něco samostatně prostudovat.

Mladší dítě, ať již je školákem, nebo je teprve ve věku předškolním, potřebuje „nasytit“ svou potřebu zájmu a osobního kontaktu. Má-li tuto potřebu naplněnou, dokáže si posléze samo hrát případně samostatně pracovat. Pokud se nejprve učitel věnuje staršímu dítěti, mladší to většinou bere úkorně a zlobí, aby dosáhlo pozornosti a zájmu ze strany dospělého. Ruší výuku a vyvolává konflikt. Je-li možné takovým událostem předcházet, je to jistě lepší.

 

 

 

U nás doma jsme tedy většinou začínali s mladší školačkou nějakým společným čtením nebo povídáním, ústním zkoušením nebo výkladem. Snažila jsem se, aby výuka byla co nejaktivnější, aby měla žákyně pocit, že jsem se jí opravdu věnovala. Pak bez námitek a známek odporu usedala k nějaké samostatné práci a já jsem se mohla začít věnovat starší žákyni, která se zatím zaměstnávala sama. Buď jsem pro ni přichystala nějaké pracovní listy (některé praktické či obrazové slovní úlohy byly za odměnu!), nebo si sama něco pročítala, doplňovala pravopisná cvičení či cvičila na hudební nástroj.

Kdo si hraje, nezlobí

Pro mladší děti, které ještě nevyučujeme, je potřeba připravit tvořivé hry. Dnes je samozřejmě nabídka daleko pestřejší než v dobách naší domácí výuky, a tak se dá ledacos zakoupit.

Častou komplikací ovšem je, že mladší sourozenec chce „taky školu“! Pak poslouží všelijaké omalovánky, dokreslovánky, tvorba koláží, nalepovací písmenka, modelování či nejrůznější výtvarné materiály, aby se dítě zaměstnalo nějakou „vážnou činností“.

Když jedno onemocní

Nemoc jednoho ze žáků domácí školy nemůže výuku druhého zastavit. Jen možná lehce promění skladbu výuky, protože se zcela přirozeně probírá péče o nemocného, zdravověda a podobné disciplíny a ke slovu přichází dramatický kroužek. Každý nemocný, až je z nejhoršího venku, potřebuje nějakou zábavu. Hlasité předčítání nebo přímo dramatizace známých pohádek nebo příběhů jsou vítaným zpestřením každé nemoci.

 

Autor: Hana Pinknerová
Zdroj: Blog Hany Pinknerové
Foto: Flickr

Categories: Lifestyle,Nezaradené

Leave A Reply

Your email address will not be published.