Dokument Zdeňka Chaloupky ukazuje, že i válka může znamenat nový začátek

Mladá maminka Lída sedí na pohovce ve svém domě a hbitými pohyby vyrábí tradiční ukrajinskou hadrovou panenku – tzv. motanku. Vypráví přitom o útoku, které se ve městě odehrál před třemi dny. „S malým jsme se schovali za skříň. Všechno lítalo a rachotilo. Výbuchy byly takové, že ve vzduchu byly vidět střepiny.“ Nepříjemnou vzpomínku náhle přeruší vzdálená střelba ze samopalu. „Tohle nic není, je to daleko. Nebojte se,“ okomentuje s naprostým klidem nepříjemný zvuk a pevnou rukou navleče panence halenku. „Hotovo,“ usměje se spokojeně.

Lída a několik dalších žen z Krasnogorovky – městečka ležícího téměř na frontové linii – si tímto způsobem přivydělává na těžký život v oblasti zasažené konfliktem mezi ukrajinskou armádou a proruskými separatisty. Stejně důležitý, jako několik hřiven k dobru, je pro tyto ženy pocit, že se na ně nezapomíná. Stačí třeba jen společně pronesená modlitba. Michal Kislicki tohle moc dobře ví, proto se v rámci aktivit organizace Chuť pomáhat soustředí jak na materiální, tak na duchovní pomoc. „Lidem na frontě nestačí modlitba, v zimě potřebují topení, aby neumrzli. Zároveň je velice důležité za nimi jezdit a dodávat jim sílu. Po třech letech války už mnohým dochází,“ říká.

Tato slova platí i pro starší ženu Irinu v pestrobarevné zástěře, která neměla takové štěstí jako Lída. Žádný domov jí nezůstal.  V zimě ji zachránila právě kamínka od Michala. „No, podívejte se, tahle díra je po granátu.“ Ukazuje asi do druhého patra panelového domu, kde prožila dvanáct let života. „Byla tam postel, kde spal člověk. Začaly výbuchy. A všechna patra se zřítila. Moje rodina bydlela ve 4. patře. Nic nám nezbylo.“ Líčí. Proč zůstala v polorozpadlém domě? „Za prvé sloužím církvi, nechci opouštět farnost. Vím, že mě Bůh poslal sem, a vím, že mě lidé potřebují. A jestli všichni odjedeme, kdo se bude zabývat touto prací?“ odpovídá přesvědčeně.

Snaha vyvážit duchovní a materiální pomoc, byl jeden z důvodů, proč Michal organizaci Chuť pomáhat založil. Na frontu se poprvé dostal před třemi lety s dobrovolníky z místní evangelické církve Dobrá zpráva. Na místě si však uvědomil, že jejich pomoc nestačí a lidé ve svých domech mrznou. „Uspořádali jsme první sbírku v Česku a podařilo se nám vybrat 600 tisíc korun, díky kterým jsme zachránili sto rodin od zimy,“ vzpomíná. Dnes už má pravidelných podporovatelů okolo tří stovek a díky jejich pomoci může kromě zimní dodávky dřeva organizovat také pravidelné letní tábory pro děti z válečných zón nebo budovat projekt „Dílny na frontě“, kam spadá i výroba tradičních ukrajinských panenek.

Michalova cesta za pomocí bližním však nebyla vůbec tak přímočará, jak by se dle výpisu jeho aktivit mohlo zdát. Ještě před třemi lety připomínal jeho život životy mnohých jiných pětadvacátníků. Rutinní práce elektrikáře v brněnské fabrice, kamarádi, utrácení za zbytečnosti. „Když jsem si položil otázku, jestli by se mi líbilo takhle prožít celý život, odpověď zněla, že ne,“ vypráví. Rozhodl se proto smysl svého života najít a Ukrajinu nakonec zvolil právě díky konfliktu, který tam vypukl. „Kde jinde bych měl být, než právě tam, kde se děje něco tak zásadního?“ Touha po změně ho nakonec dovedla nejen k založení organizace Chuť pomáhat, ale i k víře v Boha a k manželce Ksushe, s níž se seznámil jako s jednou z dobrovolnic během evakuace obyvatel z ostřelované zóny.

„Nemůžu proto říct, že bych válku bral jako něco čistě negativního. Já jsem díky ní změnil svůj život a našel jeho náplň. Člověk musí být hlavně tam, kde cítí, že ho potřebují. Tam, kde ze sebe může vydat svůj dar nebo talent,“ shrnuje Michal své motto.

Dokument Nový svět na Donbase natočil dokumentarista Zdeněk Chaloupka v červenci tohoto roku. Premiéra 15. října v 13:25 na ČT2.

 

Zdroj a foto: Tisková zpráva

 

Categories: Kultura

Leave A Reply

Your email address will not be published.