David Novák: Sport, víra a další souvislosti 

Když zavzpomínáme na největší setkání lidu od sametové revoluce, potom zřejmě dojdeme k naplněné letenské pláni pár dní po pádu komunismu a potom již jen vítání fotbalistů (po návratu z Eura v Německu) a hokejistů (po návratech z vítězných mistrovství světa). Zcela ojedinělá kapitola je potom návrat hokejistů z Nagana.

Podobné sportovní šílení se ale zdaleka neděje jen u nás. Když pozoruji popisovaný  fenomén, potom se nutně musím ptát, proč je zrovna sport tak sledovaný? Proč se již dávno nejedná pouze o sport? Co dokáže milióny lidí při sledování sportu téměř hypnotizovat? Proč zástupy nevítají jiné lidi, kteří něco dokázali a kteří proslavili svoji vlast v zahraničí?

Sport jako náboženství
Pokud se podrobněji podíváme na sport, potom zjistíme, že mezi sportem a náboženstvím, je mnoho podobností.
Každý sport, stejně jako náboženství, má pevně stanovená pravidla, kdy se očekává, že je účastníci budou dodržovat.  Ten, kdo je nedodržuje, je potrestán. Navíc každý divák i hráč je velmi háklivý na to, když jeho tým prohraje nespravedlivě. Jako by nám sport dával možnost nahlédnout do jakéhosi ideálního světa – náboženskou terminologií světa bez hříchu – kde se musí dodržovat určitá daná, pokud možno pevná pravidla. Sport v nás probouzí skrytou touhu po spravedlnosti, která když není dostupná v dennodenním životě, je dostupná (v ideálním případě) alespoň ve sportu.

David Novák
David Novák

Ve sportu, stejně jako v náboženství, nad pravidly bdí jakási oddělená osoba, rozhodčí resp. kněz, která nejen nedopustí, aby si účastníci dělali, co chtějí, ale která má navíc pravomoc ty, kteří pravidla přestoupí, sankcionovat, udělovat tresty.
Ve sportu stejně jako v náboženství, existuje princip zástupnosti. Všimněme si, že o národní reprezentaci se hovoří jako „o nás“, i když nikdo z nás nereprezentuje. Nicméně reprezentanti nás zastupují, proto jsme to „my“. Stejně tak v mnoha náboženstvích kněz, šaman, zastupuje lid.
Každý klub, stejně jako každé náboženství, má určité symboly, které ho charakterizují, popř. charakterizují nějakou významnou událost jeho historie.
Sport má jasně vymezený prostor, kde se „rituál“ hry odehrává. Je jedno, zda se jedná o šachy nebo fotbalové hřiště. Vždy je to vymezený prostor. Stejně tak v náboženství se mnoho rituálů odehrává pouze ve vymezeném prostoru, který je často posvátný. Mimo tento prostor si můžeme dělat co chceme, v posvátném prostoru ale platí specifická pravidla.
Většina sportů je vymezena časem, po jehož uplynutí se opět jde „normálně žít“. V náboženství hovoříme o posvátných časech, vymezených pro náboženské úkony, které jsou stejně jako ve hře přesně vymezeny.
Mám za to, že výše popsané je jednou z odpovědí, proč je sport tak populární. Vycházím z toho, že člověk je náboženská bytost. Sport do jisté míry tuto náboženskou potřebu naplňuje.

Sport jako způsob trávení volného času
Na začátku XXI. století jsme svědky fenoménu, který v minulosti znaly jen privilegované vrstvy obyvatelstva. Oním fenoménem je relativně dost volného času, který můžeme věnovat výhradně sobě a své zábavě. Většina Čechů nemusí 16 hodin denně bojovat o holou existenci a určitou část týdne se může různými způsoby bavit. A právě sport ať aktivně provozovaný nebo jeho sledování, je potom jedním ze způsobů bavení se nebo chcete-li trávení volného času.  Pokud se díváme na zábavu a trávení volného času, potom jeden extrém je žít podle hesla žijeme, abychom se bavili, druhý potom naprosté odmítnutí zábavy (např. některé proudy v pietismu). Mám za to, že správná otázka není zda se bavit či ne, ale  jak se bavit smysluplně resp. jak trávit volný čas. Osobně mohu říci, že sport považuji za dobrý způsob zábavy a to nejen pro mladé lidi. Asi nejen já vím o mnoha způsobech trávení volného času, které jsou horší. Jedním z důvodů proč považuji sport za dobrý způsob zábavy je, že nás sport učí vlastnostem, které uplatníme v běžném životě. Ve sportu si tyto vlastnosti lze vyzkoušet nanečisto. Co například? Schopnost prohrát, disciplínu, mnohé sporty nás učí spolupracovat, schopnost zapřít se, schopnost jít dlouhodobě za určitým cílem, schopnost snést bolest atd. Navíc sport může v dobrém slova smyslu posilovat sebedůvěru. Pochopitelně jsou zde i možná negativa jakými jsou přehnaná soutěživost, někdy agresivita, přílišné soustředění na sebe a svůj výkon atd. Jenže každá lidská činnost v sobě nese jistá rizika. Osobně mohu říci tolik, že po některých kláních v nejrůznějších sportech jsem odcházel hluboce skleslý – ne z prohry, ale především ze sebe resp. ze svého charakteru.

 

Sport jako hra
Je třeba zmínit ještě jeden aspekt, který se často namítá při diskusi o sportu. Jedná se o argument neužitečnosti. Jinými slovy pokud vyhraji první ligu ve fotbale, nebo v jakémkoli jiném sportu, potom asi největší efekt je, že jsem sobě a několika dalším udělal radost. Většinou jsem ale nikomu nepomohl. To samo o sobě ale sport nedegraduje. Spíše ho vymezuje do prostoru zábavy a hry. Nizozemský kulturní antropolog Johan Huizinga ve svém stěžejním díle Homo ludens (1938) hru definuje takto: „Hra je svobodné jednání či zaměstnání, které v rámci určitého jasně vymezeného času a prostoru, které se koná podle svobodně přijatých, ale přitom bezpodmínečně závazných pravidel, má svůj cíl samo v sobě a nese sebou pocit napětí a radosti a zároveň vědomí odlišnosti od všedního života.“ Tentýž autor potom píše, že „hry a soutěže jsou universálním jevem, přítomným v každé kultuře.“
Prvotním smyslem zábavy není nezbytně užitečnost jako je tomu u práce, ale možnost relaxovat, vyzkoušet si svoje schopnosti atd. Jiná věc je, že se i ze zábavy stala práce a že nejlépe placení lidé planety jsou baviči. Nicméně to je na jinou studii. Zde bych jen dodal, že je třeba si uvědomit, že sport, jakkoli se jedná o důležitý společenský fenomén, je jen sport.

Sport a tělo v antice a v Písmu
O sportu se v Bibli dočteme nepřímo. Pavel používá sportu jako ilustrací k určitým duchovním principům např. v Gal. 2:2 a 5:7, Fil. 2:16 a 3:14, 2 Tim. 2:5 a 4:7, Žid. 12:1. Z Pavlových sportovních ilustrací je jasné, že závodění nebylo pro Pavla synonymem bezbožnosti. Přemýšlíme-li nad sportem z pohledu Písma, je třeba se na problém podívat z širšího pohledu. Protože sport se týká především lidského těla, podívejme se, jak se Bible dívá na tělo. Když srovnáme biblický postoj k lidskému tělu s antikou, potom si lze všimnout zvláštního protikladu. Antika přichází s pojmem kalokagathie, tedy to, co je dokonale krásné a dobré. Dokonalý člověk musí podle této koncepce být vybaven jak ctnostmi jakými jsou např. odvaha či uměřenost, tak fyzickou krásou. Jedná se tedy o spojení krásy ducha a těla. Důsledkem ztotožnění tělesné krásy a atických ideálů byla glorifikace aktu, který byl nejen v židovstvím, ale např. i v egyptském a babylónském umění považován za urážlivý.  Fascinace tělesnou krásou je dobře vidět na propracovanosti mnohých antických soch. Na druhou stranu to jsou antičtí filozofové, kteří dávají hmotě nižší cenu, než duchu či rozumu. Známé je např. řecké přísloví soma – sema, tedy tělo hrobem.

Nic podobného v Bibli nečteme. Starý zákon na rozdíl od řecké filozofie neklade důraz na tělo, jako striktní protiklad ducha a duše. Naopak když Bůh stvoří hmotu, ale i člověka, prohlásí to za dobré. Navíc člověk je z prachu země – tedy z pohledu antiky, z nečisté hmoty. Novozákonní použití termínu tělo se přidržuje hebrejského významu, a vyhýbá se tak řecké filozofii, která má tendenci vnímat tělo jako něco pokleslého, protože se jedná o vězení duše či rozumu. Zajímavé je připomenout i Pavlovo přirovnání církve k tělu. Možná bychom čekali, že si Pavel vybere duchovnější přirovnání…
Postupně se do církve začali dostávat různé hereze, a církev jejich vlivem do sebe absorbuje především novoplatónskou filozofii. Právě pod vlivem novoplatonismu a řecké filozofie vůbec, si podstatná část ranné církve postupně neví rady s tím, že Bůh na sebe bere nečisté lidské tělo. Stále více má církev v prvních staletích tendenci vnímat tělo jako něco negativního. Toto se potom táhne až do středověku, který se především ve výtvarných projevech až do počátku 14. století vyhýbá naturalistickému ztvárňování člověka a přírody.

Mám za to, že zde je vidět první stopa. Sport totiž pracuje s tělem, které v Písmu není, na rozdíl od některých heretických směrů pronikajících do ranné církve, snižováno jako cosi méněcenného, jako nutný přívažek duše. Pochopitelně může se stát nástrojem hříchu, nicméně toto nic nevypovídá o jeho méněcennosti. V posledních letech se stále více hovoří o tzv. psychosomatické jednotě, tedy propojenosti těla a ducha. Přesně tímto způsobem vnímá tělo a ducha Písmo – jako jednotu. O psychosomatické jednotě se často hovoří, když se poukazuje  na propojenost tělesných a psychických problémů. Vaše psychika může ovlivnit fungování vašeho těla a pochopitelně i naopak. Sport je jedním ze způsobů (ne jediným), jak získat vládu nad svým tělem a tím se dostat i do duševní pohody. Občas bych některým duchovním lidem spolu s modlitbou za odstranění bolesti zad doporučil omezit se v jídle a párkrát týdně trochu zaposilovat. Možná by po pár týdnech z jejich úst vyšla modlitba díků za to, že Pán Bůh stvořil určité svalové partie, které obepínají páteř. Když tyto svaly drží, záda bolí méně nebo vůbec. Jenže aby svaly držely, je třeba jim pomoci skrze cvičení. Jinými slovy – tělo je dobré a zároveň je třeba o něj pečovat. Třeba i proto, že nikde v Písmu není nijak snižováno.

Závodní sport a víra
„Věřím, že Bůh mně stvořil s určitým záměrem – jít do Číny. Ale Bůh mi též dal rychlé nohy. Když běžím tak vnímám, že se Bůh raduje. Kdybych vzdal, opovrhnul bych Božím darem…Zvítězit, pro mne znamená vzdát mu čest“. Tato slova jsou z filmu Chariots of Fire (Ohnivé vozy) a jsou vyřčena Ericem Liddellem, vynikajícím atletem a zároveň velkým křesťanem. Jedná se o rozhovor mezi ním a jeho sestrou, která ho prosí, aby splnil svoje poslání jít jako misionář do Číny. Liddell se rozhodl naplnit toto velké poslání, ale před tím se rozhoduje splnit ještě jedno poslání, které vnímá jako svoji povinnost. Běžet na Olympijských hrách v Paříži pro Boží slávu. Tento film nám ukazuje určitý přístup k závodnímu sportu. Liddell porozuměl, že existují důležitější oblasti než sport, nicméně zároveň poznal, že jeho sportovní schopnosti jsou darem od Boha, které nechce zakopat. Jeho hluboká víra mu pomáhá v tom, aby se pro něj závodní sport a vítězství nestaly modlou.

Když hovoříme o závodním sportu, potom je jasné, že v něm nejde jen o péči o tělo, ale především o vítězství. Se závodním sportem je spojeno poměřování se a do jisté míry snaha něco dokázat. Otázka zní, zda je správné radovat se z tak pomíjivé věci, jakou je vítězství.

Jako věřící lidé bychom se především měli radovat z toho, že jsou naše jména zapsána v nebesích. Nicméně i jako křesťané máme radost z mnoha dalších, byť pomíjivých věcí a je to tak správné. A u některých to může znamenat radost z vítězství ve sportu. Problém není ve sportu – sport a pohyb nevymyslel ďábel. Problém je, když se nám se sportu, stejně jako z každé jiné činnosti stane modla. Dále je problém, když se modla stane z touhy zvítězit nebo když s vítězstvím mým nebo mých dětí, stojí a padá moje ego, když se ze sportovního úspěchu stane zdroj mého sebepotvrzení. Další nebezpečí plyne ze samotné podstaty sportu – pokud chcete podat výkon, musíte se zaměřit na sebe sama v tom smyslu, že si musíte kontrolovat životosprávu, přemýšlet kdy budete během dne jíst, naučit se ladit formu na den, kdy budete mít zápas atd. Z toho plyne nebezpečí egocentrismu – vše se musí točit kolem přípravy na můj výkon. Další problém se týká nedělí, kdy se odehrává řada zápasů. Nelze pominout ani fakt, že se v závodním sportu – především v dětských kategoriích stáváte portfoliem vašeho trenéra, který chce skrze vaše dítě dosáhnout svých cílů. Pokud to nedělá citlivě, někde je problém.

Vidíme, že nástrah je řada a aby je věřící sportovec zvládl, je třeba, aby byl osobností zakotvenou v Bohu. Jinak se mu sport může snadno stát pákou, která vytlačí Boha na druhou kolej. Nástrahy ale nejsou důvodem, proč něco nedělat, protože neexistuje lidská činnost, která v sobě nenese jistá úskalí. Pokud ale nejsem schopen úskalí zvládat, je otázkou zda v té či oné činnosti pokračovat, popřípadě zda nepřehodnotit svůj vztah k Bohu.
V závodním sportu platí jisté etické normy, které (nejen) věřící sportovec nemá překročit. Přinejmenším vidím tři základní principy:

Nikdy se neraduj ze zákeřné a nečisté hry a nikdy se ní neuchyluj.
Nikdy neztrácej emocionální stabilitu a sebekontrolu. Pochopitelně hru máš prožívat, na druhou stranu ne natolik, abys někoho zranil, hrál proti pravidlům nebo začal soupeře nenávidět.
Nikdy nedopusť, aby se tvůj protihráč stal tvým protivníkem na lidské rovině. Jakýkoli sport je jen sport.

Osobní svědectví a zkušenosti
Ve svém životě jsem se dlouhou dobu věnoval závodnímu sportu. Absolvoval jsem řadu turnajů nebo závodů. Díky sportu jsem mohl poznat řadu zajímavých lidí, vyzkoušet si svoje fyzické i psychické limity, mám za to, že mi sport pomohl odhalit některé charakterové vlastnosti, na kterých musím celý život pracovat.

Nicméně jako nejdůležitější vnímám, že jsem v roce 1993 spolu s několika věřícími sportovci založil křesťanskou sportovní organizaci Atleti v Akci (AVA). Prvotním impulzem byla spolupráce s jednou skupinou věřících zápasníků, kteří přijeli do Čech a skrze zápas zvěstovali Krista (po turnaji pozvali své sparingpartnery na večeři a svědčili jim). Tito lidé mi ukázali, že moje sportování může mít přesah – že sport se může stát nástrojem, skrze který lze druhým zvěstovat Krista. Nejlépe to pochopitelně jde tehdy, když se „židům stanete židem“, nebo v kontextu tohoto článku, pokud se „sportovcům stanete sportovcem“.

V současné době máme za stovky evangelizačních sportovních kempů. Skrze AVA mohli desítky sportovců nalézt Krista. Díky této službě jsem ve svém životě mohl pracovat se sportovci, kteří během své závodní kariéry uvěřili. Nikdy jsem jim neříkal, aby poté, co uvěřili, skončili se sportem, protože nebudou moc navštěvovat nedělní bohoslužby. Sbory, do kterých jsem chodil, nežili jen od neděle k neděli a tudíž byla možnost navštěvovat společenství křesťanů i jindy než v neděli. Navíc poté, co tito lidé přestali dělat sport závodě, začali chodit i v neděli. Jedinečný byl ovšem jejich vliv ve sportovním prostředí, v kterém se nacházeli nebo stále nachází. Pokud by poté co uvěřili, odešli ze svých klubů, byli by pro své spoluhráče spíše kamenem úrazu, než svědectvím. Tím že zůstali, se tito lidé dostali do mnohých morálních dilemat, nicméně kdo z těch, kteří chtějí být transparentními křesťany na místech, kde jsou, v určitých dilematech není? Osobně jsem vnímal, že je třeba tyto lidi podpořit a hledat alternativy jak jim v místním společenství vytvořit duchovní domov. Pokud byl oboustranný zájem, vždy se našlo řešení.

Skrze sport jsem si mohl uvědomit, že Bible nedělí svět na „duchovní a neduchovní“, ale na svět, který je pod vládou Boží a který není. A s tímto lze přistupovat i ke sportu.

 

Categories: Komentáře

Leave A Reply

Your email address will not be published.

Přejít k navigační liště