David Novák: Proč a k čemu vlastně žít? 

Když se na podobnou otázku ptali Freuda, shrnul odpověď do slov „milovat a pracovat“. Známý americký psycholog L. Crabb to vyjádřil podobně. Hovořil o dvou největších lidských potřebách – potřebě milovat a být milován a potřebě důležitosti, kterou nám často dává práce. Na první pohled tedy není o čem psát. Největší hodnota je zakořeněna „v miluj a pracuj“ nebo miluj a najdi pocit důležitosti. Heidelberský katechismus cíl křesťanova života popisuje jako „oslavit Boha a navěky se radovat se vztahu s ním“. Je to hezky řečeno, ale vkrádá se otázka, co se pod těmito slovy skrývá. O co tedy v životě běží?

Pokusím se určitou odpověď najít ve dvou textech, které spolu zdánlivě nesouvisí.

David Novák
David Novák

Může vám být 38 let, zrovna jako mně. A jednoho dne před vámi najednou stane velká příležitost  a vyzve vás, abyste ji podpořili nějaký zásadní princip, nějaký důležitý problém, nějakou velkou věc. A vy tu příležitost odmítnete, protože máte strach.

Odmítnete ji, protože chcete dlouho žít. Máte strach, že ztratíte práci, nebo máte strach, že vás budou kritizovat, nebo máte strach, že ztratíte popularitu, nebo máte strach, že vás někdo probodne nebo zastřelí nebo vyhodí váš dům do povětří  a tak k tomu odmítnete zaujmout stanovisko. Možná se ve zdraví dožijete devadesáti, ale v těch osmatřiceti jste stejně mrtvý, jako budete v devadesáti. Zastavení vašeho srdce nebude nic jiného než opožděné oznámení o předčasné smrti vaší duše. M.L. King

Druhým textem je Žalm 107, 23 – 32: Ti, kteří se vydávají na lodích na moře, kdo konají dílo na nesmírných vodách, spatřili Hospodinovy skutky, jeho divy na hlubině. Poručil a povstal bouřný vichr, jenž do výše zvedl vlnobití. Vznášeli se k nebi, řítili se do propastných tůní, ztráceli v té spoušti hlavu. V závrati jak opilí se potáceli, s celou svou moudrostí byli v koncích.  A když ve svém soužení úpěli k Hospodinu, vyvedl je z tísně: utišil tu bouři, ztichlo vlnobití. Zaradovali se, když se uklidnilo, on pak je dovedl do přístavu, jak si přáli.

Oba dva příběhy mají cosi společné. Vidíme člověka stojícího před určitou výzvou, který se rozhoduje, zda dá přednost jistotě nebo zda něco riskne. Jenže se v něm sváří dva „pudy“. Konkrétně pud bezpečí a pud jistoty. Jít na moře znamená možnost úžasného prožitku, možná skvělého rybolovu, na druhou stranu risk, že se utopím. V textu čteme, že ti, kdo byli na moři, prožili nejednu těžkou chvíli a zřejmě kdyby se moře neutišilo, zahynuli by. Mám za to, že v obou textech se kříží základní lidský paradox – určitá touha vyjít a zároveň strach z vyjití. To je lépe vidět na Lutherovu textu, který vlastně říká, že v určitém okamžiku do vašeho života přijde jakási silná touha podpořit nebo konat něco, co vás přesahuje. Třeba touha někomu pomoci, potřeba vyjít z některých zaběhaných stereotypů, touha stát za slabším, ozvat se proti nespravedlnosti atd. Jenže ve stejný okamžik přichází strach. Strach z moře, strach z neznáma, strach ze zranění, které utržím, strach z posměchu, z nejistoty.

Anglické slovo passion znamenající silnou touhu, vášeň je odvozeno z latinského passio, což znamená utrpení. Ani nemusíme vědět jaký je vztah mezi slovy passion a passio abychom si uvědomili, jak blízko k sobě mají touha a bolest.  Nakonec toto dobře vyjadřují pohádky, kde pro vášnivou lásku ke krásné paní je třeba nasadit život, někam dojít, něco dokázat.

Kristus nás zve do života, kde skutečně není nouze o zvraty. Jenže to je a bude vždy spojeno s utrpením. Protože se mnozí rozhodli, že nebudou riskovat, rozhodli se ve svém životě zabít touhu. Rozhodli se pro bezpečný život v přístavu, za cenu, že v sobě pohřbili život. Jistě existují různé náhražky v podobě exotického cestování, gurmánských zážitků, různých nezávazných vztahů, ale to je málo. Lidská duše se nemůže spokojit s ničím menším, než je Bůh. Kohelet toto popisuje slovy „dal jsi nám do srdce touhu po věčnosti“. Kdosi mi řekl, že když se lidí na smrtelné posteli ptali, co by v životě dělali jinak, většinou odpověděli, že by více riskovali. Jenže na smrtelné posteli je pozdě. Mnoho těchto lidí ve jménu bezpečí ve svém životě pohřbilo touhu.

Pokud se podíváme do citovaného Žalmu, potom vidíme obraz nezajištěnosti. Nikomu se nechce ztrácet hlavu, úpět, kamsi se řítit – proč? Protože nikomu se nechce, aby se mu život vymykal z rukou. A o to přesně na moři jde. Nemáte to pod kontrolou. Jenže ani život s Bohem – nemáme ho pod kontrolou.

Nedávno jsem četl zajímavou a zdánlivě jasnou myšlenku: Mění nás to, co je. Je tím myšleno, že nás život mění víc než slova o životě. Nezmění nás přednáška o moři, změní nás zkušenost s mořem. Nezmění nás seminář o Ježíši, změní nás Ježíš. Nezmění nás přemýšlení o cestě, ale to, že na cestu vyrazíme. Chválu, o které se v Žalmu píše, nevzdali ti, kdo seděli v přístavu, ale ti, kdo se vrátili z moře. Možná neměli takový nadhled jako ti, kdo seděli na břehu, možná neměli „objektivní poznání“, ale přesto věděli o moři víc. Tím není řečeno, že nepotřebujeme informace, potřebujeme, ale jen jako výzvu proměnit je v živou realitu.

Lutherů v text a příběh moře ukazuje na čtyři důležitá poselství, které hluboce souvisí právě s lidskými hodnotami a s jejich hledáním (všechny čtyři body jsou podle textů R. Rohra)

1. Život je těžký. To víme sice všichni, jenže problém mnohých z nás je, že se této realitě snažíme vyhnout. Lodníci šli na moře, a proto se nevyhnuli realitě bolesti. Luther se postavil za práva černochů a stálo ho to život. R. Rohr říká, že musíme být předem označeni křížem, jinak strávíme celý svůj život tím, že se mu budeme vyhýbat. Budeme se vyhýbat oblastem, které nám nejsou příjemné, v kterých se necítíme dobře a naopak budeme dělat jen to, co nám sedí. Jenže Písmo hovoří o nesení kříže. Spíše by nás mělo překvapit, když je zrovna klidné období… Mám za to, že současný obrovský důraz na to, že pro to, aby tě Bůh měl rád, nemusíš nic udělat, je sice správný, ale může být zavádějící. Člověk dosáhne uspokojení ne když leží, ale když překonává překážky resp. když nese kříž. Když leží, dosáhne snad slasti, když dokáže nést kříž, přijde radost. To co má hodnotu, často není snadné.

2. Jsi smrtelný a jednou zemřeš. Když člověk prožívá anebo od Boha přijímá nesnadné věci, když nese kříž, když se slovy Žalmu vydává na moře, když uposlechne Boží hlas, potom je konfrontován s realitou smrti a své konečnosti. Problém naší kultury je v tom, že jsme vytěsnili realitu smrti a žijeme jako bychom tu měli být navždy. Obrovské úsilí vkládáme do věci časných. Ty mají svůj význam, nicméně nejsou tím nejdůležitějším. V první polovině budujeme tzv. personu – tedy masku, kterou člověk rozvíjí, aby ho okolní svět bral vážně, kdy pracuje na věcech, které jsou pro svět kolem důležité. Nebo pracuje na věcech, které jsou důležité, ale které ne vždy mají hodnotu. Jedná se o kariéru, viditelné úspěchy, pocit uznání atd. Zároveň je smutné vidět lidi, kteří se křečovitě drží svého úřadu, svých funkcí, svého pocitu nenahraditelnosti. Jenže tváří v tvář své konečnosti si člověk uvědomuje, že v životě jde o něco jiného. Vyzrálost roste s postupným odkrýváním svého stínového já, tedy toho, co jsem držel pod pokličkou, uvědomováním a přijímáním toho, na čem v životě záleží a vnitřním odpoutávání se od věcí nedůležitých.

3. Nejsi ze všech nejdůležitější. Co to znamená? Více než o mě, jde o hodnoty, o Boha, o druhé. Toto se snadno vysloví, ale mnohem hůř žije. Už jenom proto, že svět kolem sebe určuji podle sebe – nahoře, dole, vpravo, vlevo je proto, že tu teď stojím. Bůh nikde nestírá osobnost a originalitu, na druhou stranu nás učí, že nejsem pupkem světa, že nejvyšší životní hodnotou není moje uspokojení. Člověk, který nepřijal tuto tezi, bude tvrdě prosazovat, aby bylo vždy po jeho. Když se díváme do příběhu o námořnících, nevíme, jak se jmenovali, kdo co dělal, ani kdo byl kapitán. Jediné co víme je, že jich bylo víc a že se dostali všichni spět a že splnili úkol, který je přesahoval. Někdy se tak dokážeme rozzlobit, když není po našem, když nehrajeme první housle…

4. Nemáme to pevně v rukou. Příběh moře je v tomto naprosto vypovídající. Právě proto, že to nemáme pevně v rukou, se snadno stane, že rezignujeme, nebo že se zaplétáme do různých mocenských či politických her uvnitř společenství, ve kterých jsme. Kdosi řekl, že předvídatelnost je dobrá pro vědu, ale nikoli pro duši. Chceme, aby život byl předvídatelný, aby nás nic nepřekvapilo, abychom se zajistili pro budoucnost. Jenže život si nelze podržet v rukou. Stejné platí o životě s Bohem. Není to tak, že si vezmeme definici víry a tu rozebereme jako mrtvou žábu. To nám nepomůže. V Žd. 11, 1 čteme definici víry, jenže je to jen jeden, těžko přeložitelný a těžko pochopitelný verš. Po první verši následuje příběh za příběhem. Příběhy o vstupu do nejistoty, o vydání se Bohu napospas. Až žitá víra začala fungovat. Stejně jako u námořníků, stejně jako u M.L. Kinga. Když se člověk rozhodne nasadit svůj život pro nějakou nebo nějaké bohulibé cíle, život pod kontrolou skutečně mít nebude. Občas se bude cítit jako námořníci, kteří „v té spoušti ztráceli hlavu a zmítali se jako opilí“. Jenže tito lidé se pak vrátí do přístavu, a i když budou různě pomlácení, řeknou, že to stálo za to, protože poznali Boha jednajícího. A o to v životě nakonec jde. Ti co zůstali sedět, jim vůbec nebudou rozumět… ale to ty první nijak neodradí.

Jaký je z toho všeho závěr? Že se námořníci vrátili a vzdali Hospodinu chválu. Ne proto, že se vrátili ze školení jak se chovat na moři, ale protože se vrátili z autentické, zároveň těžké zkušenosti s Bohem. Luther se rozhodl vsadit na to, co mu Bůh položil na srdce a krátce na to, co pronesl slova, která jsem citoval, byl zastřelen. Nedožil se devadesáti, protože se rozhodl jinak –  než živý, ale s mrtvým srdcem, raději poslechnout Boha, ale nepohřbít svoje srdce. Nakonec byl zavražděn. Pro nás toto nemusí znamenat takto drsné konce, ale bude to znamenat umírání sama sobě, aby Bůh v nás mohl žít a my mu mohli vzdávat chválu. Bude to zkušenost v podstatě nesdělitelná, právě proto, že bude příliš drahá. Ale bude stát za to.

Foto: Pexels

Categories: Komentáře

1 Comment

  1. Karel Krejčí

    Otázka proč a k čemu vlastně žít, by křesťana vůbec neměla trápit (alespoň ne teoreticky) 🙂
    Křesťan přece musí mít v hlavě jasno: „No přece proto, abychom se zde narodili – poprvé a hned také naposled a s jediným cílem – být spasen a mít věčný život!“ Je to jednoduché. Pak přece není o čem přemýšlet, filosofovat, pochybovat, hledat, ale naopak neztrácet čas a stoprocentně využít každou chviličku, abychom i na pomyslném duchovním žebříčku byli co nejvýše.
    Ale neobelhávejme se, opravdu takto v reálu přemýšlíme, jednáme a žijeme? Jako by tady něco „nehrálo.“ Nejsme naopak nuceni řešit a překonávat problémy, které nejsou duchovní, ale zcela světské, vedou nás k přemýšlení a přeměně a stávají se právě ony tou hnací silou a cestou k duchovnímu růstu?
    Jako by Bůh před námi postupně odhaloval tajemství, krásu, pravdu, spravedlnost a především lásku v Jeho stvoření. V Písmu je přece psáno, že On má na všechno čas …

    Reply

Leave A Reply

Your email address will not be published.