Dan Drápal: Unie a národy

Nerad slyším přirovnání Evropské unie k bývalé Varšavské smlouvě nebo k RVHP. Děda dostal provaz, nakonec mu to změnili na 17 let, 14 z nich odseděl. Strýc na tom byl o něco lépe, odseděl jen 8 let. Otec byl „jen“ pár měsíců ve vazbě, byl vyhozen ze studia a mohl po léta dělat jen pomocného dělníka. Sametová revoluce mě zastihla, když mi bylo čtyřicet, všechny knížky, co jsem do té doby napsal, byly jen do šuplíku. Teď mohu publikovat, jak se mi zachce, kohokoli kritizovat, kamkoli cestovat. A političtí vězňové u nás žádní nejsou. Když přirovnávají EU k Varšavské smlouvě dvacátníci, tak se to dá omluvit nedostatkem zkušeností. Nevědí, o čem mluví. U sedmdesátníků to fakt nechápu.

Jeden z mých čtenářů mi napsal, že politici mé KDU-ČSL „zuřivě“ prosazují EU. Ano, jsou „prounijní“. Pak jsem se pokusil představit si Bělobrádka, Roithovou nebo Jurečku, jak něco prosazují „zuřivě“, a docela jsem se pobavil. Vím, že jsou prounijní, ale nikoli zuřivě, nýbrž kriticky.

Já se pomalu měním v člověka protiunijního, ale nikoli zuřivě, nýbrž kriticky. Vím, že existuje hodně lidí, kteří dokáží myslet pouze „zuřivě“. Buď vidí samá pro, nebo samá proti.

Kdyby se v naší zemi konalo referendum o setrvání v Unii, téměř jistě by nastal „czechxit“. Určitě by to tak nedopadlo ve všech zemích, Česko je skutečně v tomto ohledu určitou výjimkou. Ale možná bychom byli překvapeni. Nicméně od dob, kdy Francouzi a Holanďané odmítli Evropskou ústavu, a od chvíle, kdy museli Irové hlasovat dvakrát, už špičky Unie podobné riziko nepodstoupí.

Proč takový odpor? Proč taková nedůvěra? Proč – u některých – ta protiunijní nenávist, ano, „zuřivost“? Mnohé klady Unie jsou zjevné. Možnost cestovat bez pasu a kontrol je pohodlná a příjemná. Přístup k základnímu lékařskému ošetření v „cizině“ rovněž. Možnost studia v zahraničí je k nezaplacení. A tak bychom mohli dlouho pokračovat.

Reklama

Ano, je zde obrovský nárůst byrokracie. Je to ale něco specificky unijního? Ve Švýcarsku, Norsku, Kanadě, Austrálii se nic takového neděje? Nárůst byrokracie souvisí spíše s rozvojem informačních technologií a složitostí postmoderního života, nikoli s formou vlády.

Domnívám se, že odpor vůči Unii má jinou příčinu. Netvrdím, že jde o příčinu jedinou, a ani nevím, jak bych mohl svůj dohad ověřit. Domnívám se, že odpor vůči Unii souvisí s podceňováním národů a s deklarovanou snahou obejít se bez nich.

Ideologie, která v Unii vládne, si neváží rodin a neváží si národů. Já si myslím, že rodina a národ nejsou nějaké „sociální konstrukty“, jak tvrdí mainstreamoví ideologové, ale Boží ustanovení. A že pokud je rušíme, trpí tím celá společnost. Pomalu se rozpadá, stále více lidí v ní trpí psychickými poruchami a jinými nemocemi, a vyhlídky věru nejsou dobré.

Společnost potřebuje určitou strukturu. Můžeme na ni zaútočit, můžeme ji silně poškodit, ale v podstatě ji nemůžeme bez vážných ztrát předělat. Je to odsouzeno k nezdaru podobně jako všechny snahy změnit kalendář, který počítá se sedmi dny do týdne. (Tyto snahy zde byly v průběhu dějin vícekrát; desetinná soustava se mnohým vládcům zdála logičtější.)

Lidé se potřebují identifikovat s někým, kdo je představitelem národa. Popularita evropských monarchií je vlastně nelogická – mainstreamová ideologie by měla ze zásady dávat přednost republice. Ale je logická z hlediska potřeby mít národní symbol.

Jenže s Jean-Claudem Junckerem, Donaldem Tuskem nebo s Federicou Mogheriniovou se identifikovat nelze. (Vy mladší, víte, kdo to byl Herman van Rompuy? Nebo baronka Catherine Ashtonová?) To už se budou někteří ne-Němci a ne-Francouzi spíše identifikovat s Angelou Merkelovou nebo Emmanuelem Macronem, než s Junckerem nebo Mogheriniovou.

Můžeme se dnes vysmívat prvorepublikovému kultu „tatíčka Masaryka“. Ano, tento kult existoval a měl i své komické polohy. Ale rozhodně se nevylučoval s kritickými postoji vůči našemu prvnímu prezidentovi. A Masaryk tomuto národu vštěpoval úctu k demokracii a odpor vůči antisemitismu – proto ho bylo o dost méně než třeba v Polsku, o dalších východních státech ani nemluvě. Masaryk byl představitel národa, který inspiroval.

Vlastenectví není samo o sobě nic sprostého. Nevede nutně k agresivnímu nacionalismu. Četli jste knihu italského autora De Amicis s názvem Srdce? Je to dojemná kniha plná vlastenectví, obrany vlastního národa, ale bez šovinismu a bez přání zlého národům ostatním. Pokud neznáte Srdce, možná někdo z vás v dětství četl nádhernou knihu Selmy Lagerlöfové Putování Nilse Holgersona Švédskem. I tato kniha je plná zdravého, naprosto neagresivního vlastenectví.

Domnívám se, že kdyby se ideologové Evropské unie nesnažili národy zrušit a naopak dali prostor ušlechtilému vlastenectví, bylo by ve skutečnosti snazší vytvořit federaci evropských národů. Možná bychom už byli s integrací v některých oblastech mnohem dále. Snaha národy a rodiny rozpustit ale vede k nechuti vůči Unii.

Reklama

Teď do toho všeho ještě vstoupila masová imigrace. Lidé ve většině evropských národů, kam přicházelo větší množství migrantů, dávali v průzkumech veřejného mínění opakovaně najevo, že si více přistěhovalců nepřejí. Mnohé strany před volbami slibovaly, že migraci omezí, ale poté, co se dostaly k moci, s tím nic neudělaly. To netrvalo jedno nebo dvě období, ale dělo se to opakovaně. Mohou pak lidé mít důvěru ke svým elitám? Otázka přijímání migrantů je v kompetenci jednotlivých vlád, slyšíme neustále dokola. Nicméně Evropská unie přišla s kvótami, a ty jsou zejména ve střední Evropě vnímány jako pokus vyvézt k nám problém, který jsme nevyvolali. I relativně prostí lidé vědí, že všichni, včetně špiček Unie, vědí, že kvóty nemohou fungovat. Fakt to nebyl dobrý nápad a k popularitě Unie rozhodně nepřispěl.

Mainstreamové elity se snaží obavy obyvatel zmírnit akcemi jako je britský Islamophobia Awareness Month (Měsíc informovanosti o islamofobii), ale obávám se, že takové akce lidi ještě více naštvou. Dokud budou někteří lidé zabíjet druhé s výkřiky „Alláh je velký!“, můžou elity stokrát opakovat, že tito lidé nemají nic, ale vůbec nic společného s islámem, ale lidé si – zcela správně – myslí své.

V naší zemi se stalo ošklivým zvykem některých politiků svádět na Unii věci, za které Unie opravdu nemůže. A boj proti někdy šíleným nápadům genderové ideologie by neměl být automaticky bojem proti Unii, byť špičky Unie této ideologii dávají prostor. Rozpad Unie by ovšem tuto ideologii nezastavil. Pouhá nenávist, zavilost a odpor za každou cenu věci spíše škodí. Věcná analýza problémů je lepší reakcí než silná slova a přirovnávání k fašismu nebo stalinismu. Vždycky mám podezření, že příliš silná a emocionálně nabitá slova signalizují nedostatek argumentů nebo neschopnost argumentovat. Hodně nám pomůže, když se nám podaří formulovat pozitivní program pro náš národ. A možná si troufneme i na pozitivní program pro Evropu.

Autor: Dan Drápal, je teolog a publicista Foto: pixabay.com

23. listopadu 2017

Dan Drápal

Categories: Komentáře

5 Comments

  1. Konečný Fr.

    Nyní jsou před námi aktuálně 2 cesty. Samotné Česko v EU je bez vlivu. Je třeba se rozhodně připojit k Polsku a Maďarsku a společně v EU prosazovat svoje zájmy. Spojencem může být i Rakousko i jiné státy. Druhá cesta je podvolení se Německu a Francii. První cestu volí Okamura, druhá cesta je cesta např. Pirátů a dalších. Kterou cestu by vybrali prezidentští kandidáti? Na Hradě možná bude p.Drahoš – takový další Husák- kam vítr, tam plášť.

    Reply
  2. Podstatou nedůvěry čechů k EU je paranoia. Především starší ročníky se vlastně nikdy s EU neidentifikovali. A asi se nikdy po zkušenosti s komunizmem nedokážou identifikovat – vždycky to bude jen my a oni. Nikdy ne my. Podobně jako generace Němců, kteří byli mladí za Hitlera, si ponechali určité sympatie. A v globálu to neodsuzovali. V česku navíc neproběhla úplně dekomunizace jako v Záp. Německu denacifikace…
    Určitou paranoiu prokazuje trvale i autor…jsem rád, že po odporu k EU z důvodu energetických štítků (znečišťovat je prý právo) autor přichází k rozumu…vážně nemáme rozumnou alternativu. Za situace, kdy jsme ekonomicky zcela závislí na Německu a klíčová část ekonomiky je v německých rukou, je opravdu neproveditelná blbost, jak autor navrhoval, se ekonomicky navázat na Rumunsko… To je mimochodem důvod, proč se autor často zásadně mýlí – přes sebevědomá vyjádření má o ekonomice zcela zkreslené představy.
    Neexistují nějaké zlotřilé protirodinné unijní špičky… samozřejmě jsou tam lidé s nějakými představami o budoucnosti a snaží se je prosadit, třeba občas i nedemokraticky. To dělají často i církve….snaží se své představy prosadit i proti vůli většiny. Problém je, že ty kritizované představy má zřejmě na západě většina voličů, rozhodně intelektuální elity. A špičky v EU odráží volební preference na západě. Pokud EU rozpustíme, ty volební preference se nezmění. Prostě cesta ke změně je opravdu v tom, změnit mentalitu a preference voličů a především elit. Pro křesťany je snažší hledat vinu ve zlotřilých utajených spiknutí mocných a uvažovat jak politicky ovládnout masy a donutit je ke změně strašením než prostě pracovat s lidmi a učit je co je dobro a co zlo… To ale bude těžké v situaci, kdy pro část církve je vzdělání podezřelé slovo a třeba evoluce slovo nepřijatelné. Když část církve je silně antiintelektuální… pak i politicky je část církve extrémní.
    Myslím, že odmítání uprchlických kvót bylo iracionální. Za situace, kdy v období války v Jugoslávii bylo v čechách minimálně 300 tis utečenců, z velké části muslimů, bez povšimnutí většiny, nevidím racionální důvod, proč bychom nedokázali uhlídat pečlivě vybraných několik stovek lidí ročně. Stál za tím především postoj k EU – je to dojná kráva na peníze, neuděláme pro ně ale ani to symbolické nejmenší, naopak vždy budeme prosazovat fanfarónsky svoje. Nejsou to spojenci kteří potřebují pomoci, jsou to okupanti… my a oni, stejně jako dřív SSSR… A zrovna autor udělal maximum aby tento postoj legitimizoval…

    Reply
  3. Konečný Fr.

    EU není koza-naše maminka, ale je to vlk. Oblíbená Zemanova pohádka. EU je další komunistický projekt – na věčné časy – asi tak hned se to nerozpadne, protože v tom Bruselu mají ouřadové dobrý život. Východisko je návrat ke svobodným národům. Němci se měli nejlépe za marky.

    Reply
  4. Konečný Fr.

    Možná někdo ví , kdo to byl J.L.Hromádka. Po roce 1948 pochopil, že komunisté tu nebudou na pár let a podle toho se choval. Pokud by je kritizoval, tak by asi jako děkan evang. fakulty skončil. Pak přišel rok nadějí 1968 a potom normalizace a pak Hromádka zemřel a nemohl tušit, že bude nějaký převrat za nějakých 20 let. Dnes jsme v podobné situaci a církev je nějak ustrašená. Zatím máme demokracii, tak bych čekal, že představitelé církví se jasně vysloví s čím nesouhlasí. Vidím tady pouze kardinála Duku, který se postavil proti migraci.

    Reply
    • Hromádka byl ovšem salónní komunista už hluboko před rokem 1948…nešlo u něj o žádnou ustrašenost, ale o hluboké přesvědčení. Většina představitelů církve je spíše spokojená s politickým vývojem…také je proč. Mnoho desítek let jsme neměli takovou míru svobody a demokracie včetně ekonomických podmínek, jak dnes. Je docela možné, že v budoucnu bude podstatně hůř a tato doba zůstane jako zlatá, na kterou budeme ještě moc rádi vzpomínat…
      Tím nepopírám i problémy a zápory, ovšem klady velmi převažují.

      Reply

Leave A Reply

Your email address will not be published.