Dan Drápal: Umírání

Kdysi dávno, počátkem osmdesátých let, jsem četl v jedné německé knížce o modlitbě – autora i název knížky jsem zapomněl – zajímavý příběh. Jistá selka, bezdětná vdova, se obrátila na sedláka z vesnice s prosbou, aby ji nechal u sebe dožít. Pokud by souhlasil, vzdala by se svého domku a svých políček v jeho prospěch. Sedlák ji odmítl se zdůvodněním, že by tu mohla žít ještě mnoho let a on by na ni musel vynaložit více prostředků, než za kolik by mohl zpeněžit její majetek.

Ona vesnická žena mu řekla, že se mýlí, protože ona ví, jak dlouho tu ještě asi bude, ale nijak ho nepřemlouvala. Nakonec ji k sobě vzal jiný soused ze vsi. O několik let později rodině, v níž žila, oznámila, že brzy zemře. Uklidila všechny své věci a jedné noci skutečně zemřela – ve vší tichosti a klidně.

Ten příběh mě tehdy hluboce zasáhl. Knížku jsem četl ve zvláštní době: Byl jsem tehdy vikářem v holešovickém sboru Českobratrské církve evangelické. Když jsem v roce 1977 nastoupil do služby, dali se mladší lidé na shromáždění spočítat na prstech jedné ruky. Počátkem osmdesátých let počet účastníků příliš nevzrostl – scházelo se nás tehdy v neděli kolem pětatřiceti či čtyřiceti. Nicméně v průběhu jediného roku tehdy zemřelo asi čtrnáct lidí, kteří byli v době mého nástupu pravidelnými účastníky bohoslužeb. Mladší je nahradili, takže celková účast neklesla. Konal jsem tehdy každoročně deset až dvacet smutečních obřadů, v naprosté většině případů v krematoriu.

Po svém nástupu do služby jsem se hodně těšil na svatby a děsil jsem se pohřbů. Netrvalo ale dlouho a přestal jsem se pohřbů bát. A musím říci, že máloco posilovalo mou víru v Boha tolik jako skutečnost, že jsem viděl odcházet lidi, kteří měli vztah k Bohu, i lidi, kteří sice byli formálními členy církve, nicméně vztah k Bohu neměli.

Smuteční shromáždění v krematoriu tehdy trvalo pouhých dvacet minut. V půl a v celou se začínalo ve velkém sále, ve čtvrt a ve tři čtvrti v malém. Účastníci předchozího obřadu museli vyklidit pole, účastníci nového naplnili sál, začala hrát hudba… Kázání mohlo trvat tak 7 – 8 minut.

Kromě obřadníka, který v krematoriu sloužil, jsem byl často jediný, kdo stál čelem ke všem lidem, kteří se přišli se zesnulým rozloučit. Po čase jsem si všiml, že se dají rozdělit do dvou nebo tří kategorií.

Pokud byl zesnulý věřící člověk a pokud měl nějaké věřící příbuzné či známé, vyskytla se na pohřbu kategorie radostných lidí, kteří sice v tu chvíli také pociťovali zármutek nad odchodem blízkého člověka, nicméně nebyli zoufalí. Pokud jich bylo více, smuteční obřad nabýval na slavnostnosti a dokonce jakési vítěznosti.

Na některých pohřbech tato kategorie zcela chyběla. Další kategorií byli pozůstalí, kteří zesnulého milovali, ale naději v Bohu neměli. Tito lidé byli často zoufalí a vlastně nebylo nic, čím by je kdokoli mohl v dané chvíli utěšit.

Konečně třetí kategorii tvořili sousedé z ulice, spolupracovníci ze zaměstnání, vzdálenější příbuzní. Zdálo se mi, že tito lidé zpravidla prožívají velké rozpaky. Smrt se jim připomněla, a oni jakoby to považovali za cosi nepatřičného. Na smrt se nepřipravovali, a tudíž nebyli připraveni na setkání s ní. Možná si to někteří v tu chvíli uvědomili. Snad se některých z nich i dotkla slova kázání a začali Boha hledat.

Vrátím se k úvodnímu příběhu. Hodně jsem o té modlící se venkovance přemýšlel. Zhruba od té doby se modlím sám za sebe i za všechny své blízké, za něž se modlívám pravidelně, aby náš odchod z tohoto života byl požehnaný. Abychom nebyli dlouho druhým na obtíž, abychom až do konce zachovali jasnou mysl, a abychom při odcházení vnímali Boží blízkost.

Byl jsem rád, že tímto způsobem mohla odejít před nedávnem moje maminka. Pochopitelně i za ni jsem se ve výše uvedeném smyslu modlil, a vím, že ve stejném duchu se modlila i ona sama.

Maminčino odcházení trvalo zhruba pět dní. To byla doba, kdy už jen s obtížemi reagovala na naše slova a kdy na nás byla ve všem cele odkázaná. Nebudu tajit, že čtvrtý a pátý den mi bylo hodně úzko. V onom polostavu mezi životem a smrtí mohla setrvávat týdny, měsíce, ba i roky. Zvládnu to? Zvládneme to s bratrem a dalšími příbuznými? Rovněž mi nijak nepřidalo, že jsem několik nocí pořádně nespal. Teď s odstupem vím, že mi tím Pán Bůh připomněl, jak moc jsme závislí na našem těle. Po několika nocích s krátkým přerušovaným spánkem se člověku hůře přemýšlí – a nebudu tajit, že i hůře modlí. Přestože jsem nepochyboval o pravdivosti Božího slova a o Boží milosti.

Rozloučení v branickém evangelickém kostelíku, kam maminka chodila tuším 44 let, ani nechci nazývat smutečním. Bylo slavnostní, bylo nadějné, bylo plné vděčnosti. Když jsme potom – již v užším rodinném kruhu – seděli v restauraci, konstatovala moje švagrová, že jsme v pravý čas záchranku zavolali (to bylo na počátku potíží, na Boží Hod vánoční, ale ještě toho dne večer maminku přivezli zpátky), a rovněž jsme záchranku v pravý čas nezavolali, takže maminka mohla zůstat doma a nemusela být sama někde v nemocnici nebo podobném zařízení. Ano, těch pět dní bylo – přinejmenším pro mě – dosti krušných, ale co je to z hlediska lidského života, natož z hlediska věčnosti!

Hlavní důvod, proč toto vše píšu, je, že chci vydat svědectví o modlitbě za náš odchod z tohoto života. Takto jsem to prožil. Modlil jsem se tak mnoho let, a Boží slovo se naplnilo: Nepotkala nás zkouška nad lidské síly (1. Korintským 10,13) a Bůh vyslyšel naše modlitby, pokud je o způsob maminčiny smrti. Maminka rozhodně nebyla dokonalá, ale prožila plodný, naplněný život, a prožila ho s Bohem. Odcházela smířená s Bohem a věřím, že i smířená se všemi lidmi.

Na již zmíněný Boží hod se již tradičně sešla celá naše rodina. A tentokrát mohu slovo celá napsat bez rozpaků. O předchozích Vánocích zpravidla někdo chyběl – dvakrát byl bratr s částí rodiny za velkou louží, jindy chyběla některá z mých dcer, ale tentokrát… Byli tam všichni, celkem třicet lidí. Naše děti, naše vnoučata, partneři našich dětí… Člověk maně vzpomene na to místo z Žalmů, kde se píše o „šípech v ruce udatného“. Jen maminka byla to odpoledne v nemocnici. Nicméně ten den večer ještě vše vnímala – a radovala se ze své početné rodiny.