Je poněkud ironické, že v modlitbě, kterou se křesťané modlí nejčastěji, tedy v Modlitbě Páně, jsou dvě slova, o nichž mnozí křesťané netuší, co vlastně znamenají. Mám na mysli obrat „posvěť se jméno Tvé“ a „chléb náš vezdejší“.
Co znamená obrat „posvěť se jméno Tvé“? Oč touto prosbou Boha prosíme?
Bude dobře, když si uděláme jasno v tom, co znamenají slova svatost a posvěcení.
Slovo svatost bylo známo i v jiných jazycích než ve starověké hebrejštině. A podobně jako v nejstarší vrstvě biblické hebrejštiny znamenalo vlastně totéž, co „klatost“, tedy věc (či osoba) vydaná klatbě. Tím se mimo jiné vysvětlí, proč podle některých pojetí říká Jobova žena svému ztrápenému muži „zlořeč Bohu a umři“, kdežto podle jiných pojetí „dobrořeč Bohu a umři“. (Podrobněji o tom píšu ve své knížečce Spor o Joba.)
„Svatý“ původně znamenalo „oddělený pro Boha“, „odevzdaný Bohu“. Nevyjadřovalo tedy morální kvalitu. V rámci polyteismu (mnohobožství) ji ani vyjadřovat nemohlo, protože pohanská božstva často jednala nemorálně. To ovšem ctitelům těchto božstev nebránilo, aby hledali přízeň svých model tím, že jim přinášeli (někdy i lidské) oběti. Tyto oběti „vydávali“ neboli „zasvěcovali“ svému bohu – modle.
S Božím lidem je to vlastně obráceně: Bůh si zde vyvoluje – vykupuje – posvěcuje svůj lid, a ten je tedy „svatý“, tj. oddělený pro Boha. Proto Pavel oslovuje korintské křesťany jako „svaté“, přestože je z jeho listů zřejmé, že tito křesťané měli celou řadu morálních nedostatků.
V pozdější jazykové vrstvě hebrejštiny nabylo slovo „svatý“ již toho významu, který byl vlastní zejména středověku, ale jež slovu „svatý“ lidé přisuzují i dnes. Toto slovo dnes označuje mimořádné morální kvality, jichž lidé nabývají díky tomu, že mají intenzivní vztah s Bohem. Bůh nás k této svatosti vyzývá: Sedmkrát se v Písmu opakují slova „Buďte svatí, jako já jsem svatý“. A v listu Hebrejům je dokonce psáno: „Usilujte … o svatost, bez níž nikdo neuvidí Pána“ 12,14).
To v některých lidech vyvolává dojem, že spása záleží na tom, zda budeme usilovat o svatost. Pokud ovšem vykládáme Bibli Biblí, toto nedorozumění snadno rozptýlíme. Na počátku třetí kapitoly 1. listu Janova čteme: „Pohleďte, jakou lásku nám Otec dal, abychom byli nazváni Božími dětmi; a také jimi jsme. Proto nás svět nezná, neboť nepoznal jeho. Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě se neukázalo, co budeme. Víme však, že až se zjeví, budeme mu podobni, protože ho uvidíme takového, jaký je. A každý, kdo v něm má tuto naději, očišťuje se, tak jako on je čistý.”
Jsme Božími dětmi, protože Bůh nás k tomu vyvolil a pozval. Nejsme ale ještě dokonalí – ještě nejsme ve všem podobni Ježíšovi, ještě se neukázalo, jací budeme. Pokud jsme ale složili v Ježíše svou naději, usilujeme o čistotu, což je téměř totéž co svatost v onom druhém významu tohoto slova. Úsilí o svatost je přirozené pro každého, kdo poznal Boha a kdo miluje Ježíše.
Skoro se toho bojíme. Jelikož žijeme ve společnosti, která byla donedávna po několik generací založená na výkonu, zdůrazňovali křesťané, že jsme spaseni pouhou milostí, nikoli na základě našich snah, a že podíl na Božím království budeme mít nikoli pro svou svatost / dokonalost, ale pro Ježíšovu oběť.
Je to správné a stále to platí. Nicméně spasení z pouhé milosti i to, že nás Bůh miluje i přes naši pokračující nedokonalost / nesvatost, jsme zdůrazňovali natolik, že v našem myšlení jakoby vůbec nezbylo místo pro úsilí, o snahu. Přitom Písmo o úsilí a snaze mluví velmi často; Pavel se dokonce tak trochu chlubí, že se napracoval / nausiloval více než jiní.
Nejde o to, že bychom Ježíšovo dokonalé dílo spásy měli doplňovat ještě vlastním úsilím. Ke Kristovu dílu nelze nic přidat. Nicméně kdo má naději v Kristu, usiluje o čistotu. Pokud je někomu jedno, jak žije, zda se chová eticky či ne, kladu si otázku, zda miluje Pána Ježíše. Protože pro toho, kdo miluje Ježíše, je úsilí o svatost něčím přirozeným. A nadále ovšem platí, že jsme spaseni milostí, nikoli svým úsilím.
Můžeme zjednodušeně říci, že Písmo mluví o svatosti ve třech polohách. První polohou je oddělenost pro Boha. Pavel píše „svatým v Korintu”, ale tímto označením nehodnotí míru posvěcení, které Korintští dosáhli. Druhou polohou je svatost ve smyslu charakteristiky života lidí, poslouchajících Boha. Třetí polohou je cosi jako „konečná” či „definitivní” svatost, která bude, až nebe sestoupí na zem. V novém Jeruzalémě „nebude nic nesvatého” (srov. Zj 21,27). Naplní se tak závěrečné vidění proroka Zacharjáše: „V onen den bude na zvoncích koní nápis: ‚Svatý Hospodinu‘, a hrnce v domě Hospodinově budou jako obětní misky před oltářem“ (Za 14,20).
Vraťme se na počátek. Oč tedy prosíme, když se modlíme „posvěť se jméno Tvé“?
Vyjadřujeme touhu, aby Boží jméno bylo svaté v našich srdcích, v našich myslích, v našich životech. Aby bylo patrné, že Boží svatost proměňuje lidi i národy. Je-li Boží jméno v Božích dětech posvěceno, není pro lidi tak snadné se rouhat a brát Boha na lehkou váhu. Svatost Božího jména tedy souvisí s bázní před Bohem.
Autor: Dan Drápal
Foto: unsplash.com
Blog Dana Drápala
