Dan Drápal: Místo žen doma a v církvi

Překlad rozhovoru s Johnem Piperem na téma postavení žen v rodině a v církvi, který byl nedávno uveřejněn na Křesťan dnes, vyvolal velkou polemiku. Sám jsem se problematikou žen zabýval před více než patnácti lety. Tehdy mé podrobné studium vyústilo v sepsání knihy Emancipace žen v církvi?, kterou vydalo nakladatelství Návrat domů. Je mi líto, že kniha je již beznadějně rozebraná, protože diskuse se od té doby příliš neposunula. Ve své knize jsem se pokusil předat porozumění biblickým textům, s nimiž nejvíc zápasíme.

Chtěl bych Johna Pipera pochválit za to, že „nejde s dobou“ a že se snaží být věrný tomu, jak porozuměl Písmu, přestože mu muselo být jasné, že u mnohých narazí. Mnohé církve – a mnozí křesťané – s dobou jdou a Písmem se příliš omezovat nedají. Proto mohou být v některých denominacích nejen ženy-pastorky, ale třeba i kazatelky lesbičky. Křesťané, kteří chtějí být Písmu věrní, v tom vidí lhostejnost vůči Písmu a projev zesvětštění církve. Mají za to, že takové sbory či církve už opustily biblické učení a upadly do bludů, které pak aktivně hlásají.

Skoro se zdá, že tradiční / mainstreamové / klasické církve tomuto trendu naplno podlehly. Názory duchovních těchto církví se mnohdy neliší od názorů různých sekulárních feministů či feministek.

Domnívám se, že jakmile někdo začne vše v Písmu, co se mu nehodí do krámu, prohlašovat za dobově podmíněné nebo překonané, ocitá se na šikmé ploše a nutně musí skončit za hranicemi biblického křesťanství.

Na druhé straně jsou křesťané, kteří se snaží tomuto neblahému vývoji nepodlehnout a kteří se upřímně snaží být věrni Kristu, což pro ně znamená být věrni Písmu. A protože sekulární tlak, který dnes už usiluje nikoli jen o rovnost, ale o stejnost muže a ženy, je velice silný, vytvářejí někdy jakési pevnosti pečlivě střeženého pravověří, které však mnohdy končí v zákonictví, jež se projevuje výčtem toho, co žena doma či v církvi „musí“ nebo „nesmí“. Skutečnost je taková, že takto pojatá společenství většinou nejsou příliš inspirativní a v krajních případech mohou být pro své zákonictví dokonce odpudivá.

My lidé snadno podléháme sebeklamu, nebo přinejmenším zkreslenému vidění. Vzpomínám si na dobu před několika lety, kdy na naší domácí skupince byly tři manželské páry, dva „singles“ a jeden muž, který si vzal nevěřící ženu. Všechny tři manželské páry měly dost vážné manželské problémy, a zdálo se, že nejlépe „fungující“ manželství měl onen bratr, který na mnoho let odpadl a vzal si svou nevěřící ženu, ale pak se do církve vrátil. Nebyla to výjimečná situace. Vícekrát jsem si všiml, že někdy manželství věřícího s nevěřícím vypadá lépe a je šťastnější, než manželství dvou velmi ortodoxních křesťanů. Svým způsobem je to pro nás věřící ponižující. Jak to, že to nedokážeme lépe, když přeci máme Krista?

Znamená to, že je to vlastně jedno, a že by nám nemělo vadit, když si bere věřící žena nevěřícího muže nebo naopak? Domnívám se, že nikoli. Rozhodně bychom se ale měli vážně zabývat tím, co je v našem životě nejdůležitější. Jak to, že máme manželské problémy, když jsme přeci prosili o Boží požehnání, zatímco onen „smíšený“ pár nikoli?

Je evidentní, že sama skutečnost, že jsme uvěřili, z nás ještě nedělá lidi vhodné pro manželství; nedělá z nás dobré manžely ani dobré manželky. Vidím jako důležité, abychom si to pokorně přiznali. Mám nyní pro vás dvě zprávy – jednu dobrou a jednu špatnou.

Ta dobrá je, že se s tím dá něco dělat. Na manželství se dá pracovat, manželství se dá zachránit. Ne vždy se to povede, ale stojí to za vážně míněnou snahu.

Ta špatná je, že cesta k láskyplnému manželství nevede přes dodržování „principů“, tedy zákazů a příkazů. Viděl jsem mnohokrát, jak se manželé nebo manželky snažili zachránit svůj vztah zdůrazňováním „principů“ obsažených v Písmu. Manželka se upřímně snažila podřizovat se svému muži (mnohdy sice ortodoxnímu, ale velmi necitlivému) a manžel se snažil být co nejlepší hlavou rodiny. Dbal na rodinné pobožnosti, na to, aby správně vedl své děti, zabezpečil rodinu… a manželka přesto nebyla šťastná. Jak říká Tom Wright, mnozí si mysleli, že jejich manželství bylo uzavřeno v nebi, nicméně po pár letech se rozváděli někde před branami pekla.

Pokusím se nastínit, co by se s tím snad dalo dělat. Víme, že v ráji byly dva stromy – strom poznání dobrého a zlého a strom života. Víme rovněž, že ze stromu života nebylo zakázáno jíst. Strom života je někdy (právem) chápán jako obraz Krista. A Kristus je někdy (právem) ztotožňován s Písmem.

K Písmu můžeme přistupovat, jako by to byl strom poznání dobrého a zlého, nebo jako by to byl strom života. Bob Goff ve své nádherné kníže Láska konající popisuje, jak chtěl jako čerstvě vystudovaný právník usmiřovat rozvaděné křesťany. Jednou se věnoval dvěma mužům, kteří se přeli již několik let. Psal, že když spolu tito dva muži mluvili, častovali se biblickými verši, a bylo to jako dávky z kulometu. Znali Písmo dokonale – ale nebylo jim stromem života. Naopak, dokázali se biblickými texty vraždit.

Má to ale vůbec cenu věřit, když nám to nezajistí lepší život, lepší manželství? Jistěže má. Už proto, že je to pravda. Kristus je skutečně spasitel, Mesiáš, Pán vesmíru. A Slovo skutečně je pravda – byť možná trochu jinak, než jsme si mysleli.

Dejme tomu, že máme ve sboru ženu, která miluje Pána a zná Písmo. A nadto má hodně pastýřské moudrosti. Mnozí ji pro tyto její dary vyhledávají – jak muži, tak ženy. Ale některým bratrům se to nelíbí. Žena přece nemá vyučovat. Moje otázka zní: Dal jí tu moudrost Bůh, nebo to má „sama ze sebe“? A pokud to má od Boha, má mlčet – tedy stavět svícen pod nádobu? Přiznám se, že já bych ji kázat a vyučovat nechal. A byl bych za její službu vděčný.

„Ale to je přece proti Písmu!“, ozvou se někteří. Ano, je to proti Písmu, pokud Písmo bereš jako strom poznání dobrého a zlého. Pokud ho bereš jako strom života, rozpoznáš Boží život v té sestře, budeš za něj vděčný … a budeš z něj mít možná hojný užitek.

Je důležité, abychom v církvi pozorovali, co dělá Bůh. Pokud budeme brát Písmo jako zákon, tak budeme přesvědčeni, že ta žena nesmí vyučovat, a je jen správné, pokud bude umlčena. Možná si ani nevšimneme, že její slova jsou také „Duch a život“.

Ale co s těmi verši, které mluví jinak? Nu, hledejme, jak mohou být stromem života.

Po pravdě řečeno, nemyslím si, že pokud je v nějaké denominaci převaha „pastorek“, je to v pořádku. Takový stav zpravidla vznikl jinak než tím, že Bůh v oné denominaci žehná pouze ženám a povolává především je. Možná je to tím, že v oné denominaci selhali muži – to nyní nechávám stranou. A také vím z pozorování svého okolí, že šťastná bývají manželství, kde manžel svým způsobem opravdu vede a je hlavou. Pozoruji, že ženy se rády podřizují mužům, kteří jsou skuteční chlapi. Ale také znám řadu výjimek. Ať už jde o církev, ať už jde o pastoraci manželství, zajímá mě, co dělá Bůh. A všimněte si, že právě to farizeje buď nezajímalo, nebo to neviděli, nebo tomu – a to bylo nejhorší – chtěli zabránit. A těžko bude někdo popírat, že Ježíš často lidi hodně, ale opravdu hodně překvapil. Dokonce i své nejbližší.

Má to nějaký závěr? Než povedeme další polemiku, zkusme se každý zamyslet zcela osobně nad otázkou: Co po mně Bůh v této situaci chce? Vyslovím – nebo napíšu – teď něco, co přinese posluchačům skutečný život?

Zdroj: Blog Dana Drápala
Foto: unspash.com