Nedávno jsem dostal e-mail od přítele, jehož si vážím. Považuji ho za rozumného člověka a dobrého křesťana a s většinou jeho politických i teologických názorů se mohu ztotožnit. Nedávno mi zaslal úvahu, v níž dokazuje, že muslim, věřící Koránu, nemůže být naším bližním. Nejprve dokládá z novozákonních textů, že za „bližní“ můžeme považovat pouze lidi, s nimiž nás něco podstatného spojuje. Cituji z jeho dopisu: „V Bibli jsou v dopisech do Efesu, Korintu, Galacie atd. oslovovány skupiny křesťanů, kteří byli zajedno ve své víře a snažili se žít stejným stylem života. Byli jako rodina a tudíž se mohli nazývat bratry a sestrami v Kristu. Byli si opravdu blízcí, jako je tomu v rodině! I když se takto snášeli, tak mezi nimi byly určité rozmíšky. Apoštolové jim tudíž psali a mohli psát ‚miluj bližního svého, jako sebe sama‘. Tato slova byla míněna jasně pro zcela specifickou skupinu lidí (bratrů a sester) žijících určitým stylem a věřících v Ježíše Krista.“
Nemohu citovat celý jeho dopis, nicméně aby byla zřejmá linie jeho uvažování, ocituji ještě dva odstavce:
„…Takže mi vznikl osobní problém v tom, že jsem začal vidět svého bližního jenom toho, kdo vyznává Ježíše Krista a obecně je stejné víry. Na základě toho ustávám například to, že můj přítel katolík, ač třebas kouří, je i tak mým bližním. Musím ustát i to, že sestra ve sboru, ač žije nesezdaná s nějakým mužem v jedné domácnosti, ale modlí se ke Kristu, tak i ta je mým ‚bližním‘ – a tak dále. To všechno jsem schopen ustát.“
„Jak se ale mám stavět k tomu člověku, který popírá mou víru (a za určitých okolností žádá mou konverzi na islám) a dělá z Boha a Ježíše Krista lháře, protože věří Koránu, že ‚Bůh nemůže mít žádného syna‘ a i kdyby měl dítě, tak že ‚by na světě nikdo neobstál, který by Božího syna chtěl zahubit‘ (súra 4: 156/157, 169/171) a označuje Ježíše Krista pouze za proroka. Tímto je popírán od základu ten úžasný projekt Boží, kdy se Bůh jednostranně rozhodl usmířit se s hříšným člověkem a dal svého Syna za lidské hříchy atd. a tím jsou z Boha Otce a Ježíše děláni lháři. To žádný křesťan nemůže strpět.“
Tento článek píšu během krátké návštěvy na Maltě. Dnes ráno jsem byl v kostele, patřící klasické protestanské denominaci. Jeden ze starších zval na setkání s prezidentkou Malty, které se uskuteční příští pátek. Rád by – spolu s dalšími – mluvil s prezidentkou o potřebě zvrátit nedávné rozhodnutí maltské vlády vyhostit migranty, kteří na Maltě žijí již mnoho let, ale nebylo jim uděleno maltské občanství. Mluvil dosti naléhavě a mimo jiné řekl, že zatímco ve Starém zákoně je řečeno pouze jedenkrát, že máme milovat svého bližního jako sebe sama, více než čtyřicetkrát je tam řečeno, že máme milovat příchozí, tj. běžence.
Když jsem přišel domů, nejprve jsem si znovu pročetl svou studii „Cizinec či host“ (vyšla v druhé knížce mých biblických studií v knížce Když oslice promluvila, kterou vydalo nakladatelství Návrat domů těsně před koncem minulého roku) a rovněž jsem zapracoval s konkordancí. Ano, ve Starém zákoně je řečeno pouze jednou, že máme milovat svého bližního jako sebe sama, ale stejně tak je tam řečeno pouze jednou, že máme milovat „příchozí“. Obě místa nejsou daleko od sebe – najdete je obě v 19. kapitole Levitiku. Jinak se o lásce k příchozím nemluví – za to se tam hodně mluví o tom, že jim nemáme ubližovat, že mají mít stejná práva jako Izraelci, ale že mají také stejné povinnosti a mají se do izraelské pospolitosti integrovat. Onen starší maltského sboru trochu přestřelil a ze slov o férovém jednání se mu stala slova o lásce. Dávám přednost tomu, když Bibli citujeme a vykládáme přesně, ale na druhé straně – z této věci se přece nestřílí. Že je láska k příchozím zmíněna pouze jednou, přece neznamená, že toto přikázání můžeme pominout nebo brát na lehkou váhu.
Hledal jsem také klíč k významu slova „bližní“. Dospěl jsem k závěru, že ve Starém zákoně žádný specifický význam nemá. Znamená vskutku to, co etymologicky říká: bližním je mi ten, kdo je mi tak či onak nablízku. Ne nadarmo se slovo „bližní“ do angličtiny překládá „neighbour“, tedy „soused“. Není tedy rozhodující, zda je to souvěrec či jinověrec, člověk morální či nemorální, chytrý nebo hloupý.
Ovšem klíčové pro otázku, kterou můj přítel nastolil, je Ježíšovo podobenství o milosrdném Samařanovi. O tom se můj přítel zmiňuje až na konci svého dopisu. Cituji:
„Často je předkládána story o milosrdném Samaritánu, který zbitého a okradeného muže zachránil a zaplatil za něj hospodskému – a to v souvislosti s utečenci. Já však ale nevidím ‚okradené a zbité‘ v těch mladých, silných, slušně oblečených, se zaplacenými datovými kredity na svých pěkných smartphonech, přiběhlících, kteří zaplatili více jak 2000 USD za převaděčství kancelářím, jejichž poutače jsou podél silnic v tamních zemích, atd. atd.. Takže tímto vyvracím paralelu současnosti k příběhu o milosrdném Samaritánu.“
Podívejme se ale na to, co nám Ježíšovo podobenství o milosrdném Samařanovi chce říci. Podobně jako můj přítel, ptá se i zákoník, který hovořil s Ježíšem: „Kdo je můj bližní?“ Na tuto otázku Ježíš reaguje svým podobenstvím. Když si ale toto podobenství podrobně přečtete, zjistíte, že Ježíš neodpovídá na otázku koho máme za bližního považovat, ale poučuje nás, jak se můžeme bližním stát. Neřeší tedy otázku, zda zbitého muže považovat za bližního, ale co znamená, že my jsme bližní. Vyplývá to jasně z otázky: „Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ (L 10,36). Podobně jako v jiných případech nás Ježíš odvádí od nemístného zájmu o druhé („Pane, co bude s tímto?“ – Jan 21,21) k nám samotným: Kdo jsme my, a jak máme jednat.
Nestojíme tedy před otázkou, zda v migrantech obecně vidět onoho zbitého člověka z podobenství. Stojíme před otázkou, jak se zachovat, vidíme-li bezmocného člověka, který si sám nepomůže. Jestli nás Ježíš chce odvést od nepatřičné xenofobie, pak tak činí tím, že v jeho příběhu se jako bližní se projeví právě nenáviděný Samařan. Jakoby nás chtěl Ježíš upozornit: „Možná, až budeš v nouzi, ti pomůže někdo, od koho bys to nečekal, a s kým by ses za jiných okolností ani nebavil.“
Obávám se, že si často přiděláváme problémy tím, že se z Ježíšových slov, které mají především formovat naše srdce, snažíme vyvodit politické postoje. Pak dochází k tomu, že vlády sice pomáhají zachraňovat topící se migranty z moře, ale neochrání umírněné muslimy na pařížských předměstích či v anglických městech před jejich radikálními souvěrci, natož aby dokázaly ochránit křesťany z Blízkého východu či Afriky před radikálními muslimy v německých azylových zařízeních. Problém je v tom, že chceme-li milovat celý svět, nakonec ubližujeme konkrétním lidem. A chceme-li řešit všechny problémy, nakonec nevyřešíme ani ty některé dílčí, které by vyřešit patrně šlo. Bůh dal světu určitou strukturu. Vláda každé země je zodpovědná za bezpečí svých obyvatel – není zodpovědná za to, že se bude dobře dařit všem lidem v Africe. A ani žádný dílčí problém se nevyřeší, nebudu-li k němu přistupovat s láskyplným a obětavým srdcem, jaké projevil Samařan z Ježíšova podobenství. Tedy: migrant samozřejmě může být mým bližním, a v každém případě především já bych měl být bližním tomu, kdo je potřebný. Vláda pak nechť jedná rozumně a realisticky, soudcové nechť prosazují spravedlnost a právo, policisté nechť kombinují laskavost s neúprosností.
Zdroj: Blog Dana Drápala
Foto: Wikimedia
5 Komentáře
Karel Krejčí
Když si vezmeme na pomoc slovník A. Novotného o tom, co si máme představit pod výrazem „bližní“, tak ve SZ je to vcelku jasně definováno – mohl se jím stát mimo nepřítele téměř každý. Samozřejmě ale musel převzít víru Izraelitů a jejich způsob života, což přinášelo na jedné straně výhody, ale na druhé straně také povinnosti.V NZ a konkrétně v příběhu o milostném Samařanovi je definice „bližní“ opakem zákonictví a nabývá relativní podoby podle naléhavosti situace bez jakéhokoli posuzování víry, smýšlení, příslušnosti atd. Ano, je to v první řadě srdeční záležitost, ale i zde musejí přece existovat hranice, za kterými je již nutné začít respektovat právo, kulturu, zvyky a především víru. (myšleno ve vztahu migranti vůči hostitelům). Pokud ne, pak právě výraz „bližní“ ztrácí smysl.
Karel Krejčí
Věřím, že Bůh stvořil tento svět na principu lásky a svobody. Dokázal nám to tím, že za naše hříchy obětoval svého jediného syna. Když si takto plně uvědomíme jeho lásku, nemůže být žádná jiná síla ani moc, která by ji dokázala zrušit a zároveň nám to dává jistotu, jak hluboce jsme milování. Není v tom úžasná svoboda? Můžeme se zabývat čímkoli, všechno můžeme zkoumat, prověřovat, pozorovat a uvědomit si, jak je vše relativní. Můžeme studovat, zajímat se o nejnovější poznatky vědy, můžeme usilovat o duchovní růst sebe samého nebo svého okolí. Můžeme dělat chyby, špatná rozhodnutí a přesto to nebude v rozporu s křesťanstvím a Bůh nás bude milovat stejně. Bůh nám dal možnost tvořit si svůj život, dokonce jsem přesvědčen, že to je právě smyslem naší existence, nést za něj zodpovědnost, ale především radovat se, tady a teď! Není škoda život promarnit neživým písmem?
Karel Krejčí
Na závěr bych se ještě zamyslel nad významem a hloubkou Ježíšovy smrtí, kterou nás vykoupil z hříchů. Opravdu si uvědomujeme, za jakou cenu jsme byli vykoupeni? Nebo možná třeba i nevědomky připouštíme, že ve světě může existovat něco mocnějšího a láskyplnějšího než Ježíšova smrt? Skutečně jsme pochopili, co je pravda a skutečná svoboda? Chceme být duchovnější ještě tam, kde už zdravý rozum velí dost? Jsme opravdu solí země, neseme za ni zodpovědnost a záleží nám na ní, aby slanou nadále zůstala i pro další generace, alespoň takovou, jakou jsme ji zdědili my? Uvědomujeme si vůbec ten obrovský dar?
Stanislav
Chceme být opravdu duchovnější ještě tam, kde už zdravý rozum velí dost? To je jedna základní věc. Druhou věcí je zmínka anglického výrazu „neighbour“ v překladu soused. Správně bylo konstatováno, že není rozhodující, zda je to člověk chytrý nebo hloupý, ale už spor může vzniknout při tom, zda je morální či nemorální a vrchol je, když se stává sousedem „neighbour“ zcela nezákonným způsobem a to sousedství si nějak navíc vynucuje. Nejenže zde vstupuje na scénu právě jinověrství, protože ten „neighbour“ – soused a ještě více to je markantní, když jde o „sousedskou“ komunitu – hlásá a usiluje o konverzi okolí na svou víru jako na tu „pravou“. Jak tvrdí sami muslimové, tak není rozdílu mezi radikálním a umírněným muslimem – všichni se musí řídit tímtéž a poslouchat totéž. Takže při hledání onoho osobního „bližního“ v každém z nás a při opětném přečtení oné zmínky v komentáři výše – „Chceme být duchovnější ještě tam, kde zdravý rozum už velí dost?“ vzniká otázka – „Kolik křesťanů bude šířit Ježíšovo evangelium a Boží lásku za rok, dva, pět nebo deset let, když už nyní, jako „bližní“ k ostatním, necháváme předělávat vyprazdňující se křesťanské kostely v Evropě na mešity?
Karel Krejčí
Jsem přesvědčen, že forma a ústřední myšlenka šířeného současného křesťanství, bohužel, sklízí své negativní ovoce. Že je křesťanství postaveno na Ježíšově smrti o tom samozřejmě nikdo nepochybuje – s ním stojí a padá, skrze Něho a pro Něj je stvořen svět. Problém ovšem začíná tím, že věříme pouze v jeden život a pak už je smrt a konečný soud. Pokud budeme argumentovat jednotlivými biblickými větami pro a proti a nebudeme předpojatí, dojdeme k nerozhodnému výsledku. Není ale daleko podstatnější přemýšlet o celkové koncepci smyslu stvoření? Není třeba si již konečně uvědomit, že Bible byla sepsána zhruba před dvěma tisíci lety a od té doby se mnoho změnilo? Jistě zůstaly neměnné základní principy, které nejsou omezeny časem a jako protiklad naopak život, který nelze ničím zastavit? Nebylo by smysluplnější, kdyby křesťanství opustilo formu, způsob a obsah sdělení, které bylo určeno lidem před dvěma tisíci lety, protože v současnosti jsou již některá sdělení neudržitelně zcestná – vzhledem k současnému vědeckému poznání a pokroku?Nebylo by přece naprosto přirozené zkoumat to, co jako křesťané normálně děláme, co tvoříme, co vynalézáme, co poznáváme a nebát se to přijmout? Nebát se sami sebe, že se staneme terčem kritiky, jak se proviňujeme proti Písmu a přitom pokrytecky všech těch nových a moderních věcí užíváme? Křesťanství sklízí to, co zaselo, jak v dobrém, tak špatném. V dobrém to, že hlásá světu evengelium a s ním přichází svoboda, prosperita, duševní a duchovní bohatství a především možnost naplňování smyslu Stvoření. Špatné v tom, že je již doba, kdy se musí přetransformovat, neztratit krok se současnou realitou a dokázat se v ní orientovat. Přijmout to, že náš život zde na zemi není zúžen pouze na jeden a pak už nás bude čekat jenom lenošení někde na obláčku, ale že procházíme dlouhou transformací a že opravdu sklízíme to, co jsme zaseli. Že ovoce toho, jak jednáme, jak se rozhodujeme, jak se k čemu stavíme, že budeme zase sklízet jenom my? Současná doba rozhoduje o mnohém a stav, do kterého se nyní svět postupně dostává je velice alarmující!