Dan Drápal: Lze jít jen kupředu… kam vlastně?

Jiří Pehe uveřejnil 3. března t. r. na „Novinkách“ (Novinky.cz) komentář s názvem „Nic už nebude, jak bylo“. V úvodním odstavci píše: „Jednou z reakcí na současné matoucí dění ve světě, jehož společným jmenovatelem je globalizace, jsou snahy některých politiků vrátit věci zpět v čase. Odkazují se na údajné zlaté časy svých národů kdesi v minulosti, tradiční rodinu nebo mezinárodní pořádek založený na bilaterálních vztazích posílených národních států.“ Do jisté míry to pasuje na Donalda Trumpa, který svým heslem „Make America Great Again“ nepřímo vyjadřuje, že Amerika kdysi velká byla, ale už není. Snad by se to dalo brát jako pokus o návrat do „údajných zlatých časů“. Jiní politici zdůrazňují tradiční rodinu, někteří euroskeptici touží po posílení národních států.

Dan Drápal
Dan Drápal

Je ovšem otázka, zda nazvat toto vše pokusem o „vrácení věcí zpět v čase“ je správné a moudré.  Pokud někde zabloudím a snažím se vrátit na správnou cestu, vedoucí k cíli, pak to předpokládá uznání, že jsem zabloudil, nicméně nemusí se jednat o snahu vrátit se zpět v čase. Osobně se domnívám, že návrat zpět v čase možný není, nicméně je možná změna kurzu, a jsem přesvědčen, že je i žádoucí.

Jiří Pehe zmiňuje celou řadu změn, k nimž došlo: globalizaci, feminizaci světa ve všech možných směrech, nové moderní a komunikační prostředky, jimiž lidé hledají svou identitu, vznik „ekonomické, informační a technologické ‚stratosféry‘“, abych vybral alespoň něco z jeho článku. V tom má jistě pravdu. Jistě, nic už nebude, tak jak bylo. Z toho ovšem nevyplývá, že se máme smířit s tím, co je teď, ani že se s tím nic nedá dělat.

Velké ideologie dvacátého století, stejně jako světonázory jim předcházející, měly určitou pozitivní eschatologii. Slibovaly ony pověstné „světlé zítřky“, které, jak víme, se nedostavily. Jiří Pehe tyto zítřky naštěstí neslibuje, ba zřejmě jsou mu proti mysli všichni, kdo by se o něco takového pokoušeli. To mu za zlé nemám; co je mi líto, je jakýsi fatalismus, čišící z jeho článku. Někam sice směřujeme, jak alespoň naznačuje poslední věta, jenže není řečeno, kam. Jiří Pehe to asi sám neví, což by ještě nebylo tak zlé, ale on si možná myslí, že to ani vědět nelze.

Nebudu dělat apologeta starých pořádků. Je dobře, že studovat mohou i ženy, nejen muži. Je dobře, že se prodloužil věk dožití a snížila kojenecká úmrtnost. Je dobře, že se daří vyléčit choroby, které byly ještě před několika lety či desetiletími nevyléčitelné. Je dobře, že se výrazně snížila zločinnost (alespoň v některých oblastech a v určitých obdobích).

Nicméně současně si všímám určitých negativních jevů, které Jiří Pehe nezmiňuje. Prudký nárůst počtu dětí trpících autismem. Rostoucí počet duševních poruch u všech generací. Navzdory komunikačním technologiím má stále více lidí pocit osamělosti. A právě výstřelky LGBT jsou přesvědčivým dokladem toho, že mnozí lidé nevědí, čí jsou – a kým vlastně jsou.

Jiří Pehe je přesvědčen, že časy „tradiční rodiny“ se už nevrátí. Jistě by bylo třeba si nejprve ujasnit, co je to „tradiční rodina“. Ano, manželství se mění, a je svým způsobem těžší než dřív. Jako pastor jsem pozoroval celou řadu manželství, v nichž poměrně dobře vyrostly děti, nicméně když vylétly z hnízda, manželé si najednou neměli co říct. Někdo z toho možná usoudí, že je tedy načase opustit monogamní manželství. Takové řešení je jistě možné – a snadné. Jsem si ale jist, že není správné. Popravdě řečeno, přes všechnu postmodernu, přes všechen feminismus, přes všechnu globalizaci průzkumy veřejného mínění stále ukazují, že lidé touží po hluboké lásce s jedním partnerem.

Pokud věc značně zjednodušíme a položíme rovnítko mezi tradiční rodinu a intaktní rodinu, pak mohu Jiřího Pehe ubezpečit, že takové rodiny stále ještě existují, a dokonce v nich vyrůstají velmi zdravé a úspěšné děti. Jistě, jsou to dnes už jen „ostrůvky pozitivní deviace“. Lidovci, které Pehe kritizuje, možná bojují ztracený boj. Dle mého názoru je to ale přesto boj hodný vedení – na rozdíl od mnoha jiných.

Jsem přesvědčen, že rodina i národ patří k Božímu řádu. Jistě, z rodiny se může vyklubat rodina mafiánská, a z národa se může stát národ arogantní a brutální. Abusus non tollit usum – Zneužívání neruší (správné) užívání. Ano, „identifikace mladých lidí s jejich národem či státem je dnes podstatně mělčí“, konstatuje Jiří Pehe. Ať se ale potom nediví, že s jejich identifikací s Evropskou unií je to ještě beznadějnější. Aby se člověk mohl identifikovat s takovým celkem, musel by si nejprve vážit své rodiny a vlastního národa, a aby si ho mohl vážit, potřeboval by politiky a osobnosti, které by byly vzory hodnými následování.

Jistě, vítězství Donalda Trumpa zasadilo současné mainstreamové ideologii těžkou ránu. Jsem dalek se domnívat, že je to rána smrtelná. Vítězství Donalda Trumpa možná jen na čas oddálilo masivní pronásledování křesťanů, jež začalo již za Obamy a které by se v případě vítězství Hillary Clintonové patrně silně rozvinulo. A jistě, konzervativní alternativa se zatím moc nepředvedla. Jsem ovšem přesvědčen, že liberální mainstream zavedl západní společnost do slepé uličky. Mnozí lidé jsou jen naštvaní a neváží si nikoho a ničeho. Pokud někdo formuluje nějaký ideál, je ukřičen nebo zesměšněn.

Nicméně stále se dá slušně a smysluplně žít. Stále má smysl usilovat o lásku, spravedlnost, pravdu a krásu, přestože se slovo „pravdoláskař“ stalo nadávkou a přestože se moderní a postmoderní umění nechalo uhranout nikoli krásou, ale ošklivostí. Stále stojí za to držet se Ježíše a neoplácet urážku urážkou. Stále stojí za to usilovat o hluboká přátelství a o šlechetnost k protivníkům. Stále stojí za to bránit svou zemi a svou rodinu. Kdysi ubránilo Evropu před islámskou pohromou několik tisíc rytířů na ostrově Rhodu, kde čelili dvousettisícové osmanské přesile. Zázraky se v dějinách dějí – díky Bohu! Možná je můj boj donkichotský. Ale společnost vystresovaných lidí, kteří nevědí, čí jsou, mě nijak neláká. Domnívám se, že evangelium nabízí něco lepšího.

A aby nebylo pochyb, že patřím ke „zpátečníkům“, dovoluji si na závěr ocitovat promluvu Šklíblatíkovu z Lewisových Letopisů Narnie:

„ ‚Jenom ještě slovíčko‘, milostivá, pravil, jak se belhal od krbu zpátky. ‚Jedno jediné slovíčko. To, co jste tu říkala, je úplná pravda, za to bych nedal ani zlámanou grešli. Vždycky jsem chtěl vědět to nejhorší a pak tomu čelit co nejstatečněji. Takže se s vámi nebudu hádat o nic z toho, co jste řekla. Ale i tak vám musím ještě něco povědět. Dejme tomu, že jsme si opravdu jen vysnili to všechno: stromy a trávu, slunce, měsíc a hvězdy, i samotného Aslana. Dejme tomu, že ano. Pak můžu říct jen to, že se mi ty vymyšlené věci zdají daleko důležitější než skutečné. Dejme tomu, že tahle vaše černá díra je jediný svět. V tom případě, milostivá, nestojí celý svět ani za starou bačkoru. Když se to vezme kolem a kolem, je to dost zvláštní, ne? Podívejte se: Podle vás jsme jenom děti a vymýšlíme si. A pouhé čtyři děti si dokázaly vymyslet svět, proti kterému ten váš vypadá pěkně zvadle a vybledle. Proto se budu držet toho vymyšleného. Stojím na Aslanově straně i v případě, že není žádný Aslan. Budu se snažit žít jako poctivý Narnian, i když vůbec žádná Narnie není. Takže vám uctivě děkujeme za večeři, a pokud jsou moji společníci hotovi, odcházíme tímto od vašeho dvora a vydáváme se do tmy hledat Hoření svět, dokud budeme žít. Ne že bych si myslel, že budeme žít nějak zvlášť dlouho, ale ani mi to moc nevadí, je-li celý svět vážně tak nanicovatý, jak říkáte.‘“

A nakonec to dobře dopadlo. Hoření svět existuje.

Zdroj: Blog Dana Drápala
Foto:  Flickr

Categories: Komentáře

Leave A Reply

Your email address will not be published.