Co ty na to, Jene? (recenze)

Laisi Finwen se dlouhodobě zabývá vztahem mezi starověkými náboženstvími a judaismem a křesťanstvím. Ačkoli tato informace není v knížce obsažena, dovolím si tvrdit (s autorkou se dobře znám), že ji už před lety zaujala kniha Dona Richardsona Eternity in their Hearts (Věčnost v jejich srdcích), dokládající, že snad ve všech kulturách existují vzpomínky na jediného Boha – Stvořitele. Dokonce i v těch kulturách, jejichž náboženství se nám na první pohled jeví jako beznadějně polyteistické.

Autorka ovšem u Richardsona shledala určité nedostatky, byť souhlasí se základní myšlenkou. Již mnoho let se věnuje této tématice a snaží se co nejlépe doložit, nač přišla, a přitom (dodávám: na rozdíl od Richardsona) být důsledně přesná a rozlišovat mezi náznakem a důkazem.

Její poslední dílko, nazvané Co ty na to, Jene? sleduje některé základní motivy, které se objevují jak v předkřesťanských náboženstvích, tak v křesťanství, zejména v Janově evangeliu. Proto její knížka nese podtitul Pradávné spirituální motivy v díle čtvrtého evangelisty. Těmi „spirituálními motivy“ jsou Živá voda, dále Garant řádu, Pšeničné zrnko a konečně Strom života.

         Je to pozoruhodná knížka. Mám ovšem už předem obavy, aby autorka nebyla nařčena z náboženského synkretismu nebo z relativizace biblické zvěsti. Ani jedno, ani druhé by nebylo spravedlivé. Její přístup dobře vystihují tato slova: „Náboženské cítění lidstva je pozoruhodná věc. V mnohém se lišíme, ale v mnohém jsme si překvapivě příbuzní. Často člověk narazí na myšlenku, která je mu blízká, nebo ho dokonce inspiruje, v rámci náboženství, které mu není vlastní. Nemusí se stydět přiznat to obojí. A zvlášť ne, věří-li v Boha, který má živý pozitivní vztah klidem a chce s nimi komunikovat.“

Pokud autorka studuje starobylé náboženské texty, neřeší primárně otázku, co všechno v těchto textech chybí nebo co je tam špatně, ale spíše žasne nad tím, že některé základní pravdy jsou v těchto textech zachyceny, byť z nich Ježíše Krista nebo Hospodina nepoznáváme.

Mezi biblickým křesťanstvím a jinými náboženstvími je ostrý předěl – to autorka nezastírá. Nicméně zvěstování evangelia je možné, protože všichni sdílíme určité základní zkušenosti, a proto si vůbec můžeme rozumět – samozřejmě pokud je přítomná dobrá vůle. Proto nelze říci, že evangelista Jan něco „přejímá“ z pohanských náboženství. Spíše lze říci, že určité základní obrazy (autorka používá výrazu „spirituální motivy“) se zcela přirozeně objevují v celé řadě náboženství, a nacházíme je i v Janově evangeliu, arci zpracované a interpretované v souladu s celkovou zvěstí Písma.

Autorce rozhodně nejde o to, dokázat, že to, o čem píše Jan, není „nic jiného než“ to, o čem píší i pohanské texty. Dokazuje spíše to, že nacházíme-li při evangelizaci společnou řeč, není to samozřejmost nebo náhoda, ale odraz skutečnosti, že určité úlomky poznání pravdy jsou srozumitelné moudrým lidem i v tradicích, které neznáme a nesdílíme.

Na autorce se mi líbí, že není poplatná žádným „standardním“ názorům a někdy určitá místa Písma interpretuje velmi originálně – kupříkladu Ježíšovo setkání se Samařankou u studnice, zachycené ve 4. kapitole Janova evangelia. Jen výjimečně si nejsem jist, zda se věcně nemýlí, například v tvrzení, že Palestina doby Ježíšovy byla zoufale chudá ve srovnání s jinými částmi Římské říše. Nejsem natolik znalý, abych uměl dokázat opak – pouze konstatuji, že jsem narazil na mínění odborníků, podle nějž na tom Judsko bylo ve srovnání s jinými částmi impéria relativně dobře. Nicméně ať tomu bylo tak či onak, tato otázka nemá pro téma samotné podstatný význam.

Autorka je zcela originální v jedné věci. Píše knihu, která je svým způsobem odborná, a současně obsahuje mnohé autorčiny velmi osobní postřehy. Nedokážu to říci jinak: Z knížky je patrné, že autorka Boha zná a že pozoruhodným způsobem prožívá a reflektuje Velký příběh, který se odehrává mezi Bohem a člověkem.

Uvádím pár vět jako ochutnávku, abyste věděli, co vás čeká. (A ujišťuji vás, že budete muset nad touto a podobnými pasážemi hodně přemýšlet.)

…je poměrně dost nepřesné si představovat, že ten, kdo vládne vesmírem a zajišťuje spravedlnost, je jakýsi „křesťanský Bůh“. Byl tu dávno i před Abrahámem. Na severu Afriky, v Egyptě, v Mezopotámii, v Austrálii, v Americe. V Číně. V Himalájích. A u našich indoevropských praotců, v těch šťastných dobách, kdy římský pes, keltský hrdlořez i germánský barbar byli vzdálenou budoucností a společně odpočívali v lůně prapředka. Jakož i u budoucích zlých Peršanů, jejich rodných bratří.

A paradoxně právě v době vzniku křesťanství Nejvyšší soudce svou funkci složil.

„Otec nikoho nesoudí, ale všechen soud dal Synu,“ říká Kristus v Janovi. A pokračuje: „Ale já toho, kdo mnou pohrdá, nesoudím. Toho budou soudit slova, která ode mě slyšel.“

(…) Jen upozorňuju, že „křesťanský Bůh“ není soudce vesmíru. To je už dva tisíce let zastaralá informace.

Jen upozorňuju, že bylo řečeno, „nesuďte, a nebudete souzeni – odpouštějte, a bude vám odpuštěno.“

Co člověk ztratí, když nesoudí druhé?

Nic.

***

Co se týče vnější stránky, postrádám obsah, který by učinil knížku přehlednější. Text samotný zabírá 49 stran; dalších dvacet stran tvoří „Ochutnávka pramenů“ – citáty a výňatky z různých náboženských textů, o něž autorka opírá tvrzení v knížce obsažené.

Značnou komplikací je, že není snadné zjistit, jak si knihu opatřit. Jediná mně známá dostupná cesta je přes internetovou adresu http://www.stahuj-knihy.cz/stahujknihy/eshop/20-1-RUZNE/12-2-Popularne-naucna/5/1140-Finwen-Laisi-Co-ty-na-to-Jene. Zde je možno knihu zakoupit za 187 Kč.

Zdroj: Blog Dana Drápala