Církev a veřejný prostor

Tento článek je míněn spíše jako volná úvaha k zamyšlení než jako biblické učení o tom, jak by měla v budoucnu církev vypadat a jednat v duchovně veřejném prostoru Evropy.

Tím duchovně veřejným prostorem myslím „veřejné povědomí národa“. Mám tedy na mysli každé místo, ve kterém je dnes možno veřejně sdílet takové informace, které ovlivňují veřejné mínění národa. Patří sem především média, internet, sociální sítě, reklama, ale i umění a různé kulturní akce a stále ještě i tradiční veřejný prostor pouličních shromáždění a průvodů, tedy vše, co může veřejné mínění alespoň trochu ovlivnit.

Když v církvi spojíme pojmy „evangelizace“ a „veřejný prostor“, každému se hned vybaví pouze velmi nepopulární osobní zvěstování evangelia náhodným chodcům na ulici a už nic jiného. Zatím neznám nikoho, kdo by se pokusil oslovit veřejný prostor jako celek a tak začal postupně pronikat s dílčími prvky evangelia do „veřejného povědomí národa“.

Evangelizací obecně rozumíme zvěstování rozhodujících pravd z Písma o Ježíši Kristu a jeho obětování se za naše hříchy tak, aby vedly k pokání (obrácení) a konečnému spasení duše jedince. Přijmout Kristova Ducha do svého nitra ovšem neznamená pouze přitakat jeho názorům a učení, jak je tomu např. v demokratických volbách, ale znamená stát se osobně přímo organickou součástí Krista samotného. Ani na velkých hromadných evangelizacích v nedávné minulosti, obvykle provázených nadpřirozenými dary Ducha svatého s uzdravující Boží mocí, to nebývalo jinak.

Spasení samo o sobě ovšem v posledku není věcí jen individuální, ale i společenskou. Nebe nebude mít nikdo jenom sám pro sebe, proto je třeba se na tento fakt náležitě připravovat už zde na zemi. Je proto na místě otázka: Je také v Boží vůli, abychom tyto věci oznamovali světu bez ohledu na uvěření a následné obrácení jedinců? Je možné takto před-evangelizovávat celý veřejný prostor národa (či celé Evropy) hromadně, nebo ne? Možná to v historii už církev dělala, ale nesprávným náboženským a mocenským způsobem. Pokud to nikdy novým způsobem v Duchu svatém nezkusíme, nemůžeme tvrdit, že to nejde. Je ale i v Písmu také nějaký přímý doklad nebo výzva k tomu, abychom to takto opravdu dělali?

Spojení dvou veršů

Při nejmenším by církev měla zodpovědněji eliminovat náboženské předsudky a bludy, které opanovaly veřejný prostor evropských zemí včetně USA. Nezdá se, že by církev v celé své historii někdy hledala možnosti a vedení Duchem svatým k takovéto snaze.

Spojením dvou (i více) biblických veršů dohromady můžeme dospět k novým poznatkům i rozhodnutím, které samy o sobě v Písmu nejsou přímo vysloveny. Když propojíme dva Kristovy výroky, které v různém čase řekl svým učedníkům, tak nám vyjde, že Ježíš opravdu mohl mít na mysli i tento druh pronikání do veřejného povědomí (mínění) národů.

Ježíš řekl o Duchu svatém, kterého nám slíbil poslat po svém zmrtvýchvstání:

On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud: Jan 16:8

Všímám si především slůvka: „světu“ a znovu připomínám, co všude říkám: Mám za to, že se tak zatím za celých 2000 let ještě nestalo. Duch svatý zatím neměl příležitost skrze svou církev tyto věci světu ukázat. Možná je ukázal své církvi, ale jistě ne světu. Světem rozumím především veřejný prostor ve kterém se vzájemě potkáváme i mimo církev.

Mám za to, že máme jako zkypření půdy před setbou evangelia tyto věci oznamovat světu kolem nás. Není to ještě plná evangelizace, celou veřejnost jistě nelze naráz obrátit ke Kristu, to by opravdu byla pošetilost. Duchu svatému jde o veřejný prostor v tom smyslu, aby v něm převládly některé základní a důležité informace z Písma.

Pochopení v čem je podstata hříchu, spravedlnosti a soudu je sice nedílnou součástí evangelia i pro jednotlivce, ale k jeho spasení (tj. k jeho obrácení) to ještě nestačí. Přesto si Ježíš přeje, abychom v jeho Duchu tyto tři věci nejprve ukázali celému světu. Smyslem evangelizace by tedy nemělo být jen vysvobozování nevěřících ze světa a jejich přivádění do Božího království, ale také prolamování Kristova království přímo do světa.

Druhý verš, který je třeba připojit k tomu prvnímu, se týká již přímo veřejného prostoru a médií:

Co vám říkám ve tmě, povězte na světle; a co slyšíte v soukromí, hlásejte ze střech.

Mat 10:27

Starověkými médii dříve byly ploché střechy domů izraelských měst, na kterých se dalo pobývat. (Např. „Slavnost stánků“ se po několik dní slavila právě na těchto plochých střechách domů.) Z nich se také rozhlašovaly důležité zprávy všeho druhu určené nejširší veřejnosti. Ježíš jistě v tomto verši pojmy „tma“ a „světlo“ nemíní v tom tradičním slova smyslu jako klam a pravda, ale odděluje tak od sebe soukromý a veřejný prostor: „To, co ode mne slyšíte potichu v soukromí, vy běžte a hlasitě rozhlašujte na veřejnosti.“ Bůh si jistě přeje, aby jeho Slovo pronikalo pravdivě do veřejného povědomí měst a národů v jakékoliv formě. Církev se tohoto poslání zatím neujala, protože stále ještě neumí na veřejnosti vystupovat jako celek. Veřejnost ji ovšem jako celek vnímá.

Jak se oslovuje veřejnost?

Jak se ale oslovuje veřejnost? Mám za to, že úplně jinak než jedinec. Osobní zkušenost s tím ovšem nemohu mít. Nejsem mediálně známá celebrita, abych mohl mít autentickou osobní zkušenost s vlivem na veřejné povědomí. Veřejný prostor nemůže být misijním polem pro jednotlivce, ale pouze pro sehrané akční týmy křesťanů, kteří k tomu mají svá obdarování a hlavně společnou vizi. V blízké budoucnosti to začne být prvořadým úkolem i pro církev jako celek.

Každý člověk i ve světě je zaintegrován do nějakých sociálních celků, které nejsou jen aditivním součtem jedinců, ale novými jednotkami, které jako celek zpětně formují své členy a také ovlivňují jiné celky. Církev by se měla od ostatních společenských celků lišit především tím, že bude tvořit organicky živá společenství oživená jediným Duchem. To totiž žádné jiné společenství ve světě nedokáže vytvořit. Veřejnost je jen prostor, ve kterém se všechny tyto společenské celky pohybují a setkávají.

Pane, kde bydlíš?

Čemu říkám veřejné povědomí národa? Např. celá kulturní veřejnost v Čechách dnes zná odpověď na otázku: „Proč není přítomen Hliník?“ Protože se odstěhoval do Humpolce, podle populárního filmu „Marečku, podejte mi pero“. Neexistující Hliník, který nemá ve filmu ani svého hereckého představitele, protože se odstěhoval ještě před začátkem filmu, je v Čechách tak populární, že má dokonce v Humpolci ve Stromovce hliníkovou pamětní desku. Tomu říkám proniknout do veřejného povědomí národa. Proč by obrazně řečeno celý národ nemohl mít kulturní povědomí o tom, proč zde není přítomen existující Kristus a kam že se to vlastně odstěhoval? Proč by také nemohli všichni vědět, že nám dokonce tam odtud posílá svého Ducha, který chce znovu bydlet u nás v našich srdcích?

Ježíš mu odpověděl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek . Jan 14:23

Otázka „Kde?“ má svůj nemalý význam v celé Bibli. První otázka, kterou dal Bůh Adamovi po té, co zhřešil, byla: „Kde jsi?“ a první otázka, kterou dali janovi učedníci Ježíšovi, se také týkala jeho příbytku (Mimochodem, i česká národní hymna začíná stejnou otázkou.):

Když se Ježíš obrátil a uviděl, že jdou za ním, otázal se jich: „Co chcete?“ Řekli mu: „Rabbi (což přeloženo znamená: Mistře ), kde bydlíš?“ Jan 1:38

Ježíš nezemřel na kříži primárně za to, aby dostal člověka z pekla do nebe, ale za to, aby dostal Boha z nebe do člověka, aby si u něho mohl udělat svůj příbytek, a až v důsledku toho, aby ten člověk nemusel jít do pekla. Je to to evangelium, které hlásáme lidem na veřejnosti, nebo jim spíše nastavujeme zrcadlo „sebezděšení“ o jejich beznadějné hříšnosti? To, že Bůh může a chce bydlet i v hříchem porušených lidských srdcích, to by měla znát z Bible celá kulturní veřejnost, aby osobní evangelizace mohla být smysluplnější a účinější.

Veřejné povědomí národa je mocnost.

Veřejnost (veřejné povědomí národa) má svůj duchovní rozměr v ponebesí, který ovládá nějaká duchovní mocnost. Ta rozhoduje o tom, co propustí do svého prostoru a co ne.

Nebylo by vhodné tuto mocnost nad městy a státy lépe prorocky identifikovat a přesněji definovat? (Mám za to, že součástí této mocnosti, která ovládá veřejný prostor celé západní civilizace včetně její současné církve je mimo jiné duch individualismu.)

Protože tato mocnost není od Hospodina, bude se vždy snažit udržet na uzdě veřejné povědomí celých kontinentů tak, aby do nich myšlenky evangelia nepronikaly. Celá Evropa je pod takovouto několikavrstvou temnou dekou. Slyšel jsem proroctví, že i dnešní církve jsou v ponebesí drženy v jakýchsi kapsách ovládaných temnými silami (někdo jim říká také „jeskyně ozvěn“). Stropy těchto kapes prý fungují jako trampolíny, které odrážejí zpět modlitby pastorů a proroků daných církví a ti je pak zpětně přijímají jako pravá proroctví. Proroctví je třeba rozsuzovat darem rozsuzování duchů. Bůh jistě může dávat i pravá proroctví do těchto církví, ale někdy to opravdu vypadá tak, jako by si v různých církvích prorokovali obrazně řečeno svá vlastní učení. Jeden prorok to sám přiznal. Přišlo mu prý dobré slovo od Hospodina, které nebylo v rozporu s Písmem, ale pak přišel Duch svatý, který mu řekl, že to slovo bylo jen z jeho lidské křesťanské duše. Pokud se prorokuje jen tušená aktualizace biblických veršů, což je dnes nejčastější způsob, není to pravé proroctví.

Mám za to, že zajatci těchto zón nepřicházejí o svá spasení, vždyť upřimě vyznávají Pána, ale někteří mohou být už mimo zónu vytržení (i to je třeba posoudit Duchem svatým).

Myslím, že by církve dnes měly lépe zanalizovat rozložení sil v ponebesí nad Evropou a modlitebně podpořit vítězství andělů nad těmito mocnostmi, které ovládají veřejný prostor měst a tím i veřejné povědomí jejich obyvatel.

V této strategii nejde hned o to, aby se lidé okamžitě obrátili, ale aby vůbec věděli kdo jsou křesťané, čemu věří, o čem je Bible a kdo je Ježíš Kristus. Většina poslanců ve všech evropských parlamentech je přesvědčena, že křesťané jsou ti, kteří se snaží dodržovat desatero a čekají za to po smrti pochvalu. To je názor, který ovládá veřejný prostor všech měst a nikdo se neptá, jestli to odpovídá Písmu a Boží vůli. Většina pravověrných židů v Izraeli je přesvědčena, že Kristus je jeden z mnoha pohanských bohů. Proč se církve Evropy chovají tak, jako by to musela být historická nutnost? Možná proto, že ani Martinovi Lutherovi se před 500 lety nepodařilo proniknout do veřejného povědomí Evropy třeba jen s tou jedinou, prostou biblickou pravdou, že spasení není ze skutků přikázaných desaterem, ale z milosti. Ani dnes, kdy už současný papež František uznal, že Luther měl v tomto bodě pravdu, to nijak nezarezonovalo ve veřejném prostoru Evropy. To, co tam z Písma spolehlivě proniklo je zatím pořád jen to desatero a to ještě velmi zkresleně. Musí to tak zůstat? Musíme dál hlásat evangelium jednotlivcům potají šeptem, jako by šlo o nějakou podvratnou činnost a navíc toho, kdo uvěří, pak učit dělat totéž? Musíme nadále nejdříve pracně a namáhavě u každého zvlášť překonávat bariéry všelijakých předsudků a bludů o Písmu a Kristu, které do veřejného povědomí lidu už po staletí sveřepě upevňuje mocnost klamu? Musíme stále každému, komu chceme na veřejnosti svědčit o Kristu a moci jeho kříže, nejprve znovu a znovu vysvětlovat, že to všechno je ve skutečnosti úplně jinak, než jak si to všichni stále doposud chtějí představovat?

Současná situace

Ne, že by dnes církev do veřejného prostoru nepronikala vůbec. Děje se tak buď nějakou charitativní činností, nebo i kulturou. S přímou evangelizací může dnes církev pronikat na veřejnost pouze jako soukromá firma, která k nerozeznání od jiných komerčních subjektů nabízí své „služby“. Do veřejnoprávních médií nemá dnes evangelizace přístup vůbec, protože v rámci demokracie by prý měla charakter nátlakové totalitní agitace.

Odborníci (jako např. Roger Griffin v TV pořadu „Hyde Park Civilizace“ 2015) říkají, že v rámci „svobody slova“ má každý právo beztrestně vyjádřit svůj názor a to i kdyby byl všeobecně demokraticky nepřijatelný, jako např. popírání holokaustu. Takový televizní pořad, ve kterém by podobný názor mohl zaznít, by prý ovšem musel mít nutnou kulturu svobodné diskuse a nikdy by nesměl překročit pomyslnou hranici nátlakové propagace jakéhokoliv druhu totality, teroru nebo rasismu. Všechny společenské systémy inklinující ke kultu osobnosti, tedy takové, které vyžadují následování jediného vůdce, jsou prý zvláště nebezpečné a je třeba důsledně omezit jejich vliv na veřejnost. Máme snad počítat s tím, že následování Ježíše Krista podle Boží vůle bude nakonec v zájmu zachování demokratických svobod zařazeno mezi ostatní totalitní systémy s kultem osobnosti?

Jak to tedy vidí Bůh sám? Odpovědí (ale ještě ne řešením) je první věta Bible. Rozdělení stvoření na nebe a zemi zcela legitimizuje následování jediného vůdce. Církev má svou hlavu v nebi a Ježíš Kristus má své tělo na zemi. Ježíš také zde na zemi neuznával žádnou pozemskou autoritu (ani velekněze Kaifáše, ani krále Heroda, ani římského císaře a jeho zmocněnce Piláta), uznával jen jednu jedinou autoritu – svého nebeského Otce. On to také byl, který k nám poslal Ježíše Krista a sám také rozhodl, abychom jen jeho poslouchali a následovali. Každý, kdo by se stavěl na jeho místo, hřeší proti Bohu i nebi. O jednom takovém pozemském kultu osobnosti Písmo říká:

Ve stanovený den zasedl Herodes v královském rouchu na trůn a pronesl k nim řeč; lid začal provolávat: „To mluví bůh, ne člověk!“ A tu jej postihl anděl Páně za to, že si přivlastnil čest patřící jen Bohu: zemřel rozežrán červy. Sk 12:21-23

Písmo vlastně také bojuje proti „kultu osobnosti“ i když ho takto nenazývá. Nikdo z lidí si nesmí přivlastňovat božskou čest. V tomto smyslu je Kristus vyjimečný a nezastupitelný.

Praktickou zásadou jak dnes oslovit veřejnost může být jen důsledné rozlišování mezi soukromým prostorem jedince a veřejným prostorem společnosti. Vždyť nemusíme ve veřejnoprávních médiích apelovat hned na obrácení jedinců, ale pouze informovat veřejnost o věcech, které by měla vědět. Nikdo pak v rámci „svobody slova“ nemůže namítat, že je na něj z médií vyvíjen nátlak, který si nevyžádal. Může být jen otevřeně a veřejně informován, v čem je např. podle Bible podstata hříchu, spravedlnosti a soudu, popřípadě se dozví některé další informace, týkající se základního poselství Bible, vzláště pak rozdílu mezi nebem a zemí.

Pronikat dnes do veřejného povědomí národa všelijakými protesty proti čemukoliv není asi ten nejšťastnější způsob, když zároveň s tím podle Kristova návodu neoznamujeme světu v čem je hřích, spravedlnost a soud.

Protesty protestantů ve veřejném prostoru satanovi asi moc neuškodí, mám trochu obavy, aby mu spíše nepřihrály na smeč. Pokud se Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze postaví, budu ho vnímat jako memento všem evangelikálním církvím, kterým se za posledních 28 let svobody nepodařilo lépe zviditelnit ve veřejném prostoru našeho národa.

Islám už do veřejného povědomí Evropy pronikl

Díky Islámu, migraci a teroristickým útokům otázky víry přestávají být i v médiích pouze soukromou záležitostí, jak tomu bylo ještě do nedávna. Je třeba toho rychle využít a pokusit se veřejně zviditelnit i naši živou Biblickou víru.

Jak mohou dnes politici porozumět Islámu, když neví, co je napsáno v Koránu a jak mohou chápat základní souvislosti s Biblí, na kterou prý Korán údajně navazuje, když se tradičně přidržují klamných představ o tom, co je vlastně v Bibli? Stačilo by jen minimum informací z Bible i z Koránu, které by jednoznačně prokázaly, jak organicky jsou v Bibli propojeny Starý a Nový zákon a jak Korán skoro vše důležité z Bible převrací na ruby. Dokonce Krista zbavuje kříže a tak ho mimoděk zbavuje i jeho spasitelské moci. Jeden příklad z Koránu, který se přímo týká osoby Ježíše Krista, to snad trochu ozřejmí. Korán na adresu „vlastníků Písma“ (což jsou židé a křesťané) píše:

…a za slova jejich: „Věru jsme zabili Mesiáše Ježíše, syna Mariina, posla Božího!“ Však nikoliv, oni jej nezabili ani neukřižovali, ale jen se jim tak zdálo. A věru ti, kdož jsou o něm rozdílného mínění, jsou vzkutku na pochybách o něm. A nemají o něm vědomosti žádné a sledují jen dohady; a nezabili jej určitě, naopak, Bůh jej k sobě pozvihl, neboť Bůh je mocný, moudrý. Korán: Sůra 4,156

Za prvé „vlastníci Písma“ (jak Židé, tak křesťané) nic takového jako: „Zabili jsme Mesiáše!“ nemohli z definice svých postojů ke Kristu sami o sobě říkat a za druhé pokud Ježíš v Koránu nebyl ukřižován, pak ani nebyl obětován za naše hříchy, ani nevstal z mrtvých a pak také nikdo nemůže být spasen. Jak by mohl Korán duchovně navazovat na Bibli, když zcela ruší její základní poselství?

Ukřižování Krista není v Písmu žádný detail, jehož popření Koránem by bylo možno tolerovat. Pavel naopak o ukřižování Krista napsal už 600 let před Muhamadem:

Plnost sama se rozhodla v něm přebývat, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích – protože smíření přinesla jeho oběť na kříži. Kol 1:19-20

A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra.

1Kor 15:14

Jak mohou někteří křesťané veřejně prohlašovat, že obojí – Bible i Korán pochází z téhož Boha (Ducha)? Ne, že by většina evangelikálních křesťanů dnes pravdu neznala, ale jakoby neměla dostatečně silnou hybnou páku na to, aby tento druh informací (např. tento zásadní věcný rozpor Bible a Koránu) veřejně uvedla ve všeobecnou známost.

Autor a foto : MgA. Jaroslav Rada – člen KS Liberec,  individuální člen KMS
Foto: Památník Hliníka v Humpolci

Categories: Komentáře

Leave A Reply

Your email address will not be published.