Christy Wimberová: Mám obavu o charismatiky, protože neznají teologii utrpení

Jako manželka syna charismatického kazatele Johna Wimbera z hnutí Vinice prožila Christy Wimberová většinu svého života na cestách a často sloužila v různých sborech, na konferencích a festivalech. Díky svým zkušenostem si začala uvědomovat slabiny evangelikálních křesťanů a otevřeně o nich hovoří.

Touha být slavný je docela běžná,” svěřila se v rozhovoru pro Christian Today. „Ten pocit, když jste na pódiu a všechno se zdá být v pořádku,”  dodává. „Jsme opravdu dobří v konání zázraků a ve spoustě dalších velkolepých věcí, ale méně se zaměřujeme na učednictví,” uvádí.

Christy Wimberová ve své nové knize Transformed poukazuje na potřebu hlubšího vyučování v církvi a připouští, že její kritika charismatiků vychází z vlastní sebeanalýzy. „Měla jsem opravdu těžké období,” hovoří o čase, kdy psala tuto knihu. „Myslím, že jsem byla vůči sobě docela krutá.Vždy jsem žila veřejný život,“ vysvětluje, „musela jsem se dostat na křižovatku. Měla jsem kolem sebe lidi, kteří mi nastavili zrcadlo a milovali mě víc než to, co dělám.“

Christy Wimberová je znepokojená směrem, kterým se ubírají některé evangelikální církve, a prohlašuje, že se charismatici příliš nechali unést dary Ducha svatého. Odkud se berou tyto obavy? „Toto prostě není nebe. Pokud vstupujete do služby a myslíte si, že budete muset přinést nebe na zem, tak to na vás vytváří obrovský tlak.”

„Řadě lídrů v církvi chybí základy teologie,“ konstatuje. „Pokud tu je nebe, chybí nám teologie utrpení,” říká „Obávám se, že charismatická církev nemá otevřené dveře pro duševně nemocné lidi, aby mohli přijít. Neexistuje žádná teologie utrpení. Tvrdit, že každý bude vyléčen, je ve skutečnosti škodlivé.”

„Znám mnoho lidí, kteří řekli ano Bohu a všechno bylo skvělé. Co se však stane, když lidé, které milujete, zemřou?,“ pokračovala. „Vlastně si myslím, že všechno čím procházíme, je pro nás příležitostí, abychom se stávali podobnější Ježíši.”

Christy Wimberová vysvětluje, že už dlouhou dobu navštěvuje konference; nic proti nim nemá, ale vadí jí, že se z nich stala kultura a znepokojuje se nad nedostatkem hloubky v církvi. Vede mě to k zamyšlení, zda takto pomáhám nebo spíše škodím církvi. Vytváří to sice větší sbory, ale ne hlubší. Větší není vždy lepší.”   

 

Zdroj a foto: Christian Today 

Categories: Církev

3 Comments

  1. Mirka Adamcová

    Souhlasím s článkem. Pro mnoho lidí není jasné, co je teorie utrpení a nebo si člověk představí jen něco opravdu hraničního. Na opravdu velké a vážné krize probíhají každým životem a ne to, abychom je zvládli nás připravují ty malé krize. I moje zkušenost je taková, že když jsem přišla s důvěrou a s otázkou, co udělat do církve. Nebylo pro to pochopení, ale ani zkušenosti či pastorační dovednosti. Stačilo téma pracovních náročnosti. To nikdo nechápal, protože nikdo takové věci nezažil. A tak se nabídlo snadné odmítnutí – je to přece je moje chyba, že mám tak náročnou práci. Bylo by přece lepší, kdybych si našla méně náročnější práci a pracovala pak měla více času na církev :-). Nikoho nenapadlo, že by se dala takhle složitě šlapat Boží vůle. Ne každá zkouška musí dopadnout dobře, existují i prohry a vítězství. Možná jde o to jen umět jít dál. Podobné svědectví by nejspíš mohli vydat všichni ředitelé křesťanských škol, všichni zakladatelé a mnoho dalších lidí.

    Reply
  2. Tento problém opravdu vzbuzuje obavy. V českém kontextu ještě mnohem více. V českém charizmatickém hnutí většinově chybí nejen teologie utrpení, ale dokonce i teologie celkově. Některé oblasti jsou naukově dost propracované, ale mnoho jiných zcela chybí. Taková situace je hrozivá. Jsem přesvědčený, že stojí za převládající stagnací. Nepomůže ještě usilovněji prohlubovat ty silné stránky charizmatických sborů, je nutné řešit především ty slabé a nefunkční. Které ovšem většina sborů vůbec nevidí a nemyslí si, že to snad potřebují.

    Reply

Leave A Reply

Your email address will not be published.