Spisovatele C. S. Lewise bude většina čtenářů znát nejspíš jako tvůrce Letopisů Narnie nebo jako autora řady čtivých publikací o různých aspektech křesťanství. Nové vydání dávno rozebrané knížky, kterou nakladatelství Návrat domů znovu uvedlo na trh pod nepříliš šťastným titulem Svědectví o zármutku, se této lewisovské linii, vyznačující se nadhledem a jistou rozšafností, znatelně vymyká.
Dlouholetý profesor anglické literatury v Cambridgi a každým coulem starý mládenec C. S. Lewis se v osmapadesáti letech sblížil s podstatně mladší ženou, americkou básnířkou a matkou dvou synů, která již v době jejich sňatku trpěla rakovinou kostí. Jejich manželství trvalo vzdor nepříznivým prognózám čtyři roky a do Lewisovy akademické, k intelektuální sféře obrácené existence vneslo život se vším, co k němu patří, bolest nevyjímaje.
Právě jako muž pera se C. S. Lewis z bouře, již smrt milované ženy v květu života rozpoutala v jeho nitru, pokusil vyváznout psaním. Záznamy, jež za svého života dovolil vydat jen pod pseudonymem, mu podle jeho vlastních slov „sloužily jako obrana před úplným zhroucením“. Na rozdíl od Problému bolesti, v němž promlouval především jako mentor s poměrně jasnou představou, jak má křesťan žít a cítit, zde s obdivuhodnou poctivostí sleduje pochody své zjitřené mysli, všechen ten kal, který se v kritických chvílích zvedá ze dna duše. V okamžiku osobní tragédie, která zřejmě přispěla k zhoršení Lewisových zdravotních obtíží a jeho brzké smrti, se najednou „celých padesát procent našich teologických a metafyzických problémů“ ukazuje jako mlácení prázdné slámy. Rozum je na lopatkách a to, co zbývá, jsou „pocity, pocity a zase pocity“. Najednou je zřejmé, že autentická víra nevyrůstá ani tak z myšlení jako ze zkušenosti, protože „pouze skutečné nebezpečí prověří opravdovost daného přesvědčení“.
Ve čtyřech kapitolách spolu s autorem, statečně odmítajícím laciné berličky povrchní náboženské útěchy, procházíme jednotlivými kroky vedoucími od paralyzující bolesti až k jistému pochopení, smíření a nové „radosti z Boha“. „Zármutek je jako protáhlé, stáčející se údolí: za kterýmkoli z ohybů se před vámi může otevřít zcela nová krajina,“ shrnuje to Lewis ze zpětného pohledu. Kniha se anglicky jmenuje A Grief Observed, tedy vlastně Sledování jednoho zármutku, a o to tu také skutečně jde. Lewis před sebou nic neskrývá ani necenzuruje. Popisuje i svůj zápas s Bohem, který se náhle jeví zlý a krutý, odhaluje svou potřebu i s úroky mu vrátit všechnu tu bolest, k níž ze své všemohoucnosti přivolil, a se smutkem pozoruje rozpad obrazu, který o Bohu až dosud měl. A neustále se snaží dostat se ven ze smrtonosného víru, který ho chce znovu a znovu strhnout zpět.
Hledáním nové Boží tváře ale jeho úkol nekončí. K sledování zármutku patří také hledání nové podoby lásky k té, která už není po ruce, aby mohla rozbíjet falešné představy o sobě, a zkoumání zrádnosti paměti, která má sklon vybírat ze života jen něco a proměňovat obraz důvěrně známého člověka v neživotnou modlu, a pohřbít ho tak podruhé.
Svědectví o zármutku je poctivá a statečná kniha. Ničí zármutek asi neutiší, ale může se zarmoucenému člověku stát společníkem v bolesti a dodat mu odvahu dočasně přijmout temnotu pozůstalosti jako první krok na cestě k hledání nového světýlka kdesi skoro za obzorem.
Autor Šárka Grauová, Zdroj Český bratr – Časopis Českobratrské církve evangelické
