Boží moc dává spásu naší zranitelnosti

Vezměme na vědomí, že jsme slabí, zranitelní a hříšní; pouze Boží moc zachraňuje a uzdravuje – kázal včera papež František v kapli Domu sv. Marty.

Nikdo z nás nemůže spasit sám sebe. Ke spáse je nutná Boží moc. Papež komentoval úryvek z druhého listu Korinťanům (4,7-15), ve kterém sv. Pavel mluví o »pokladu víry v nádobě hliněné«. „Každý musí vzít na vědomí, že je křehká hliněná nádoba a že bez Boží moci nelze jít dál – řekl papež František. Kristův poklad máme ve svojí slabosti, jsme z hlíny. Boží moc, Boží síla prokazuje spásu, uzdravuje a staví na nohy.“

Všichni jsme zranitelní, křehcí a slabí a potřebujeme být uzdraveni. A Pavel to říká: jsme trápeni, sráženi a pronásledováni, aby byla zjevná naše slabost a patrná naše křehkost. Uznat vlastní zranitelnost je jednou z nejtěžších věcí v životě. Často se snažíme svoji zranitelnost skrývat, aby nebyla vidět, anebo nějak zamaskovat, zastřít.. Pavel mluví v úvodu této kapitoly o nečestných úskocích. Úskoky jsou vždycky nečestné a pokrytecké.

Kromě přetvařování se před druhými – pokračoval papež František – existuje i přetvařování se před námi samotnými. Když totiž věříme, že jsme jiní, a myslíme, že nepotřebujeme uzdravení a oporu. Zkrátka, když říkáme: „nejsem z porcelánu“ nebo „to je můj poklad“.

 

 

To je cesta k marnivosti, pýše a sebevztažnosti těch, kteří se nepovažují za hliněné nádoby a sami si hledají spásu a plnost. Boží moc však dává spásu naší zranitelnosti, kterou Pavel uznává: »valí se na nás trápení, ale nesoužíme se«. Nesoužíme se, protože nás zachraňuje Boží moc. »Býváme bezradní, ale ne zoufalí«. Něco Božího nám dává naději. »Jsme pronásledováni, ale ne opuštěni. Býváme sráženi k zemi, ale ne zničeni.« Stále je zde vztah mezi hliněnou křehkostí a mocí, hlínou a pokladem. Máme poklad v hliněné nádobě. Pokušení však zůstává stejné: zastírat, předstírat a nevěřit, že jsme z hlíny. To je pokrytectví ve vztahu k nám samotným.

„Apoštol Pavel – zdůraznil dále papež František – nás tímto způsobem myšlení, zvažování a hlásání Božího slova uvádí do dialogu mezi pokladem a hlínou; dialogu, který musíme neustále vést, abychom byli poctiví. Pokud tak nečiníme – dodal František – tak dochází například k tomu, že ve zpovědi vyjmenováváme hříchy jako bychom mluvili o cenách na trhu. Myslíme si, že hliněnou nádobu trochu přizdobíme a budeme silnější. Slabost a zranitelnost však musíme přijmout, i když je to obtížné. Do hry tady vstupuje zahanbení.“

Zahanbení rozšiřuje srdce, aby vstoupila Boží moc, Boží síla. Zahanbení z toho, že jsme nádoby z hlíny a nikoli ze stříbra či zlata. Jsme z hlíny. Dojdeme-li až sem, budeme šťastní. Je to dialog mezi Boží mocí a hliněnou nádobou. Pomysleme na mytí nohou, když přistoupil Ježíš k Petrovi, a Petr mu řekl: »Mně, Pane, ne, prosím. Co to děláš?« Petr nechápal, že byl hliněnou nádobou a že potřeboval ke spáse Pánovu moc.

Pouze uznáme-li, že jsme z hlíny, vejde k nám mimořádná Boží moc a daruje nám plnost, spásu, štěstí a radost ze spásy. Prosme o tuto milost, abychom byli schopni přijímat Pánův poklad s vědomím, že jsme hliněné nádoby“ – končil papež František ranní kázání v kapli Domu sv. Marty.

 

Zdroj: Vatikánský rozhlas
Foto: Pixabay

 

 

 

Categories: Komentáře

Leave A Reply

Your email address will not be published.